František Laichter: O umlčené kulturní epoše

S laskavým svolením vydavatele přinášíme třetí část výňatků z kapitoly „Ne samým chlebem živ jest člověk“ z pamětí Františka Laichtera, připravovaných nakladatelstvími Academia a Eman. Tato část navazuje na I. část, otištěnou v čísle 3/2020, v níž Laichter referoval o návštěvě křesťanského socialisty Leonharda Ragaze na pozvání Akademické YMKY. Tématicky se dotýká tohoto čísla.

Představy a skutečnost

Leonharda Ragaze nevedly žádné postranní záminky k tomu, aby oficiální církve volal k pokání a k nápravě daných sociálních křivd. Ani neztotožňoval „království Boží“ (Ježíšem hlásané „nové vztahy“) s politickým a člověčinou porušitelným socialistickým úsilím. Důvěřoval však, že dá-li se socialismus prodchnout křesťanstvím, prospěje nejen hmotně, ale i duchovně a mravně proletářským vrstvám.

Tuto svou důvěru projevil v závěrečném souhrnu: Co chce socialismus

Byly to nemalé naděje – a kdyby byly v praxi nepokaženě a křesťansky provedeny – jakým dobrodiním by se byly staly! Vyslechněme jeho velká očekávání:

1. „Socialismus chce ‚novou zemi‘, v níž přebývá spravedlnost.“

2. Činil si naději v osvobození „práce od námezdné služby“.

3. Důvěřoval, že „namísto vykořisťování člověka člověkem“ bude nastolena „vzájemná pomoc“.

4. Na místě peněz a strojů očekával všeobecnou úctu k člověku.

5. Do socialistické péče zahrnoval „všechny slabé, osudem zkrácené“.

6. Byl přesvědčen, že vznikne pravá demokracie.

7. Samozřejmostí mu bylo, že všemu lidu má být otevřen přístup k zdrojům vzdělání.

O tom se halasně na táborech lidu řečňovalo a mezi levicovými intelektuály snadno, sebejistě, protože abstraktně a bez zkušeností, debatovalo. Ale co když v padesátých letech došlo k uměle inscenovaným procesům a justičním vraždám? Anebo když v lednu 1977 totalitní mocenská mašinerie uchvatitelské strany spustila celostátní a všeobčanskou štvanici na ty, kdo s odkazem k „závěrečnému aktu Helsinské dohody“ z r. 1975, podepsanému naší vládou, uveřejněnému ve Sbírce zákonů a nařízení č. 120 z 13. října 1976 a vstoupivšímu u nás v platnost 23. 3. 1976, upozornili, že je třeba, aby lidská práva byla i v praxi dodržována?

Osvobození od námezdné práce? Co když totalitní stát se svými odbočkami je jediným, tedy monopolním zaměstnavatelem a všichni i s členy rodiny jsou na něm existenčně závislí! V jaké manipulovatelné šachové figurky je proměnil.

Jak správný je požadavek se skoncováním vykořisťování. Ale co když tzv. spojenecký satelit je ve skutečnosti novokoloniálně vykořisťován velmocí, která si ho vojenskou okupací zajistila? Kam se poděl „dočasný“ pobyt hegemonických spojeneckých vojsk.

Kromě toho k jakému, vedoucí stranou obecně trpěnému vykořisťování dochází ze strany zkorumpovaných, nekontrolovaných a nezdaňovaných dělnických melouchářů.

Člověk (?) je pouhým zoubkem v soukolí velestroje, manipulovatelným poskokem a v případě katastrof bezejmenným číslem. Péče o osudem zkrácené? Kéž by! Ve skutečnosti právě oni jsou diskriminováni a s nimi jejich děti.

Pravá demokracie? V pluralistní soustavě ano, ale ne v totalitě. V ní uměle předstírané doplňkové strany jsou pouhé atrapy pro klamání zahraničí, volby nejsou volbami, parlament je loutkovým divadlem s aklamačním odsouhlasením.

Přístup všech ke vzdělání? Naopak novokastovní a politicky mstivá diskriminace dětí těch rodičů, kteří se znelíbili straně.

Nebyl si Ragaz vědom těchto úskalí? Byl – jasně a výslovně: „Nevěří-li se v Boha, dojde téměř nevyhnutelně k víře v násilí… každý nedostatek socialismu se hrozně vymstil, že démon tohoto věku, duch násilí, ničivě působil v jeho vlastním středu. Co je bolševictví jiného než pokus vybudovat království Boží násilím? … Dožíváme se socialismu, který je toliko kapitalismem s rudým nátěrem, dožíváme se socialistického militarismu… Je k tomu třeba nové reformace.“ (Ragaz, L.: Od Krista k Marxovi)

S tímto nebezpečím Ragaz počítal, proto varoval své krajany před vstupem do III. komunistické internacionály. Ale nepočítali s ním levicoví intelektuálové, kteří se drželi pověry o automatickém dějinném pokroku. Zčásti prozřeli po Chruščovovu odhalení Stalinových barbarských činů na sjezdu spisovatelů r. 1956, po druhé na sjezdu r. 1967, celek národa spontánně po odhalení justičních zločinů v r. 1968 a po okupaci Brežněvovou armádou. Ragaz byl aktuální.

Vytisknout