František Laichter: Paměti Františka Laichtera

Výňatky z kapitoly „Ne samým chlebem živ jest člověk“ z pamětí Františka Laichtera, připravovaných pod názvem O umlčené kulturní epoše nakladatelstvími Academia a Eman

část druhá

Vděčné přiznání

Běžní členové Akademické Ymky si to ani neuvědomovali, ale mně je čím dál zřejmější, že právě toto životně podnětné křesťanské, a přitom necírkevnické, tedy ekumenické hnutí – vedle mé přesvědčené věrnosti Masarykovu duchu a vedle niterné inspirovanosti Charlesem Péguym – jednoznačně a nekolísavě rozhodlo o mé další životní cestě i o zaměření mých vydavatelských snah. Opřel-li se můj otec v nakladatelské činnosti o Masaryka a o jeho tzv. realistickou skupinu, pokud mne a mé čtvrtstoleté působnosti v rodové dílně se týče, shledávám, že jsem se svou ženou Marií nalezl a vytěžil tu pravdu života pro sebe a bližní v zaměření Akademické Ymky. Křesťanské hnutí studentstva poznamenalo svým duchem, orientací a tématy tu mou, samostatnou vydavatelskou činnost, která nebyla pouhým pokračováním v dřívějších, zděděných šlépějích.

Je pochopitelné, že se někteří, ať z členských, nebo mimočlenských účastníků činnosti Akademické Ymky postupem času stali spolupracovníky knižního sektoru Laichterova nakladatelství jako autoři nebo překladatelé anebo jako přispěvatelé do Naší doby.

Spoluprací v Akademické Ymce zdůvěrněl a přesvědčeně se zesolidarizoval můj svazek s podnětně kritickým myslitelem Emanuelem Rádlem. J. L. Hromádka stal se naším kmenovým autorem a kromě toho komentujícím uvaděčem některých ať klasicky reformačních spisů, anebo současných knih, které mi k vydání doporučil. S Jaroslavem Šimsou jsem byl v naprosto důvěrném každotýdenním styku, vždy to dobově nejpodstatnější jsme spolu prohovořili. On navrhl a v jádře sestavil zvláštní sešit Naší doby Proti válce – pro mír, přeložil Santayanu a Ragaze, doporučil švýcarského romanopisce Hesseho, v Národním osvobození upozorňoval na naše literární novinky a občas přispěl do Naší doby článkem nebo rozhledy po dětské literatuře. Přál jsem si, aby redakčně obrodil otcovy Pěkné knihy pro mládež, což se podařilo jen zčásti. Jako překladatelé bohosloveckých knih se uplatnili J. B. Jeschke, Jan Miřejovský, Bohumír Popelář, Rudolf Říčan a J. B. Souček. Dr. Miloslav Kohák stal se pravidelným politickým rozhledářem Naší doby, dr. Robert Konečný psával do ní literárně a filosoficky kritické referáty, nadto pro nás přeložil Psychologii přítomnosti Müllera-Freienfelse. Miroslav Krejčí psal rozhledy po náboženské literatuře, J. B. Souček připravil Výbor z Karla Bartha, nacisty zmařený, přispíval do Naší doby a vydal u nás své výtečné písecké úvahy Víra a svět. Josefa Krušinová vypomáhala profesoru J. B. Kozákovi při přípravě pedagogických svazků Františka Drtiny. Do Naší doby již od dřívějška přispívali dr. J. B. Čapek a dr. Pavel Fraenkl. A jako se k Akademické Ymce ze sympatie družívali někteří mimokřesťanští agnostikové, tak i do Naší doby rádi přispívali rádlovec Karel Kupka a Zdeněk Smetáček a se Součkem spřátelený filosof Jan Patočka. On a Karel Kupka se podíleli i na překladech do Filosofické knihovny.

Vděčně, převděčně vzpomínám na obrozené křesťanské hnutí let 1927 až 1938. Drželi jsme pospolu i za nacistické perzekuce, s nadějí jsme po roce 1945 předávali vedení mladším. Bylo však duchovně necitlivými totalitníky r. 1950 zašlápnuto za přizvukování a se souhlasem jednoho ze svých zakladatelů a vůdčích spoluprogramátorů. Jeden z omylů a vin omámeného „Geschichtsphilosopha“ v bláhovém domnění, že slouží pokroku. Dle jeho slov to poslání prý prostě převezmou sdružení evangelického dorostu při jednotlivých sborech. Víme, jak to dopadlo v praxi.

Přes nemoudré zrušení Akademické Ymky r. 1950 frázovitě předsudečnou a fanaticky ateistickou klikou stále žiji z jejího někdejšího životně plného a kriticky tříbivého odkazu, dointerpretovával jsem si jej neoportunisticky do absolutisticky omezené totality, nezpronevěřil jsem se mu v osobním a rodinném životu ani ve vnuceném, veřejně zglajchšaltovaném vnitřním exilu a přiznávám se k jeho očistné platnosti v rezervaci sborové křesťanské pospolitosti.

Žádnou člověčenskou organizaci co do hloubky, podstatného výhledu, nesmlouvavé normativnosti a překračování umělých oddělujících hranic nemohu přirovnat krystalně čisté vyhraněnosti a životní zápalnosti a závaznosti bývalého Křesťanského hnutí studentstva let 1927 až 1944. Vzpomínám na jeho neokázalé, vpravdě věrné činitele, ne pouhé mluvky a posluchače, kteří za neformulkovou křesťanskou víru a za věrnost Masarykovu občanskému vzoru položili za nacismu svůj život. Smuten se rozhlížím po rozptýlených ostatcích v čele s ryzí Boženou Komárkovou a s mizivou hrstkou jiných – a je mi nedobře nad uhnilými padavkami. „Blahoslavení, kteříž protivenství trpí pro spravedlnost…“

Jak jsem začal spolupracovat s Hromádkou

Jarý, nesektářský, vůči dobové problematice otevřený a přitom křesťansky hluboce zakořeněný duch podnětné a činorodé skupiny světově orientovaného Křesťanského hnutí studenstva mě tak mocně zaujal, že jeho odraz na mé vlastní vydavatelské snahy nedal na sebe dlouho čekat. Rychle a důvěryplně navázaný přímý osobní styk s vůdčí skupinou Akademické Ymky tomu napomohl. Vzpomínám, že jsem ještě za opočenské konference na jedno nedělní odpoledne pozval Rádla, Hromádku, Součka, Šimsu, Lukáče a snad ještě jiné k rodičům do Dobrušky, kde si i s mým otcem a pohostinnou matkou pohovořili. Rodiče se dokonce téhož večera odebrali do Opočna, aby tam vyslechli Rádlovu přednášku o jeho dojmech ze zájezdu do Indie. Při pěší túře z Dobrušky do Opočna Rádl s Hromádkou prohovořovali, jak začnou po prázdninách v Ymce vydávat Křesťanskou revue. Podobně jsem při pozdějších setkáních a konferencích projednával tu s Hromádkou, jindy s Rádlem přípravu rukopisů pro naše nakladatelství. Ne že bych byl knižní náplň otcova nakladatelství jednostranně pozměnil a redukoval výlučně na křesťanské spisy. Naopak udržoval jsem je kontinuitně otevřené i vůči jiným směrům a vědním nebo uměleckým oblastem, pokud byly v souladu s humanitními ideály. Ale tím, že jsem se spontánně a radostně přimkl k duchovně čilému, sebekritickému a podnětnému společenství, v němž jsem v tehdejších letech prožíval nejen opravdová přátelství, ale cosi hlubšího, prodchnutého Ježíšovým duchem, rád jsem tomuto hnutí, především J. L. Hromádkovi a Emanuelu Rádlovi (včetně Jaroslava Šimsy) a jejich spolupracovníkům zpřístupnil náš rodinný vydavatelský koráb za plavidlo nejlepší pověsti pro nezvyklé, a přece tak potřebné, protože do hloubky zabírající a objasňující spisy o nejzazších otázkách lidského putování. Postupem času staly se z nich viditelné majáky.

První vlaštovkou nového křesťanského jara mladé generace v našem nakladatelství se r. 1929 stala nevelká, ale pro mne osobně i pro četné věřící nebo hledající přátele osobitě výrazná a křesťanskou víru nově hodnotící knížka Kde jest Bůh? od švýcarského reformovaného bohoslovce Hermanna Kuttera. Doporučil mi ji profesor Hromádka a její překlad svěřil dvěma svým bývalým studentům, tehdy již českobratrským evangelickým farářům a později profesorům na Komenského fakultě: Josefu Jeschkemu a Rudolfu Říčanovi. (Pro mě bylo zajímavé, že si otec kdysi z jenského Diederichsova nakladatelství obstaral jinou Kutterovu knihu Sie müssen z r. 1904, v podtitulu označenou jako Otevřené slovo křesťanské společnosti, ale nevydal ji).

Knížka Kde jest Bůh? je vzácně přesvědčivá, vyznání víry v Boha zjeveného v Ježíši Kristu a životních závazků z ní plynoucích. Není církevnicky výlučná, a i když vychází z biblicky reformační obrody víry, je neinstituční, všekřesťanská, ekumenická, cele odevzdaná skutečnému, nevyspekulovanému Bohu.

Přes název, který se odkřesťanštělým lidem může zdát překonán, je to obdivuhodné, vyznavačsky jasné dílko, oprošťující čtenáře od některých neznalostí nebo předsudků. I dnes může zaujmout ty, koho neomámila „spotřební společnost“ televizí, autem nebo únikem do víkendové chaty. Masově opakované fráze ani každodenní profesionální rutina nikoho nezasytí. Je zdrávo vytrhnout se z pout zvykovosti a aspoň občas místo plout s proudem vystupovat proti proudu k nejzazším otázkám a vypořádávat se s prvopočátky.

Bývala doba, kdy básnický filosof Friedrich Nietzsche pohoršil evropské věřící výkřikem: „Bůh je mrtev!“ Dnes se to běžně, ale nepřemýšlivě u nás nosí, protože tak to chce „strana“, a podle zastaralých volnomyšlenkářských floskulí určuje, kdo smí, a kdo nesmí postoupit do vyšších škol, a u koho se diskriminačně zastaví odborná kvalifikace. Děje se tak v zemi, kde za pravdu Boží položil život mistr Jan Hus, kde většina národa o sto let předběhla německou reformaci, kde obroditel národa T. G. Masaryk přistoupil k řešení českých otázek „z hlediska věčnosti“ a vytyčil jak Československu, tak nové Evropě zásadu: „Ježíš, ne César“ – a kde, ne jako poslední a pronikavý zpytatel svědomí lidu F. X. Šalda 21. září 1936 (půl roku před svou smrtí) v památné úvaze o hrůze dvou totalit, pravé a levé, zanechal národu tento odkaz: „Je dobře, že se neklaníme modlám; ale máme a musíme se klanět Bohu. Činíme to? Na tuto otázku odpovědi neslyším; ba ani té otázky, která by byla takto přímo národu položena, neslyším.“

Tu otázku o sedm let dříve u nás mimo jiné položil český překlad Kuttera s důkladnou úvodní studií Hromádkovou. Byla a je to důvodná a životně vážná otázka, která s klerikalismem nemá nic společného.

Tedy vpřed k žhavé přítomnosti!

Sice neškodilo poučit se o zásadách průkopníků bývalé reformace, ale i nás, mladé lidi v Akademické Ymce, mladé muže v rozmachu a obklopené zdánlivě nepřebernými novými možnostmi, mnohem víc poutala přítomnost a výhled na naši vlastní spolutvořivou cestu. Tak i v mimocírkevním přimknutí k evangeliu rozhlíželi jsme se po soudobých, živých příkladech následování Krista, byť v nesourodé, protože odlišné, zesvětštělé a duchovně i mravně rozklížené době.

Od bohosloveckých přátel jsme opakovaně slýchali a věděli, že většinou sázeli na Hromádku a že se pod jeho vedením opřeli o Karla Bartha, epochálního obnovitele christologického bohosloví, vzdáleného jakémukoliv psychologizování a historismu. Jiná, menší část evangelických teologů se obdivovala originálnímu biblistovi Slavomilu Daňkovi. Nám, laickým členům Akademické Ymky, byl jak Barth, tak Daněk příliš odtažitý, proto jsme sledovali aktuálnější stopu. Naznačil nám ji r. 1929 Hromádka v předmluvě ke Kutterovi, v níž upozornil na Leonharda Ragaze. Někteří z nás si vypůjčili nebo obstarali něco z jeho spisů, nemalý počet z nás si předplatil jeho měsíčník Neue Wege, v němž jsme kromě bohosloveckých úvah sledovali Ragazovo dobře informované, včasné a dobře fundované tažení proti hitlerismu a proti jeho „deutschchristlich“ přisluhovačům. Rozhodnou událostí se nám ovšem stala Ragazova osobní přímá účast r. 1932 na letní konferenci Akademické Ymky v Novém Městě nad Metují.

Byl to mocný a hluboký zážitek. Co slovo, to plné zrno. Ragaz neřečnil, nekázal – z celé bytosti a víry se opravdově vyznával. Každá myšlenka byla poctivě z podstatných hlubin vyvážena. Za jeho neokázalým, ale bezprostředně přesvědčivým sebesdílením jsme rozpoznali pronikavou, osobně prožitou zkušenost. A co víc, z jeho projevu jsme cítili živou, bytostnou, v pravdě křesťanskou víru. Podmanil nás, získal nás, přilnuli jsme k němu bezvýhradně. Ragaz se nám stal příkladem, vzorem.

Přijeli si ho tehdy do Nového Města nad Metují poslechnout i ti, jimž kritický „rozum“ bránil „udělat skok do víry“. Debatovali jsme o něm s agnostikem Zdeňkem Smetáčkem, jemuž bylo zřejmo, že se setkal s mimořádnou osobností (po našem řečeno: s „Božím mužem“). Také odcírkevnělý národohospodář Josef Macek přijel si ho podvakrát poslechnout, aby vnitřní váhu nevšedního sociálního demokrata a věřícího křesťana poznal zblízka; a to prvně do Nového Města nad Metují a dva roky nato do Tábora.

Zevně viděn byl Ragaz prostý muž nevysoké postavy, na sobě měl černý redingot, nad čelem vlnu hustých černých vlasů, pod bujným přímým obočím na zevním konci do voluty stočeným klidně zářil přímý, klidný pohled za brýličkami v tenkých stříbřitých obroučkách. Měl mírně zaoblený táhlý nos, pod ním knírkový kartáček a jeho hlas byl švýcarsky zpěvný, nepatetický, lahodně melodický. V paměti mi utkvělo, jak na dotaz dvou říšských Němců z Lowenbergu na stanovisko o církvi s mírným úsměvem a přívětivým hlubokým hlasem intonoval: „Ja, (což pronesl táhle) mit der Kirche muss man Geduld haben“, čímž zkušenosti s ní shrnul.

Ragaz nebyl ledaskdo, ani rutinérsky zprofesionálnělý pastor, natož domýšlivý vševěd-profesor. Byl to věrohodný svědek závaznosti Kristovy životní pravdy a cesty. Narozen r. 1868 v švýcarské hornické obci Taminsu v kantonu Graubünden (Grisons), vystudoval evangelické bohosloví v Basileji, Jeně a Berlíně, a po několikaletém venkovském farářování vzbudil ve svých 34 letech v basilejské katedrále rozruch jako křesťanský, přitom revolučně sociální kazatel. Po šestileté, křesťansky burcující a chudých se zastávající působnosti byl r. 1908 povolán na curyšskou univerzitu jako řádný profesor systematické a praktické teologie.

To již měl za sebou pozoruhodný duchovní vývoj, který sám shrnul takto: „Od panteismu k osobnímu Bohu, od Boha k Božímu království a od Božího království ke Kristu, k jeho inkarnaci (vtělení).“

Zahloubání do radikálně kritického dánského křesťana Sørena Kierkegaarda ho nejen posílilo v odstupu k zazobaně sebespokojenému maloměšťáctvu, ale přiblížilo mu Boha jako podstatně angažující skutečnost. Kromě toho burská válka otřásla jeho dějinně pokrokářským optimismem, vzdal se iluze, že se v lidských dějinách nutně, jakoby samočinně uskutečňuje pokrok. Nadřadil Boží vůli člověčenskému zmatku a začal tíhnout k Božím pořádkům, mluveno biblicky: k Božímu království. Mocně na něho r. 1910 zapůsobilo setkání s J. Ch. Blumhardtem. Přimkl se důsledně ke Kristu a aniž ztotožňoval „Boží království“ se socialismem, považoval r. 1912 za svou křesťanskou povinnost účastnit se všeobecné stávky. Rok nato stal se členem sociální demokracie. V tehdejších poměrech a v blahobytném Švýcarsku platilo to v měšťanských kruzích za něco neslýchaného a vysokoškolského profesora nedůstojného. A přece se nespustil Krista a jeho příkladu nenásilí. Zastával se oprávněných požadavků přezíraných chudých lidí, ale když r. 1919 delegáti švýcarské sociální demokracie hromadně volili násilnou cestu přístupu a naprosté podřízenosti třetí bolševické Internacionále, Ragaz celou váhou svého přesvědčení objasnil pochybenost této cesty a dosáhl opravného hlasování. Stal se však nepohodlným politickostranickému aparátu, protože Kristem tříbené svědomí nadřadil mocenským záludům a amorální násilnické diktatuře.

Leonhard Ragaz byl nesporná, duchovně hluboká a životně burcující osobnost. Jen jsme ho osobně poznali a hned jsme k němu přilnuli. Rád jsem se proto ujal podnětu (nevzpomínám již, zda Jaroslava Šimsy, nebo J. L. Hromádky) k vydání Ragazovy knihy Od Krista k Marxovi – od Marxe ke Kristu. Ragaz souhlasil, dokonce na rozhraní let 1934–1935 napsal k našemu vydání osobitý Pozdrav českému národu, v němž vyznal svou lásku k Husovi, k Chelčickému, Komenskému a k T. G. Masarykovi, o němž nám již na novoměstské konferenci pověděl, že ho německé vydání Masarykovy Otázky sociální. Základy marxismu sociologické a filosofické (česky vyšlo u mého otce r. 1898, rok nato německy ve Vídni) podnítilo ke kritickému zamyšlení nad marxismem.

V radostné shodě jak se švýcarským autorem, tak s přítelem Jaroslavem Šimsou zahájil jsem v lednu 1935 v XXII. ročníku Otázek a názorů sešitové vydání čtyř Ragazových přednášek dříve již citovaného titulu. Že jsem Ragazovi přál, dosvědčuje počáteční propagační náklad 1. sešitu v počtu 5 000 výtisků (Luther a Kalvín vycházeli po 2 200 ex.), s druhým, odběratelsky kontrolním číslem jsme pochopitelně sestoupili na nižší tiráž 4 000 exemplářů a konečný náklad se ustálil na 3 000 exemplářích, z nichž na sešitové abonenty připadalo 1 250 kusů a větší část na komplety. I tak to byl na tehdejší poměry a naše zkušenosti s touž sbírkou slušný úspěch.

Přejděme nyní ke knize samé. Téma bylo poutavé, ba postavením Krista vedle Marxe dráždivé. Tehdy jako dnes dělnické masy a „pokrokoví“ intelektuálové považovali Ježíše za překonanou legendu a sázeli na marxismus, a to nejen jako na jediný reálný průlom k přeměně sociální a hospodářské struktury kapitalistické společnosti, ale též v naději na plnější svobodu a nekastovní, lidově štědřejší kulturu. Dnes jsme zralejší o konkrétní zkušenosti se způsobem provádění a rubem propagačně znetvořených výsledků domněle samospasitelné doktríny, která je nadto na Východě zatížena tisíciletou samoděržavnou, absolutistickou, totalitní tradicí. Pro uvědomělé, nezkorumpované lidi to není debatně prázdná záležitost, ale syrově a leckdy i surově protrpěná zkušenost, skutečnost.

Proto ani dnes, po půl století, kdy Ragaz prvně vystoupil se svým pokusem necírkevně, ale Kristovým duchem prodchnout a obrodit marxismus či spíše socialismus, není bez užitku připamatovat si základní Ragazovy teze, abychom jeho někdejší diagnózy a pokusy o prognózu porovnali s celogeneračně prožitou realitou značky Marx-Lenin-Stalin-Chruščov-Brežněv.

Řekli jsme si, že Ragazův původ a jeho zkušenosti Ragaze přivedly k přesvědčení, že opravdový křesťan, znalý jak Starého zákona, tak Ježíšových výroků, nemůže se tvářit, jako by Starý zákon byl neutrální, natož lhostejný k mamonářství a jako by zvelkoprůmyslovělý a přeobchodničtělý moderní Babylon směl být věřícímu následovníku Krista něčím, co se ho netýká. Naopak on své posluchače výslovně upozornil, že v Bibli samé je „svatý materialismus“, odpovědný a důvodný zřetel k hmotným předpokladům. I ta prosba: „Chléb náš vezdejší dejž nám dnes!“ mu to dotvrzovala. Přiznával středověkým klášterům starostlivost o bědné. Lutherovi však neodpustil vydání strádajících sedláků na pospas panstvu.

Zároveň v křesťanství vysoce hodnotil smysl pro lidskost, pro utrpení, odpor proti jakékoliv křivdě, proti sobectví a jiným kazům, nedostatkům a slabostem lidských povah. Cítil, že načervivělému nitru a pokaženým vztahům se nepomůže nějakou zevní, hmotnou náplastí, že je třeba pokání, vnitřní obrody, slitovného milosrdenství – slovem, že každý člověk bez rozdílu a také mezilidské vztahy se neobejdou bez niterného duchovního kompasu a bez svědomí Kristovým kázáním na hoře vytříbené- ho.

Pochybeným však shledal, že tuto niterně podstatnou péči odloučily církve od proseb a úsilí i „o novou zemi“.

Tento sociálně hmotný úkol vzal za svůj novodobý socialismus, nejradikálněji marxismus. Ten však ze své strany dle Ragaze pochybil tím, že správný program sociální přeměny a přestavby spojil se světovým názorem, který je v těžkém rozporu s jeho prvotní, mravně soudnou a idealisticky normativní inspirací. Socialismus nevyplynul automaticky z hmotných okolností, ale z mravního soudu a protestu, ze soudného rozlišení mezi tím, co jest, a co býti má, tedy z idealistického soudu. V očích Ragazových socialismus vznikl nepochybně z mravních a idealistických pohnutek. Jenomže Marx z odporu k falešnému, jen slovně a romanticky horujícímu „idealismu“ postavil „dějinný materialismus“, vydával jej za „vědecký“ postup a vsadil revoluci na násilné dobytí moci a na neméně násilné udržení diktatury proletariátu. Důsledek? Občanský militarismus, policejně absolutisticky stíhané odlišné smýšlení, znevážení ducha, amoralismus, výsměch opravdovému idealismu a cynický sklon pomluvit a pošpinit to, co je svaté, bez poskvrny. Nad dobytí moci Ragaz klade výš změnu mravního smýšlení a chování. K podstatě socialismu patří dle něho uznávání niterné hodnoty člověka, kteréžto úctě odporuje jakékoliv znásilňování a upírání svobodně kritického tisku.

V rozpojení hmotných předpokladů lidské existence od duchovní a mravní podstaty našeho života, v jednostranném hlásání buď jen „nového nebe“ bez úsilí o „novou zemi“, či naopak v stejně kusém vynášení výhradně „nové země“ bez péče o nové svědomí a srdce, vystihl Ragaz tragédii soudobého lidstva. Jako odvážně promlouval do vlastních církevních řad, neméně pravdivě varoval socialisty před přezíráním duchovních hodnot a mravní závaznosti. Kult techniky, hmotné moci a centralismu je nenahradí. Spolu s odstraňováním sociálních křivd je třeba „uskutečňovat pravdu Kristovu“.

Vytisknout