Dráždivá otázka moci : Otázky, na které před časem odpovídal Jakub S. Trojan

Je to několik věcí. Předně skutečnost, že komunismus se pokusil mocensky uskutečnit v celospolečenském měřítku utopii, která nese zřetelné stopy křesťanské motivace. Může se to zdát paradoxní, protože vystupoval bojovně ateisticky. Důraz na společenské vlastnictví, vzájemnou solidaritu a součinnost v občanském i soukromém životě, odpovědnost za obecné dobro, překonání vyhroceného individualismu, to vše jsou ozvěny, byť vzdálené, toho, co najdeme v textech biblického poselství. Komunismus je bezpochyby křesťanská hereze. Není náhodou, že nalezl živnou ideovou půdu na evropském kontinentě, kde se sytil z ideových tradic, mj. židovsko-křesťanských. Bohoslovec se tu dostává do kritického rozhovoru s protivníkem, který do sebe vědomě (Marx, Engels) vsál křesťanský, zejména prorocký étos. Ten zůstal, byť přemalován a zředěn, přítomen i v nejjalovější funkcionářské hantýrce.

To druhé, co je ovšem neoddělitelně spojeno s tím, co jsem právě vyslovil, je problém, na který narážejí všechny sny o spravedlivější a lidštější společnosti, jakmile se pokusí utopii dějinně uskutečnit: tvrdé přistání u reality hříchu, střet s neochotou dát se „do ráje“ natlačit. A to je hodina zkoušky pro všechny, kdo jsou u moci. Vnitřní přesvědčivost utopického snu je pro politické síly u moci jednoznačným pokynem dostrkat dosud nepřesvědčené mocenskými pákami do nové společnosti. A to je chvíle bezpečného rozpoznání, že tu chtějí lidé vzít do své režie to, co lze uskutečňovat jen dobrovolně, v služebném odevzdání, spíše v malých komunitách než na velké ploše dějinných útvarů. Sdílení, vzájemnost, služba a solidarita patří mezi duchovní dary, ke kterým lidé dorůstají jen tam a jen tehdy, jsou-li k tomu zmocněni Duchem „shůry“. Komunismus vykázal několikerý antropologický deficit a znovu tím jen podtrhl problematičnost absolutního humanismu naší doby.

2. Co je to vlastně moc? Co je na ní pozitivní, a kdy se stane ničivou?

Moc odlišuji od autority. Myslím především moc „vrchnosti“, jakou je dnes moderní stát, na rozdíl od autority rodičů, učitelů, vychovatelů, velkých osobností atd. Moc nelze z našeho prostředí odstranit. Evropa je kontinent moci. Nejenom že s ní musíme žít, ale každý z nás ji denně reprodukujeme a rozmnožujeme: svým věděním, svými znalostmi, aparaturami, které vyrábíme, informačními zdroji a toky, jež uvádíme do pohybu, tvorbou institucí a ovšem také zbraněmi, organizovaným vojskem a policií. Moc státu a jeho orgánů je vlastně moc delegovaná zdola na viditelné představitele vrchnosti, delegovaná bezejmennými občany, kteří tuto moc udržují denně svým souhlasem i statky a službami, jež vyrábějí. Pokud tato moc koordinuje rozvětvené činnosti celé společnosti, čelí chaosu a anarchii, chrání ty, kdo konají dobro a trestá zle činící (přesně ve smyslu známého oddílu z 13. kapitoly dopisu apoštola Pavla do římské obce, v. 1–7,) je mocí pozitivní.

Běda když se ale utrhne ze řetězu, když zasahuje do všech sfér společenského života, vpadá necitlivě do soukromí občanů, když jim chce nasadit chomout jednotné oficiální konfese. Dobrá moc se proměňuje v bytostné ohrožení všech. Je to moc, která uniká jakékoliv kontrole. A to jsme na evropském kontinentě prožili v minulém století ve dvou totalitních systémech se všemi katastrofálními důsledky.

3. Zaručuje něco správné užití moci? Existuje vůbec nějaká účinná etika jejího užívání?

Moderní lidstvo disponuje obrovským arzenálem moci. Nukleární a ekologické ohrožení je krajním vyjádřením moci, která kráčí k okraji propasti, za níž hrozí totální sebezničení. Neexistuje žádná záruka, že se podaří „šelmu“ natrvalo zkrotit. (Tak mluví o démonské moci 13. kapitola Zjevení Janova.) Až do konce své existence budeme na této planetě žít se znalostí technologie sebezničení, tj. té moci, která se stává absolutně ničivou, vymkne-li se kontrole. Kontrola moci v rozumném politickém uspořádání uvnitř společnosti i v mezinárodním měřítku je jednou z cest, jak ji používat správně. Sama kontrola pomocí smluv, politických a legislativních opatření ovšem nestačí. Nad užívámím moci musí zdola bdít odpovědné občanstvo. Aby však lidé unesli odpovědnost, která svazuje profesionální politiky s bdělou veřejností, musí být sama moc kultivována, její služebná role musí být neustále ozřejmována. Žádný kult silné ruky! Žádné spolehání na vládu, která jednou provždy zúčtuje se společenskými neduhy. Je třeba kultivovat moc většiny – zralá demokracie je vládou většiny, která se naučila respektovat práva menšin. I tam, kde je užití moci převažující metodou správy (vojsko, policie), musí panovat větší citlivost vůči lidským právům i úcta k odlišnosti –vlastnosti, jimž moc sama ze sebe nesnadno přivyká.

4. Moc bezmocných, moc otřesených. Mají snad tyto pojmy českého disentu teologické zázemí? Nebo naopak – nevyžadují právě teologické zvážení a promyšlení?

Teologické zvážení a promyšlení vyžadují všechny pojmy. I moc bezmocných a moc otřesených českého disentu. Je zajímavé, že lidé nejrůznějších tradic, od bývalých komunistů přes humanisty a demokraty až po křesťany rozpoznali za normalizace právě v důsledku, skoro se mi chce říci díky své marginalizované existenci úhelný problém tehdejší politiky i českého občanství. Moc bezmocných se pro ně stala mocí svobody, která se jim otevírala právě tváří v tvář zataraseným chodníčkům ke kariéře. Svoboda k tvůrčímu promýšlení problémů osobních i společenských. Mohli jsme psát a diskutovat v bytových seminářích, jak jsme uměli, jak jsme chtěli, necenzurovali jsme svůj rozum ani se nedali zachytit do sítí lákadel, která rozhodil posrpnový režim. Vypuzeni ze škol, úřadů světských i církevních, z vědeckých pracovišť získali jsme patřičný odstup od mocenských pozic – onu mezírku, tak podstatnou pro poselství ducha, který jen vzácně navštěvuje posty obtěžkané mocí.

Ani v zóně otřesených nepůsobí však duch automaticky. Ani chudým, a tím méně bohatým na statky a pozice se nezjevuje pravda na vyžádání. I zde je potřebí ještě jednoho kroku navíc: směrem k proměně, která zasáhne celou naši bytost a my zahlédneme sami sebe i druhé ve světle darovaných možností. Teologicky pověděno: tam kde umlkáme, abychom zaslechli hlas přicházející milosti.

5. Řeči o strukturách (Židé, svobodní zednáři etc.), které údajně ovládají a řídí svět, jsou děsivým výrazem zjednodušování.

Tento démon obchází jak lev řvoucí, hledaje, koho by sežral. To jsou hlavní tahy na šachovnici pivních stratégů a všech zlovolných populistů. Nestály by za zmínku, kdyby neprosakovaly i do projevů poslanců a lidí, kteří mají politický vliv. Je třeba trpělivě opakovat, že nežijeme a nebudeme žít v ideální společnosti. Zlu je třeba čelit, ale je to tvrdá práce. Daří se jen krok za krokem a promyšlenými postupy. Myslet – bolí! (Masaryk). Neexistuje žádné jednoduché řešení kteréhokoliv společenského problému. A nikde nestojí v pozadí ten, na koho by bylo možno ukázat prstem jako na původce všech šlamastyk. Tento sklon k zjednodušování souvisí zřejmě s obecným zpovrchněním, jaké dnes všude vládne.

6. Jak vám to zní, když řeknu: ekumena na morálním poli?

Před ekumenou jako celkem (myslím i na ty, kdo jsou stoupenci světských konfesí) stojí úkol pokusit se o konsenzus alespoň v základních etických otázkách. Mravní relativismus se nevyhýbá ani duchovně nejvyzrálejším. Všichni jsme otřeseni až na dřeň svých bytostí. Mravní jizvy nesou po dvou světových válkách a dvou nelidských totalitách i nejjemnější duše. Všem je nám nesnadno vsadit na absolutní hodnoty. I spravedlnost a pravda potemněly. V jejich jménu se dály křivdy tak ohromující, že lze jejich vyznavače označit za kriminální zločince. A k nim se druží nesmírné zástupy přisluhovačů a náhončích. Mravní čistotu si snad v našem věku uchovala jen nemluvňata. A přece: bez víry v absolutní platnost mravního řádu, který člověk nad sebou uzná a je mu poslušen ve všech oblastech své existence, není možno natrvalo vybudovat společnost, jež by ochránila lidskost. Zde stojí před výzvou modernisté i postmodernisté, katolíci i protestanté i lidé bez náboženství. Je-li etika podminované pole, pak je třeba se zacvičovat v mravní pyrotechnice. Každý nášlap, jak víme, s sebou nese nebezpečí smrtelného výbuchu ještě po desetiletích.

7. Moc církve?

Má jí jen tolik, kolik vnitřní autority si vydobyde. Zde je majetek a hospodářská moc spíše přítěží. Tím nechci vyloučit, že i církve finančně zabezpečené (to je především starost jejich údů, nikoliv státu) mohou duchovně a mravně posílit společnost, za niž jsou odpovědni. Ale mají o starost víc. A Parkinsonovy zákony jsou neúprosné. Sebestředný pohyb zadusil již nejednu úctyhodnou instituci. Řekne-li Vzkříšený svým účedníkům, že je mu svěřena veškerá moc na nebi i na zemi (Mt 28,18), pak to pro církev znamená: její oddanost Bohu i lidem je pravou mocí i pro osobní a veřejný život. V této moci stát, z ní jednat a k ní lidi přivádět je úkolem církví, které rozpoznaly znamení času.