Druhý ze čtyř artikulů: Přijímání pod obojí způsobou | Robert Hart

„Neprotiv se svátosti kalicha Páně, kterou ustanovil Kristus sám… Vždyť žádné Písmo tomu neodporuje, nýbrž jenom obyčej, který se zakořenil, jak mám za to, toliko z nedbalosti. Jenomže nemáme se říditi obyčejem, nýbrž Kristovým příkladem a pravdou.“ Tato slova napsal Jan Hus 21. června 1415 z Kostnice knězi Havlíkovi, svému nástupci v Betlémské kapli. Potvrzují napětí, které obnova praxe podávání svátosti těla a krve Páně pod obojí způsobou vyvolávala dokonce i mezi samotnými Husovými přáteli v Praze. Tříbení názorů a postojů v otázce kalicha bylo ale v reformním táboře poměrně krátkodobé. Jednota v tomto nejdůležitějším teologickém přesvědčení prokázala i v časech válečných největší trvanlivost a všechny husitské směry napořád pojila shoda, že kalich je skutečnost zcela podstatná a z hlediska lidské spásy neopominutelná. Pokud jsme v minulém článku uvedli, že čtyři artikuly pražské byly jedinečným společným programem všech husitských stran, pak kalich, tedy přijímání sub utraque specie, se stal přímo zhmotněním husitského programu samotného. Téměř jistě i skutečností z hlediska programní komunikace nejsrozumitelnější širokým vrstvám, viditelným symbolem, doslova ztělesněním husitské identity. Jen tak lze vysvětlit, že se hnutí za prosazení přijímání podobojí stalo prakticky přes noc masovým a překotně se šířícím jevem.

Znovuobjevení laického kalicha

Podobně jako v případě artikulu o svobodném kázání slova platí i o článku požadujícím přijímání laiků pod obojí způsobou, že jeho kořeny lze sledovat hlouběji k počátkům českého reformního hnutí. Otázka po praxi prvotní církve se vynořila vlastně velmi organicky v ovzduší intenzivního zájmu o večeři Páně samotnou. Ta se stala klíčovým a nejspolehlivějším zdrojem duchovní posily a obnovy jednotlivce i církve. Již Jan Milíč z Kroměříže doporučoval časté přijímání eucharistie jako velmi užitečné pro každou duši a zvýrazňoval, že tak lze jaksi předběžně zakoušet budoucí stolování s Beránkem na jeho svatbě. V další generaci Matěj z Janova zase kladl důraz na skutečnost, že nejde jen o jednání kněze, ale o stolování celého společenství. To vše šlo ve vnímání reformistů zároveň ruku v ruce s voláním k návratu k podobě prvotní církve, jak ji normativně poznávali v Novém zákoně.

Samotná reformní atmosféra by ovšem k znovuobjevení kalicha pro všechny nestačila. Další posun byl výsledkem pečlivého studia Písma, církevních otců i dalších pramenů, které osvětlovaly staré liturgické tradice i pohyb kanonického práva. Reformisté, především mistři Jakoubek ze Stříbra a Mikuláš z Drážďan, s překvapením zjišťují, že stávající praxe podávání „podjednou“ se objevuje teprve po IV. lateránském koncilu (v roce 1215 kodifikoval učení o přepodstatnění), a to z vnějších, praktických ohledů – hrozilo, že by krev Páně mohla být znesvěcena. Navíc mistr Jeroným Pražský, který se vrátil z cest po Litvě a Bílé Rusi, referoval o svátostné praxi pravoslaví, v níž laický lid přijímá chléb i víno. Jednoznačnost těchto zjištění působila jako zjevení. A reformisty přímo zavazovala k rozhodným krokům.

Neřídit se zvykem, ale Kristovým příkladem a pravdou

I slova Mikuláše z Drážďan potvrzují, že šlo o kroky náležitě podložené a promýšlené mnoho měsíců: „Začali jsme podávat kalich nikoli ze své libovůle, nýbrž podle původního ustanovení Božího Syna po dlouhých a zralých úvahách s mistry a jinými milovníky Kristova zákona… Ustanovení Kristovo, jak je zachovávala prvotní církev, to je základ, na němž stavíme.“

Odvaha začít podávat tělo a krev Páně pod obojí způsobou vnesla do reformních, obnovných snah v posledku naprosto revoluční prvek, nerodila se ale rozhodně snadno či bezstarostně a nebyla jen dílem vzrušujícího okamžiku. Tíže přijatého poznání Jakoubkovi a ostatním ovšem nedovolila, aby jen trpělivě vyčkávali, nebo dokonce nechali celou záležitost kalicha zapadnout jako cosi neurgentního. Je-li Kristovo ustanovení této „velebné“ svátosti tak vzácný a spasitelný dar, ba je přímo nezbytné ke spáse, pak není možné je lidu upírat a kalich je třeba vyprostit a osvobodit od nánosu zatemňující církevní invence. Je naléhavě třeba zjednat nápravu, i kdyby to znamenalo konflikt s církevní autoritou, protože k tomu volá sám Pán církve. Stranou musí jít dokonce i jakékoli ohledy taktického či strategického rázu.

A tak někdy v průběhu října 1414 začal Jakoubek za podpory Mikulášovy a dalších čtyř pražských farářů podávat eucharistii pod obojí způsobou i laikům. Jan Hus, který v té době již byl na cestě do Kostnice, byl touto radikalitou zprvu zaskočen. I když náležitost a prospěšnost kalicha sdílel (a v listopadu to i znovu potvrdil zvláštním pojednáním), přece jen si uvědomoval, že příliš radikální kroky ohrožují jeho poslání v Kostnici a koneckonců i jeho samotného. V jeho zorném poli byl obraz širší a kalich pro něj za daných okolností a v danou chvíli nebyl zásadní priorita. Navíc doufal v úspěšnost své mise, a tak se mu pochopitelně zdálo, že lepší cestou by bylo dosáhnout i v otázce kalicha dobrozdání koncilu a že příliš předčasné radikální kroky přinesou jeho věci jen komplikace. Když však koncil 15. června 1415 vydal zákaz kalicha a padly veškeré naděje na pokojný kompromis, vyslovil se Hus zcela zřetelně pro novou praxi. A své přátele, k těmto krokům kritické, vyzývá, aby se za Jakoubkovu reformu jednoznačně postavili a připravili se na pronásledování, jež kvůli tomu přijde.

V třaskavém a kvasivém období po Husově smrti se pak nová praxe v Českých zemích začíná masově a s živelnou rychlostí šířit a stává se zápalným symbolem identity Božích věrných. Když potom 10. března 1417 vydal schvalující deklaraci sbor mistrů pražské univerzity, která byla v bouřlivém období asi jediná instituce, jež si zachovala všeobecně uznávanou autoritu, stalo se přijímání podobojí definitivně jedním z podstatných bodů rodícího se husitského programu. Artikulem, na němž byla jednoznačná shoda mezi všemi utrakvisty, od těch nejkonzervativnějších až po radikály. Přestože byla univerzitní deklarace stále ještě velmi mírná, potvrzuje, že tuto svátost ustanovil Kristus pod obojí způsobou chleba a vína „pro celost a plnost nasycení z jeho velebné večeře“. A zavázal svoje učedníky, aby takto byla jeho smrt zvěstována, dokud nepřijde. „Proto všechny věrné křesťany… velice prosíme pro milosrdenství Ježíše Krista, aby se s přepilnou chtivostí a žádostivostí mimo všecko jiné snažně utíkali k dobrému přijímání a požívání této obživující svátosti dvojí způsoby a jedné víry.“ Je třeba tedy, aby všichni věrní byli připraveni i otevřeně neposlechnout jakékoli lidské ustanovení, které se tomuto svatému Kristovu ustanovení staví na odpor, protože odporuje pravdě. A to i tehdy, „kdyby vyvstala se zastrašující hrůzou jakákoli moc, která by nás chtěla odtrhnout od tohoto dobra“.

Trvalý symbol husitské identity

Další vývoj jen potvrdil, že přijímání podobojí je (navzdory dílčím rozdílům i v této otázce) nejen sjednocující vnější symbol rodícího se husitství, ale i bytostné vnitřní pouto. V Jakoubkově výměru je přímo nutné ke spáse, protože to je význam Ježíšových slov z Jana 6,54: „Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný.“ V ostrém střetu s antikristovskými silami, jež vzdorují Kristovu kralování v církvi, byl pro husity kalich navíc posila Božích bojovníků do každodenního duchovního zápasu s pokušením. Pokrm a duchovní nasycení na cestě domů, do Kristova království. Ba co víc, tento svátostný, radostný hod je jim již osvobozujícím okoušením atmosféry království, jež již přichází. Stolováním se vzkříšeným Pánem, který ke svému stolu zve všechny bez rozdílu, a zejména malé a slabé. Proto není divu, že kalich všechny husitské strany vehementně brání a jsou ochotny tuto poznanou pravdu hájit všemi prostředky.

A také možná nepřekvapí, že s postupem času se přijímání podobojí stává dominantním motivem i mezi ostatními pražskými artikuly. V Basileji v roce 1433, v disputacích se zástupci koncilu, hájí Jan Rokycana kalich již jako první ze čtyř článků. V kompaktátech je to pak z celého husitského programu vlastně pouze kalich, který je povolen bez výraznějších limitů. A je to tak hlavní trvalý plod reformy a revitalizující síla českého a moravského utrakvismu až do časů Bílé hory.

A kalich dnes?

V dnešních evangelických církvích je přijímání podobojí věc již dávno samozřejmá. To ovšem neznamená, že večeře Páně ani dnes není vystavena jistému ohrožení. V našich časech ovšem ohrožení nepřichází z vnějšku, ale spíše zevnitř. Tam, kde nám z kalicha zbývá již jen prázdný emblém. Tam, kde je svátostné stolování spíše vyprázdněný rituál či vlastně již nepříliš srozumitelné konání církevního společenství. Nemůžeme již, samozřejmě, vstoupit do 600 let starých husitských zápasů a v mnohém ohledu to ani není žádoucí. Nemůže nám ale jejich starý příklad a svědectví posloužit, abychom i my nově zaslechli evangelium, jež nám u svého stolu chce viditelně zvěstovat živý Kristus?

Vytisknout