Georg Picht: O zlu (Über das Böse) (I. část) | Jan Kozlík

V sebraných spisech německého filosofa, teologa a pedagoga Georga Pichta (1913–1982) se na konci II. svazku jeho textů Hier und Jetzt: Philosophieren nach Auschwitz und Hiroshima (vydal Klett-Cotta ve Stuttgartu v roce 1981) nachází pozdní (z r. 1981) spisek s výše uvedeným názvem. A tento text lze, až na několik výjimek, číst i bez znalosti rozsáhlého autorova díla.

Zlo je nám dle Pichta až příliš důvěrně známé, naše svědomí nám varovnými signály dává vědět, že v nás svou skrytou podstatou působí. My je ale neumíme uchopit. Hraje si s námi v nesčetných maskách. Ukazuje se nejen v odporném činu či zločinu, ale schovává se v naší morálce, v našich ideálech, v úspěších, věhlasných činech. Tam kde vystoupí nezahaleno, nahlédneme jakoby do propasti. I z jeho masek vychází děs, který nás nutí se s odporem odvrátit a utéci. Ale právě v útěku podléháme jeho kouzlu. Objevuje se i v hávu krásy, fascinuje pak svým skrytým chladem a narcismem.

Od zla nám nepomohou ani „exorcisté“ naší civilizace jako Darwin, Marx Nietzsche a Freud, kteří sice odhalují „falešné“ hodnoty či ideologie, ale ničím je nenahradí; i to má Picht za zlé jednání. Proto dnes stojíme s prázdnýma rukama. Zapomněli jsme starou moudrost, že zlo se dá porazit jen dobrem. Jsme-li ale tázáni, co je dobro, jsme bezradní, a únik ponejvíce hledáme opět v nějaké masce zla.

Křesťanská tradice, v níž jsme vyrostli a která se od evangelia dalece vzdálila, hledala zlo v duši jednotlivce a jmenovala je „hřích“. Události našeho století však poučily každého, že zlo nepřebývá v individuálním, nýbrž v kolektivním vědomí. V kolektivním vědomí se stahují mraky, z nichž pak blesk zla vyšlehne. My jsme zlí, protože toto kolektivní vědomí necháváme bez odporu proniknout do našeho vlastního. Onen prostor, který označujeme jako naši „duši“, je jako vakuum, nasává to, za co my neručíme. Bylo by jednoduché, kdyby nás zlo potkávalo jen v zločinech či ohavných skutcích. Ale hnůj, v němž se zlu daří, to jsou tupé hlavy a lhostejná srdce, ti průměrní, manipulovatelná masa všech vrstev společnosti. Stroje hororu nejsou obsluhovány lidmi mimořádnými, nýbrž šedivými všedními. Ničivé války jsou dílem automatů jakéhosi abstraktního pocitu povinnosti. Technici genocidy nejsou žádné bestie, nýbrž průměrní lidé. Stane-li se co strašného, nikdo se na tom nepodílí. Vinna není osoba, nýbrž ono vakuum uvnitř, které se nechalo kolektivním zlem naplnit. Za skutky, které umožnily, že se společnost dvacátého století vydala působení zla napospas, nelze činit odpovědným žádného jednotlivce. Abychom zlo mohli porazit, museli bychom je uchopit. Ale, jak říká Picht, ono myšlenkově uchopit nelze. Na zlu troskotají všechny kategorie. A mělo by přitom být centrálním tématem politiky i filosofie.

Zlo vládne nad našimi myšlenkami. Nejmocnější je tam, kde si je člověk nechce přiznat. A zbavuje se tak schopnosti uchopit skutečnost, jaká je. To platí například o vědě, která se pyšní tím, že je „nehodnotící“. To platí o jejích abstrakcích do technických, průmyslových a společenských mechanismů. Platí to o každém „systému“, jehož funkčnost spočívá v tom, že jednotlivci, kteří jej obsluhují, reagují indiferentně na indiferentnost tohoto systému. Tato zaslepenost naší doby je charakterizována okolností, že i po Osvětimi a Hirošimě se zlo v ekonomických teoriích, v sociálních vědách i v takzvaných humanitních vědách buď vůbec nevyskytuje, nebo alespoň není učiněno předmětem metodické reflexe. Ani analytické filosofii a strukturalismu není zlo známo. Je stiženo kolektivním tabu. Že se jednotliví vědci nad zlem rozhořčují, nepůsobí zpětně na jejich metodické vědomí a jsou často nakloněni vydat se nekriticky směrem k další ideologii. Toto schizofrenní chování je symptomem všepronikající moci zla. Jak ale máme zlo poznat, když nejsme s to jej myslet? Když se vymyká pojmu, nebo když by se dokonce mělo ukázat, že pojem sám je manifestací zla?

Náboženství a kultury, které na rozdíl od nás moc zla znaly, věděly, že je možno je porazit jen tak, že se pojmenuje (zaklíná). Bylo zažehnáváno ve zpodobněních a ritech, které vytvářely jakýsi vnitřní či vnější „ochranný okruh“. Pojmenováním se totiž dá poznat v nezahalené podobě. Evropská filosofie v době mezi Platonem a Nietzschem, kteří zlo odkryli, toto téměř nezkusila. Zaklínající představování totiž odporuje pravidlům myšlení, která od dob Aristotelových byla závazná. (Kant a Schelling jsou dvě velké výjimky.) Bude třeba se ptát, proč metafyzika o zlu nic neví nebo vědět nechce. Je-li pojmenování formou, jíž je zlo poznáváno, je pochopitelné, že vědění o zlu v evropské kultuře zůstává omezeno na tu sféru lidského ducha, která mu nebyla oněmi pravidly myšlení zapovězena. Zlo je tak jedním z velkých témat umění: sochařství, malířství, poezie a literatury a s určitým omezením i hudby. Evropské umění a literatura učinily zlo myslitelným. Evropská filosofie a věda se „ubránily“ tím, že pojem myšlení, který zlo z okruhu myšlení vyloučil, dogmatizovala. Je-li ale zlo skutečná moc, pak se filosofie a věda tímto rozhodnutím obrala o možnost ji v pravdě poznat.

Falešně chápané náboženské a filosofické tradice založily předsudek, že zlo je privilegium člověka, mimolidská příroda že je dobrá. Člověk si dokonce nárokoval na zlo absolutní monopol. To však není slučitelné ani s naší bezprostřední zkušeností se světem ani s moderní přírodovědou. Všechny živé bytosti žijí tím, že ničí či vytlačují jiné živé bytosti; tato zásada patří k definici života, je implikována v principech evoluce a selekce. Původ zla ve všech podobách je v životě samém. A má-li zlo svůj původ v samotném životě, můžeme pravdivě žít jen tehdy, jsme-li hotovi to uznat. Některé úctyhodné tradice (nejen evropského myšlení) jsou tímto poznáním podníceny život odmítat, jeho projevy potlačovat. Když ale život odmítáme, zmizí i dobro. A tak teze, která ovšem otřásá všemi našimi předsudky o dobru a zlu, znamená: dobro se může rozvíjet, jen když uznáme zlo. To je něco jiného než rezignující zjištění, že zlo se ze světa odstranit nedá. Překonat zlo znamená je jako jednu z podmínek života akceptovat. Dobro a zlo se nedají postavit proti sobě, jsou v životě stejně původní, jdou stále spolu. Není žádné dobro, v kterém by se nemanifestovalo také zlo a naopak. Slova „dobro“ a „zlo“ podobně jako slova „den“ a „noc“ označují hraniční hodnoty spektra s nesčetnými přechody. Všechno živé se v tomto spektru ukazuje, všechno živé je tudíž ambivalentní. To souvisí s tím, že všechno živé se vyskytuje v čase. To je jeden z důrazů Pichtova myšlení.

Lidé jsou produkty své evoluce. Téměř vše, co v lidském životě nazýváme zlem, lze převést na vzorce chování, které jsme převzali z předchozích stadií evoluce jako nezničitelné dědictví. Ani lidská fantazie neumí vytvořit nic, co by nebylo v kolektivní paměti našeho genetického dědictví předznačeno. Když rozpoznáváme ve svém chování, snech či uměleckých dílech bestie, nejspíš se zhrozíme a řekneme: nepoznávám se. Patří k nám také džungle, kterou v sobě skrývá každý jako nevyhaslou vzpomínku na své genetické pradějiny. Vzpomínka na džungli není individuální, nýbrž kolektivní vědomí. To, co nazýváme „duší“, není primárně naše vlastní já, nýbrž kolektivní paměť. Kolektivní vědomí má před individuálním vědomím vždy navrch. Je-li naše „duše“ kolektivní pamětí, obsahuje slovo „já“ sebeklam, který život popírá. Tímto slovem vznášíme nárok na monopol, který nám nepřísluší: monopol pána naší „vlastní“ duše. Ale tím, že jsme díky své duši, tedy díky spoluúčasti na kolektivní vzpomínce na naše genetické dědictví lidmi, se nijak neruší, že to, co naši duši rdousí, je zlo. Nesmíme tedy džungli v nitru popírat, nýbrž ji přijmout. Od našeho genetického původu neexistuje žádná emancipace.

Když v přírodě, která nás obklopuje, rozpoznáme zlo, jak je ze své vlastní duše známe, není to žádný nepřípustný antropomorfismus, nýbrž průhledný rezultát evoluce. Antropocentricky naopak myslíme, když si namlouváme, že krutost, násilí a lstivost jsou zlé jen u lidí, zatímco u zvířat jsou chvályhodné, protože se v evoluci vyvinuly jako podmínka zachování druhu. My lidé jsme totiž v procesu selekce zvířata právě předhonili – stejné vlastnosti se u nás vyvinuly k vyšší účinnosti. Náš úspěch v „boji o přežití“ nás nevyvádí ven z přírody, nýbrž do ní. Podle Bible (Gn 2,8nn) vystoupil člověk z přírody teprve tím, že pojedl ze stromu poznání dobrého a zlého; tak se od svých přírodních kořenů distancoval. Smysl slov „dobro“ a „zlo“ se už pak netýká toho, zda to a či ono chování v průběhu evoluce má větší šanci se prosadit. Co je tedy vlastně zlo?

Antropomorfní význam „dobra“ a „zla“, který se prosadil v křesťanské tradici, není v souladu se zprávou o stvoření. Tento význam byl tradici podsunut, protože novověká morální filosofie učí, že v přísném slova smyslu zlým můžeme nazývat jen toho, kdo činí zlo vědomě. S tímto tvrzením Němci po r. 1945 popírali kolektivní vinu za Osvětim. Když lest kolektivního i individuálního nevědomí a jeho potlačovacích mechanismů neprohlédneme, pak, s odvoláním na tuto doktrínu, odhalené zlo se jeví jako nevina.

Že člověk pojedl ze stromu poznání dobrého a zlého, nám umožňuje, abychom to, co shledáme zlým v nás samých, našli i v přírodě. Mytické myšlení, kterému se zlo jevilo v hrůzostrašných zvířecích podobách, je ve skutečnosti založeno hlouběji než údajně osvícené abstrakce, s jejichž pomocí se pokoušíme zlo z přírody vykázat, abychom je mohli vypudit i z nás samých. Z tohoto tvrzení ale vyplývá konsekvence, která odporuje všem našim předsudkům. Říká totiž, že „zlo“ není morální pojem. Lidé by ale nemohli mít žádnou morálku, kdyby zlo v přírodě nebylo; původ jak zla, tak dobra je podmínkou existence této morálky. Morálka však není podmínkou dobra či zla. Nemůžeme říci, že morálka je dobrá tím, že udává pravidla, podle nichž můžeme mezi dobrým a zlým rozlišovat. Morálka sama, tím že zlo ze sebe vylučuje, je ve stálém nebezpečí stát se jednou ze záštit tohoto zla.

Principy evoluce a selekce regulují sebezáchovu i zachování organismů. Co je sebezachování prospěšné, jsme zvyklí hodnotit pozitivně, a co je tomu škodlivé, negativně, a neradi pomýšlíme na to, že v soutěži organismů při této perspektivě vyvstanou rozpory. Z hlediska ostatních živých bytostí se může člověk naší civilizace jevit jen jako inkarnace zla, neboť s nimi zachází dle své libosti, hubí a ničí…

Platí-li, že to, co slouží sebezáchově, je dobré, a chápe-li se ono „sebe“ jako „já“, tj. jako subjekt panství nad přírodou, které není žádnému vyššímu zákonu podřízeno, a zaujme-li se postoj nad a mimo přírodu, pak výsledkem musí být její destrukce. Leibnitz se pokusil (v tradici řecké filosofie) řešit tento problém velkou myšlenkou světové harmonie. Předpokládáme-li harmonii světa a nosný pojem Boha, pak je možno tvrdit, že vše, co se děje, je nutné k zachování celku. Ono „sebe“, jež má být zachováno, není jakákoli jednotlivost, nýbrž kosmický řád, na jehož trvání každá jednotlivost závisí. V tomto velkém metafyzickém plánu zlo mizí, v jednotlivých perspektivách se rozplývá.

Leibnitzem tak získává metafyzika podobu teodicee. To on tento pojem razil. Příkře se k tomuto vyslovil Kant: „Pod teodiceí se rozumí obrana nejvyšší moudrosti Tvůrce světa proti námitce, kterou proti ní vznáší rozum kvůli neúčelnosti (zweckwidrig) ve světě. Jmenuje se to obhájit věc Boha; ač nemůže jít o nic víc než o věc našeho troufalého a svoje meze neuznávajícího rozumu“ (I. Kant: Über die Misslingen aller philisophische Versuche in der Theodicee). Že se člověk povyšuje na soudce nad Bohem, implikuje převrácení dobra a zla. Proto již Luther takové spekulativní tázání, které později Leibnitzem získalo název teodicea, radikálně odmítl: ne Bůh se má před fórem lidského rozumu ospravedlňovat, nýbrž člověk se musí ospravedlňovat před Bohem. Jádro Kantova pojednání, které začíná výše citovanými větami, je obšírná interpretace biblické knihy Jób. Ta ho podnítila rozšířit kritiku Leibnitze na zničující kritiku spekulativní teologie vůbec. Idea, že by se Bůh měl odpovídat před soudnou stolicí lidského rozumu, je přesné obrácení představy o posledním soudu. Je to nejvyšší blasfemie, které je lidské myšlení schopno. Teodicea je tudíž výtvor zla.

Co tím chce Picht říci, je zřejmé. Každá snaha zlo vysvětlit, resp. ze světa „odvysvětlit“, vede jen k tomu,

Vytisknout