Dráždivá otázka moci : Otázky, na které před časem odpovídal Jakub S. Trojan
1. Co vás
teologicky zajímá na minulé době nejvíce?
Je
to několik věcí. Předně skutečnost, že komunismus se pokusil
mocensky uskutečnit v celospolečenském měřítku utopii,
která nese zřetelné stopy křesťanské motivace. Může se to
zdát paradoxní, protože vystupoval bojovně ateisticky. Důraz na
společenské vlastnictví, vzájemnou solidaritu a součinnost
v občanském i soukromém životě, odpovědnost za obecné
dobro, překonání vyhroceného individualismu, to vše jsou ozvěny,
byť vzdálené, toho, co najdeme v textech biblického
poselství. Komunismus je bezpochyby křesťanská hereze. Není
náhodou, že nalezl
živnou ideovou půdu na evropském kontinentě, kde se sytil
z ideových tradic, mj. židovsko-křesťanských. Bohoslovec se
tu dostává do kritického rozhovoru s protivníkem, který do
sebe vědomě (Marx, Engels) vsál křesťanský, zejména prorocký
étos. Ten zůstal, byť přemalován a zředěn, přítomen i v
nejjalovější funkcionářské hantýrce.
To
druhé, co je ovšem neoddělitelně spojeno s tím, co jsem
právě vyslovil, je problém, na který narážejí všechny sny
o spravedlivější a lidštější společnosti, jakmile
se pokusí utopii dějinně uskutečnit: tvrdé přistání u reality
hříchu, střet s neochotou dát se „do ráje“ natlačit.
A to je hodina zkoušky pro všechny, kdo jsou u moci. Vnitřní
přesvědčivost utopického snu je pro politické síly u moci
jednoznačným pokynem dostrkat dosud nepřesvědčené mocenskými
pákami do nové společnosti. A to je chvíle bezpečného
rozpoznání, že tu chtějí lidé vzít do své režie to, co lze
uskutečňovat jen dobrovolně, v služebném odevzdání, spíše
v malých komunitách než na velké ploše dějinných útvarů.
Sdílení, vzájemnost, služba a solidarita patří mezi
duchovní dary, ke kterým lidé dorůstají jen tam a jen
tehdy, jsou-li k tomu zmocněni Duchem „shůry“. Komunismus
vykázal několikerý antropologický deficit a znovu tím jen
podtrhl problematičnost absolutního humanismu naší doby.
2.
Co je to vlastně moc? Co je na ní pozitivní, a kdy se stane
ničivou?
Moc
odlišuji od autority. Myslím především moc „vrchnosti“,
jakou je dnes moderní stát, na rozdíl od autority rodičů,
učitelů, vychovatelů, velkých osobností atd. Moc nelze z našeho
prostředí odstranit. Evropa je kontinent moci. Nejenom že s ní
musíme žít, ale každý z nás ji denně reprodukujeme a
rozmnožujeme: svým věděním, svými znalostmi, aparaturami, které
vyrábíme, informačními zdroji a toky, jež uvádíme do
pohybu, tvorbou institucí a ovšem také zbraněmi,
organizovaným vojskem a policií. Moc státu a jeho orgánů
je vlastně moc delegovaná zdola na viditelné představitele
vrchnosti, delegovaná bezejmennými občany, kteří tuto moc
udržují denně svým souhlasem i statky a službami, jež
vyrábějí. Pokud tato moc koordinuje rozvětvené činnosti celé
společnosti, čelí chaosu a anarchii, chrání ty, kdo konají
dobro a trestá zle činící (přesně ve smyslu známého
oddílu z 13. kapitoly dopisu apoštola Pavla do římské obce,
v. 1–7,) je mocí pozitivní.
Běda
když se ale utrhne ze řetězu, když zasahuje do všech sfér
společenského života, vpadá necitlivě do soukromí občanů,
když jim chce nasadit chomout jednotné oficiální konfese. Dobrá
moc se proměňuje v bytostné ohrožení všech. Je to moc,
která uniká jakékoliv kontrole. A to jsme na evropském
kontinentě prožili v minulém století ve dvou totalitních
systémech se všemi katastrofálními důsledky.
3.
Zaručuje něco správné užití moci? Existuje vůbec nějaká
účinná etika jejího užívání?
Moderní
lidstvo disponuje obrovským arzenálem moci. Nukleární
a ekologické ohrožení je krajním vyjádřením moci, která
kráčí k okraji propasti, za níž hrozí totální
sebezničení. Neexistuje žádná záruka, že se podaří „šelmu“
natrvalo zkrotit. (Tak mluví o démonské moci 13. kapitola
Zjevení Janova.) Až do konce své existence budeme na této planetě
žít se znalostí technologie sebezničení, tj. té moci, která se
stává absolutně ničivou, vymkne-li se kontrole. Kontrola moci
v rozumném politickém uspořádání uvnitř společnosti i v
mezinárodním měřítku je jednou z cest, jak ji používat
správně. Sama kontrola pomocí smluv, politických a legislativních
opatření ovšem nestačí. Nad užívámím moci musí zdola bdít
odpovědné občanstvo. Aby však lidé unesli odpovědnost, která
svazuje profesionální politiky s bdělou veřejností, musí
být sama moc kultivována, její služebná role musí být neustále
ozřejmována. Žádný kult silné ruky! Žádné spolehání na
vládu, která jednou provždy zúčtuje se společenskými neduhy.
Je třeba kultivovat moc většiny – zralá demokracie je
vládou většiny, která se naučila respektovat práva menšin.
I tam, kde je užití moci převažující metodou správy
(vojsko, policie), musí panovat větší citlivost vůči lidským
právům i úcta k odlišnosti –vlastnosti, jimž moc sama ze
sebe nesnadno přivyká.
4.
Moc bezmocných, moc otřesených. Mají snad tyto pojmy českého
disentu teologické zázemí? Nebo naopak – nevyžadují právě
teologické zvážení a promyšlení?
Teologické
zvážení a promyšlení vyžadují všechny pojmy. I moc
bezmocných a moc otřesených českého disentu. Je zajímavé,
že lidé nejrůznějších tradic, od bývalých komunistů přes
humanisty a demokraty až po křesťany rozpoznali za
normalizace právě v důsledku, skoro se mi chce říci díky
své marginalizované existenci úhelný problém tehdejší politiky
i českého občanství. Moc bezmocných se pro ně stala mocí
svobody, která se jim otevírala právě tváří v tvář
zataraseným chodníčkům ke kariéře. Svoboda k tvůrčímu
promýšlení problémů osobních i společenských. Mohli jsme
psát a diskutovat v bytových seminářích, jak jsme
uměli, jak jsme chtěli, necenzurovali jsme svůj rozum ani se
nedali zachytit do sítí lákadel, která rozhodil posrpnový režim.
Vypuzeni ze škol, úřadů světských i církevních,
z vědeckých pracovišť získali jsme patřičný odstup od
mocenských pozic – onu mezírku, tak podstatnou pro poselství
ducha, který jen vzácně navštěvuje posty obtěžkané mocí.
Ani
v zóně otřesených nepůsobí však duch automaticky. Ani
chudým, a tím méně bohatým na statky a pozice se nezjevuje
pravda na vyžádání. I zde je potřebí ještě jednoho kroku
navíc: směrem k proměně, která zasáhne celou naši bytost
a my zahlédneme sami sebe i druhé ve světle darovaných
možností. Teologicky pověděno: tam kde umlkáme, abychom
zaslechli hlas přicházející milosti.
5.
Řeči o strukturách (Židé, svobodní zednáři etc.), které
údajně ovládají a řídí svět, jsou děsivým výrazem
zjednodušování.
Tento
démon obchází jak lev řvoucí, hledaje, koho by sežral. To jsou
hlavní tahy na šachovnici pivních stratégů a všech
zlovolných populistů. Nestály by za zmínku, kdyby neprosakovaly
i do projevů poslanců a lidí, kteří mají politický
vliv. Je třeba trpělivě opakovat, že nežijeme a nebudeme
žít v ideální společnosti. Zlu je třeba čelit, ale je to
tvrdá práce. Daří se jen krok za krokem a promyšlenými
postupy. Myslet – bolí! (Masaryk). Neexistuje žádné
jednoduché řešení kteréhokoliv společenského problému.
A nikde nestojí v pozadí ten, na koho by bylo možno
ukázat prstem jako na původce všech šlamastyk. Tento sklon
k zjednodušování souvisí zřejmě s obecným
zpovrchněním, jaké dnes všude vládne.
6.
Jak vám to zní, když řeknu: ekumena na morálním poli?
Před
ekumenou jako celkem (myslím i na ty, kdo jsou stoupenci
světských konfesí) stojí úkol pokusit se o konsenzus
alespoň v základních etických otázkách. Mravní
relativismus se nevyhýbá ani duchovně nejvyzrálejším. Všichni
jsme otřeseni až na dřeň svých bytostí. Mravní jizvy nesou po
dvou světových válkách a dvou nelidských totalitách
i nejjemnější duše. Všem je nám nesnadno vsadit na
absolutní hodnoty. I spravedlnost a pravda potemněly. V jejich
jménu se dály křivdy tak ohromující, že lze jejich vyznavače
označit za kriminální zločince. A k nim se druží nesmírné
zástupy přisluhovačů a náhončích. Mravní čistotu si
snad v našem věku uchovala jen nemluvňata. A přece: bez
víry v absolutní platnost mravního řádu, který člověk
nad sebou uzná a je mu poslušen ve všech oblastech své
existence, není možno natrvalo vybudovat společnost, jež by
ochránila lidskost. Zde stojí před výzvou modernisté
i postmodernisté, katolíci i protestanté i lidé bez
náboženství. Je-li etika podminované pole, pak je třeba se
zacvičovat v mravní pyrotechnice. Každý nášlap, jak víme,
s sebou nese nebezpečí smrtelného výbuchu ještě po
desetiletích.
7.
Moc církve?
Má jí jen tolik, kolik vnitřní autority si vydobyde. Zde je
majetek a hospodářská moc spíše přítěží. Tím nechci
vyloučit, že i církve finančně zabezpečené (to je
především starost jejich údů, nikoliv státu) mohou duchovně
a mravně posílit společnost, za niž jsou odpovědni. Ale
mají o starost víc. A Parkinsonovy zákony jsou
neúprosné. Sebestředný pohyb zadusil již nejednu úctyhodnou
instituci. Řekne-li Vzkříšený svým účedníkům, že je mu
svěřena veškerá moc na nebi i na zemi (Mt 28,18), pak to pro
církev znamená: její oddanost Bohu i lidem je pravou mocí i
pro osobní a veřejný život. V této moci stát, z ní
jednat a k ní lidi přivádět je úkolem církví, které
rozpoznaly znamení času.