Evropské volby – svátek demokracie | Jiří Schneider

Politické nálady v Evropě dávaly před květnovými evropskými volbami důvod ke znepokojení. Evropská integrace se netěší popularitě ani shovívavému nezájmu evropské veřejnosti, jako to bylo v prvních desetiletích po vzniku Evropských společenství. Veřejnost Evropskou unii sleduje s nedůvěrou a národní vůdci ji používají stále více jako obětního beránka svých nezdarů.

Politické elity nedokážou výhody evropské integrace svým voličům vysvětlit a zároveň je láká alibisticky a populisticky se schovávat za bruselské instituce. Evropská integrace v posledních letech trpí nedostatkem opravdových státníků, kteří by dokázali voliče přesvědčit, že soustředění na krátkodobé zisky může podkopat základy důvěry v dlouhodobé přínosy společenství evropských národů.

Evropský parlament můžeme považovat skutečně za parlament, jen pokud by Evropská unie byla státní útvar. Ani Lisabonská smlouva, jíž se vztahy mezi evropskými institucemi řídí, není skutečná ústava Evropské unie. Posílila však postavení Evropského parlamentu ve vztahu k Evropské komisi. Evropská komise také není „evropská vláda“, ale měla by mít politickou podporu Evropského parlamentu. Je to „strážce smluv“ – myšleno těch zakládajících v aktuálním, „lisabonském“ znění – a všeobecně celého systému evropského práva. Zároveň je iniciátor návrhů na tvorbu či změnu legislativy. Komise je u kolébky evropského práva, a proto má každý členský stát v Komisi své zastoupení. Komisaře nominuje příslušná národní vláda, tedy bez ohledu na výsledky evropských voleb. Jednotliví kandidáti musí být ovšem Evropských parlamentem potvrzeni. Složení Komise znamená tedy kompromis, který lze snadno z mnoha směrů kritizovat. Jednak za to, že roli nestranného arbitra výrazně politizuje, ne naopak za to, že nedostatečně zrcadlí politickou vůli, kterou voliči vyjádřili v evropských volbách. Komise je pod drobnohledem Evropského parlamentu i zástupců národních vlád prostřednictvím Evropské rady (premiéři nebo hlavy států) či Rady EU (neboli rady ministrů). Procedura nominace předsedy a členů Komise je tedy v návaznosti na evropské volby právem jedna z nejvíce sledovaných událostí.

Evropské volby přinesly méně změn, než se čekalo. Tradiční strany, lidovci a socialisté, ale i konzervativci, zaznamenaly ztrátu. Z celkového poštu 751 mandátů získala Evropská lidová strana/Křesťanští demokraté 182 mandátů (216 v roce 2014), Progresivní aliance socialistů a demokratů 154 mandátů (185 v roce 2014) a Evropští konzervativci a reformisté pak 62 mandátů (oproti 77 v roce 2014). Naopak liberálové a zelení výrazně posílili. Skupina Obnov Evropu (dříve ALDE) získala 108 mandátů (69 v roce 2014) a zelení mají 74 křesel (oproti 52).

Z výsledků evropských voleb se dá dovodit několik závěrů. Jestliže minule stačila k formování většiny v EP koalice lidovců a socialistů, kteří sestavili komisi pod vedením vedoucího kandidáta lidovců Jean Claude Junckera, letos musela vzniknout koalice širší, zahrnující triumfující liberály a nakonec i zelené. Do čela Komise nebyl zvolen ani jeden z lídrů kandidátek; těsnou většinu dostala kompromisní kandidátka – poprvé stanula v čele Evropské komise žena, bývalá německá ministryně Urszula von Leyen. Otázkou tak zůstává, zda vývoj v Evropské unii více než volby do Evropského parlamentu neurčuje politická situace v jednotlivých členských zemích.

Z hlediska tolik probírané spolupráce středoevropských zemí (V 4) je hodno pozornosti to, že vládnoucí strany jsou v každé zemi z jiné politické skupiny. Maďarský Fidesz se hlásí k lidovcům (i když má pozastavené členství kvůli výhradám ke způsobu, jakým Orbán v Maďarsku vládne), slovenský Smer patří k socialistům, polské Právo a spravedlnost patří ke konzervativcům a reformistům (podobně jako česká opoziční ODS) a české ANO se zase hlásí k liberálům. Kromě toho, že všechny spojuje jistý sklon k populistickému způsobu vládnutí, což ale není specificky středoevropský fenomén, jsou politicky „každý pes, jiná ves…“ Sílu visegrádského bloku v rámci EU bych tedy rozhodně nepřeceňoval.

Mnozí se obávali nebo se těšili na triumf nacionalistů. Už v minulých volbách získali mandáty francouzští nacionalisté či britští zastánci odchodu z EU. Letos zaznamenali úspěch v některých zemích, jako například v Itálii, ale v evropském měřítku se nástup populistů nekonal. Poslanci, sdružení ve skupině Identita a Demokracie, mají 73 křesel (minule měly podobné strany 78). Levicové strany (kam se řadí i KSČM) také ztratily. Sjednocená levice a severská zelená levice získaly 41 mandátů (minule 52). Zajímavé je, že oproti minulému období více (57) poslanců zůstalo nezařazených.

Zvláštní kolorit evropským volbám vytvořil brexit. O odchodu Velké Británie bylo v referendu rozhodnuto, ale nebyly vyjednány podmínky, za jakých Velká Británie EU opustí. Britské mandáty měly být původně rozděleny mezi zbývající státy, ale vzhledem k neexistenci dohody o brexitu vznikla paradoxní situace – i v těchto volbách byli voleni britští poslanci. Vrchol absurdity pak spočívá v opětovném zvolení neslavně známého Nigela Farage.

Nakolik jsou poměry v EU určovány vnějšími vlivy? Americký prezident, který si pohrává s ochranářskými opatřeními vůči Evropě či Číně, ekonomické napětí mezi USA a Čínou, to vše má dopady na poměry v Evropě. Rovněž tak ozbrojené konflikty v nejbližším sousedství Evropy (nejen ty pokračující, jako v Ukrajině nebo Sýrii) mohou opět zvýšit počty uprchlíků. Společně s pokračující migrací z Blízkého východu či Afriky mohou otestovat schopnost Evropanů takové výzvy zvládnout bez újmy na vlastních hodnotách i zájmech.

Pokud bude Evropa mít nadále stabilní demokratické politické systémy, zachová vládu práva, tržní prostředí, nedeformované protekcionismem, monopolizací, státními manipulacemi ani centralistickými ideologiemi. Pokud bude moci naplnit bezpečnostní garance a kulturu dodržování smluv, pokud uchrání prostor pro kritické a tvůrčí myšlení, svobodu bádání, objevování a rozšiřování informací, má šanci nejen uchovat evropské dědictví, ale také uspět v globálním měřítku.

Vytisknout