Drobná glosa k teologickému zázemí největšího Čecha [Pavel Hošek]

V rámci letošních oslav sedmistého výročí narození Karla IV. byly často připomínány jeho politické úspěchy a jeho velké zásluhy o povznesení české kultury. Méně často byla připomínána Karlova hluboká osobní zbožnost. Ještě menší pozornost byla věnována pozoruhodné skutečnosti, že Karel IV. vycházel v hledání a uskutečňování svých politických cílů jednoznačně z teologických východisek.

Nemělo by nás překvapovat, že s duchovními a teologickými aspekty Karlova životního díla si současná česká sekulární společnost neví příliš rady. Nanejvýš tu a tam zazní lehce ironická zmínka o Karlově „sběratelské posedlosti“ svatými ostatky nebo o jeho „pragmatickém“ kamarádství s papežem Klementem VI. Jen málokdy zazní zřetelně a jasně, že Karel IV. byl v důležitém slova smyslu „teolog na trůnu“. Ovšem jak ukázal už Zdeněk Kalista ve své pozoruhodné práci Karel IV. Jeho duchovní tvář, bez náležitého zhodnocení Karlovy teologické motivace mu vlastně nemůžeme dost dobře rozumět.

Již během svých studií ve Francii, kdy se sblížil s budoucím papežem Klementem VI., promýšlel tento mladý česko-lucemburský šlechtic základní ideová východiska „křesťanské teologie vládnutí“. Zásadním způsobem jej ovlivnila teologie vlády křesťanského panovníka, rozvržená v díle svatého Augustina a rozpracovaná jeho následovníky. Důležitým doplněním Karlovy teorie vládnutí pak byly klíčové důrazy teologie světské vlády, rozvinuté v díle svatého Tomáše Akvinského.

Je docela zřejmé, že Karel IV. chápal svůj politický úřad v souřadnicích nebeského pověření. Ve svém životopise koneckonců hovoří o několika dramatických událostech, při nichž jakoby zázračně vyvázl, a to se mu stalo jednoznačným znamením zvláštního životního poslání. Byl upřímně přesvědčen, že mu byl shůry svěřen úkol spravovat pozemskou obec křesťanstva v souladu se zjevenou Boží vůlí podle zásady modlitby Páně „buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi“. V této souvislosti je namístě připomenout, že ozdobení svatováclavské koruny trnem z trnové koruny Kristovy mělo pro Karla dalekosáhlý teologický význam. V žádném případě nešlo o projev Karlovy „pověrečné“ slabosti pro svaté ostatky. Trn koruny Páně, vetknutý do Karlovy královské koruny, měl především dokládat skutečnost, že pozemský panovník zastupuje Panovníka nebeského. Pozemský král má svou moudrou vládou v souladu se zjeveným Božím zákonem zastupovat Krále panujícího na trůnu nebeském.

Jak upozorňuje Ferdinand Seibt ve své pozoruhodné práci Karel IV. Císař v Evropě, Karlova snaha shromáždit ve svém královském sídle co nejvíce svatých ostatků, zejména těch, které souvisely s Kristovým životem a utrpením, nevypovídá ani tolik o nutkavé sběratelské vášni, jako spíše o Karlově snaze symbolicky zdůraznit svátostný charakter královské vlády. Karel jakožto laik nebyl nositelem svátostného kněžství. Nicméně jako pozemský král mohl a chtěl svátostně zpřítomňovat Kristův královský úřad. Tuto skutečnost symbolicky dokládaly a vyjadřovaly právě relikvie spojené s Kristovým životem a utrpením (trn koruny Páně, kopí, jímž byl Kristus proboden, dřevo Kristova kříže), jimiž se Karel obklopoval. Řada historiků považovala Karlovo shromažďování ostatků za projev pověrečné, magické zbožnosti a bujné náboženské fantazie. Tento výklad je ale poněkud zpochybněn skutečností, že Karlovo vyprávění o podivných a nevysvětlitelných událostech v jeho autobiografii je až překvapivě střízlivé a věcné, skoro přírodovědecké, a o žádné pověrečné představivosti nesvědčí. Střízlivější Seibtův názor, že se Karel obklopoval relikviemi, aby tím symbolicky vyjádřil a zdůraznil svátostný charakter své královské vlády, se zdá být přesvědčivější než výklady starší.

O tom, že Karel o své vládě přemýšlel opravdu teologicky, svědčí také oba důležité zákoníky, které během své vlády prosazoval, Majestas Carolina a Zlatá bula císaře Karla IV. z roku 1356. Zákoník Majestas Carolina měl uspořádat značně destabilizované politicko-právní poměry v českém království tak, aby se ze stavu chaosu a rozkladu vrátily do souladu se zjevenou vůlí Boží. Zákoník ovšem narazil na tak silný odpor šlechty, že se jej Karlovi prosadit nepodařilo. Zlatá bula císaře Karla IV. měla na úrovni Římské říše konsolidovat právní poměry, aby se v nich náležitě zrcadlily principy Božího království. Oba dokumenty jsou dokladem Karlova bytostného přesvědčení o vpravdě náboženské povaze vladařského úkolu. Teologické zarámování Karlových politických dekretů není v jeho případě ani úlitbou dobovým konvencím ani obligátní součástí tehdejší rétoriky (jak to snad občas bývalo u jiných panovníků). Je jen dalším svědectvím o Karlově upřímné snaze uplatňovat při výkonu své vlády princip „buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi“.

Tutéž ideu koneckonců naznačuje i sakrální symbolika hradu Karlštejna a zejména kaple svatého Kříže (úložiště královských insignií), která je symbolickým „zpřítomněním nebe na zemi“. V karlštejnské kapli svaté Kateřiny ostatně Karel dlel na modlitbách a v rozjímání dlouhé hodiny nebo dokonce dny, když hledal moudrost a inspiraci pro důležitá politická rozhodnutí. Karlovo teologické pojetí vladařského úkolu dokládá také skutečnost, že rozsáhlé stavební projekty v Praze navrhoval tak, aby se Praha stala „novým Jeruzalémem“. K tomuto účelu studoval i mapy města Jeruzaléma. Praha se v jistém smyslu měla stát pozemským obrazem symbolického Středu Kristova nebeského království.

Jak se domnívá Zdeněk Kalista i Ferdinand Seibt, Karlovo teologické přesvědčení a osobní víra jsou rozhodujícím klíčem k pochopení jeho velikosti a jeho nejvlastnější motivace. Jeho těsné vztahy s Římem a hojná podpora církve nebyly jen záležitostí politického pragmatismu a prozíravé mocenské strategie. Byly projevem jeho upřímného přesvědčení, vycházejícího ze specifického pojetí teologie vládnutí.

Není úplně správné považovat Karla IV. za „světce na trůnu“ ani za příkladného a vzorového křesťana. I když necháme stranou jeho dobrodružnou povahu a jeho vztah k ženám, je třeba poctivě říci, že Karel byl občas v rámci pragmatické reálpolitiky ochoten ke kompromisům, které standardům křesťanské etiky neodpovídají. Byl upřímně přesvědčen o tom, že jeho politický úřad je záležitostí nebeského povolání, že je odpovědný za to, aby jako správce pozemských věcí vykonával svůj úřad k Boží slávě a pro blaho svých poddaných, ovcí Božího stáda.

Je jistě pozoruhodné a vlastně trochu paradoxní, že česká společnost, ačkoliv je v současném světě jednou z nejsekulárnějších, si za největšího Čecha zvolila člověka, který vykonal své nesmírné a záslužné dílo z bytostně teologických důvodů.

Vytisknout