Filosofické dílo Emanuela Rádla (k 75. výročí úmrtí českého filosofa) | Ladislav Pokorný

Když uprostřed hrůz druhé světové války, 12. května 1942, ve svém pražském bytě v izolaci od vnějšího světa filosof Emanuel Rádl zemřel, ležel u jeho lůžka útlý rukopis, nazvaný Útěcha z filosofie. Autor sám jej označil za svůj filosofický odkaz. Můžeme se jen dohadovat, zda tušil, že toto jeho poslední dílo po jeho poválečném vydání vzbudí spíše než kladné přijetí rozpačité diskuse, které svým způsobem přetrvávají dodnes. Tato skutečnost ovšem pramení ze samé podstaty jeho uvažování, které nelze označit jinak než slůvkem „rozporuplné“. Tato rozpornost, nehotovost Rádlova myšlení je pro nás ale podle mého soudu současně velkou výzvou a svědectvím jeho velikosti.

Je smutné, že Rádl jako filosof je pro naši současnou odbornou i laickou veřejnost téměř zapomenut. Přispělo k tomu jistě především čtyřicetileté mlčení – pokud byl vůbec zmiňován, pak, odbyt oficiální marx-leninskou ideologií, jako „reakční idealista“. Ale i po převratu v roce 1989 byl a dodnes je připomínán zejména pro svou kritickou angažovanost ve veřejném životě první republiky, pro svou kritiku národnostní politiky (Válka Čechů s Němci), pro odpor k fašismu a nacismu (O německé revoluci) a také pro kritické vyjadřování k různým otázkám kulturní a sociální politiky, charakteristické podle něho především hypertrofií liberalistického přístupu k problémům kulturním i mravním. Mnoho z toho obsahují předválečné ročníky našeho časopisu, který pomáhal založit. (Pěkně o nich referuje série článků Petra Krejčího v současném ročníku.) Ale filosofie? Vedle Ladislava Hejdánka, který ve svých pracích na Rádla programově, i když pochopitelně také kriticky navazuje, lze v posledních desetiletích jmenovat hlavně Martina Šimsu, který Rádlovi věnoval samostatnou knížku (Filosof a reforma světa). A právě Šimsa patří k těm, kdo zmíněnou „Útěchu“ hodnotí spíše negativně, jako ústup od předchozích burcujících Rádlových úvah. K tomu se ale ještě dostaneme.

Nyní mi dovolte malou osobní odbočku. S Rádlem jsem se začal seznamovat ve svých 18 letech. O filosofii jsem se trochu zajímal již jako dospívající, na gymnáziu jsem chodil do filosofického kroužku a rád jsem poslouchal výklady středoškolských učitelů v předmětu, který se nazýval „filosofická propedeutika“. Můj zájem vzrostl poslechem přednášek a při diskusích ve středoškolském klubu Akademické Ymky, kam mě přivedl můj přítel a budoucí švagr Jan Šimsa. Na prázdniny v roce 1949, které jsem trávil s rodiči v šumavském Srní, jsem si proto vedle jiných knížek vzal i u Laichtera vyšlé Rádlovy Dějiny filosofie, které jsme shodou okolností měli doma. Dodnes si dobře vzpomínám, jak jsem každou chvíli mizel do lesa a tam, sedě na žulovém balvanu, toto dílo doslova hltal. Nepřeháním, řeknu-li, že na mě působilo jako zjevení. Naprosto se totiž lišilo od všeho (z toho mála), co jsem zatím o filosofii četl. Viděl jsem, že ani náhodou nejde o klasický akademický spis učebnicového charakteru, ale nepřetržitý, většinou polemický rozhovor autorův s dávnými i nedávnými filosofy, včetně těch nejrenomovanějších (těch zejména). Pochopil jsem, proč byly tyto Dějiny označeny jako „subjektivní a divoce svérázné“, jak je zmiňuje např. Neff ve svém Filosofickém slovníku. Ale toto pojmenování, které bylo zřejmě míněno jako pejorativní, se pro mne stalo naopak vizitkou největší kvality a přitažlivosti, i když jsem tehdy zdaleka ne všemu dobře rozuměl. S Rádlem mě kromě toho spojuje také jistá podobnost našich profesionálních drah. Jak známo, jeho původní zaměření bylo přírodovědné, první jeho práce byla dokonce geologická (týkala se gabra Tužínka z lokality nedaleko jeho rodiště na Benešovsku), později se zabýval biologií a filosofií přírodních věd; pro mne byla geologie a užitá geofyzika náplní celého profesionálního života, až to mého přítele Jana Šimsu vedlo v devadesátých létech k poznámce, že se Křesťanské revue ujal opět „filosofující přírodovědec“ (což mě sice potěšilo, ale i zahanbilo, protože srovnávat se s Rádlem bych si nedovolil ani ve snu).

Jak jsem se již zmínil, Rádlova filosofie, jak ji prezentuje zejména ve svých Dějinách, nepředstavuje žádné ucelené „učení“, daleko spíše je to neustálý duchovní zápas s jinými filosofy a občas i se sebou samým. Zatímco marxistická filosofie se nás snažila přesvědčit, že osou dějin filosofie je „boj materialismu s idealismem“, pro Rádla je jejich červenou nití spíše „boj intelektualismu s aktivismem“. Ale ani tento spor nechápe Rádl staticky, nýbrž jako spor neuzavřený a stále aktuální, přičemž ani strany v tomto sporu nejsou neměnné. Tak třeba vidíme, že tam, kde bychom očekávali jednoznačné Rádlovo přihlášení k filosofům, jako byl Marx se svou tezí „úkolem filosofie není svět vykládat, ale svět změnit“, Rádl s tímto postulátem sice souhlasí, ale s jistým odstupem; i u Masaryka konstatuje, že „vidění pravdy pro pravdu, byť jakkoliv nesprávné, něco do sebe má“, „jakoby Masaryk byl příliš pánem pravdy a málo jejím služebníkem“. Platóna a Aristotela je třeba doplnit, ale nikoliv nahradit pragmatismem.

Stěžejním prvkem Rádlova myšlení je rozlišení mezi tím, co „je“ a co „býti má“. To je také základ jeho pojetí víry: víra není a nesmí být souhlasem s tou či onou naukou, nýbrž výzvou k činu, přicházející z budoucnosti, je věcí vůle, nikoliv rozumu. Při popisu Galileova sporu s církví poznamenává, že byl-li tu kdo věřící, byl to právě Galilei. To, co „býti má“, tu zatím není, ale náš život to rozhodujícím způsobem ovlivňuje. (Na toto jeho rozpoznání navazuje Ladislav Hejdánek se svou úvahou o „nepředmětné skutečnosti“.)

Poslední Rádlův spis Útěcha z filosofie (ostatně i jako samy „Dějiny“) je dílo opět, i když jiným způsobem, zvláštní, rozporné. Pomineme-li jednoduchá vysvětlení (Rádlova několikaletá vážná nemoc), ani seriózním znalcům Rádlova díla nelze upřít jisté důvody k rozpakům. Zdá se totiž, jakoby tu autor dost radikálně opouštěl mnoho ze svého celoživotního díla. Ale je to omyl; jeho myšlením se napořád táhne nevyslovená otázka: je opravdu příroda (a tím je myšleno vše, co prostě „jest“, co je dáno) konec konců jen náhodný materiál, na němž má člověk plnit své poslání? Anebo má nezávisle na člověku i nějaké poslání vlastní? Martin Šimsa odpovídá na poslední otázku záporně a obviňuje Rádla, že se navrací k předmětně pojaté metafyzice, kterou předtím odmítal. Vskutku, Rádl zde svým způsobem rehabilituje Aristotela i Tomáše Akvinského. Provádí jakousi syntézu „přirozeného“ a „zjeveného“, přírody a poslání, přírodovědy a duchověd. Přírodovědu podle svých slov opustil; ve skutečnosti však opustil její klasické chápání jako vědy popisné a k přírodovědě se z vyšší roviny vrací, aby ji podřídil metodě duchověd. Na tomto vyústění Rádlova celoživotního zápasu nevidím nic neústrojného. Je-li napětí mezi tím, co jest a co býti má, základním motivem veškerého života, pak nemůže být omezeno na člověka a jeho poslání ve světě. Tato otázka trápila Rádla celý život; již v Moderní vědě hovoří se sympatiemi o Hendersonovi, který i neživé přírodě přiznával metafyzický smysl v tom, že vytváří možnost vzniku přírody živé (podobně to později, již po Rádlově smrti, chápal Teilhard de Chardin). Není (podle Rádla) představa o neživém vesmíru jen galileovský omyl? Rádl tak v „Útěše“ podle mne obnovuje jednotu světa. Daná skutečnost není bez eschatologického významu, není jen náhodnou příležitostí pro splnění poslání, ale má svůj zastupitelný vlastní význam, připravuje totiž pro ně podmínky. V tomto smyslu má i „předmětné“ chápání skutečnosti svůj význam, nesmí ale být opomenuta jeho omezenost a služebná funkce.

Obrovské pokroky přírodovědy, exploze informačních technologií a globální chápání skutečnosti vytvořily v nedávných desetiletích předpoklady pro to, abychom, podle mého soudu, mnohým z Rádlových duchovních zápasů rozuměli lépe než jeho současníci. Přesto se domnívám, že jeho doba teprve přijde.