Dotazujte se! [Pavel Hošek]

Moudrá maminka Isidora Rabiho zřejmě dobře věděla, že právě tázání je pro dětskou mysl něčím nanejvýš žádoucím a životodárným. Učené knihy bývají plné kategorických tvrzení, která myšlení spíše zastavují, protože vlastně umlčují rozum, místo aby podněcovaly představivost a samostatné přemýšlení. Možná právě proto čtou zvídavé děti jen málokdy učené knihy. Mnohé neotřesitelné odpovědi jakoby nenechávaly mysli ani skulinku, kudy by mohl proniknout čerstvý vzduch zvídavého tázání. Jak svědčí mnozí slavní objevitelé a vynálezci, jsou okamžiky, kdy do mysli přeplněné seznamem nezpochybnitelných odpovědí pronikne paprsek světla právě v momentě, kdy se v zorném poli vynoří nečekaná, neukázněná a jakoby drzá otázka. A najednou se všechno jeví jinak.

Říká se, že některé otázky jsou tak dobré, že je skoro škoda pokazit je nějakou odpovědí. Ano, správných odpovědí je všude plno, ale jen génius umí položit správnou otázku, jak praví jedno moudré úsloví. Něco podobného ostatně zjišťujeme při pozorném čtení biblických příběhů. V mnoha rozhodujících momentech totiž přichází z nebe nikoli odpověď, ale otázka. Je to právě otázka, která člověka zachraňuje ze zakletí do konkrétní situace, někdy ho dokonce zastavuje na cestě do zkázy. Už na samém počátku biblického vyprávění zaznívá v nejdramatičtějším okamžiku nikoli odpověď, ale prostinká věta: „Adame, kde jsi?“ A jak by jistě dodaly učitelky nedělní školy, Pán Bůh určitě nepotřeboval informaci o Adamově výskytu. To Adam v onom osudovém okamžiku potřeboval otázku dostat. Jen o pár stránek dál, v reakci na Kainův zločin, pak namísto hromové odpovědi znovu slyšíme kratičkou otázku: „Kde je tvůj bratr Ábel?“ Tam kde bychom čekali kategorickou odpověď, zazní překvapivě tázací věta. Stejně jako v onom slavném příběhu zoufalého, zdeptaného proroka, který na samém okraji beznaděje slyší z nebe jakoby nemístnou otázku: „Co tady děláš, Eliáši?“

Ano, v Bibli je to často právě otázka, nikoli odpověď, co otevírá východisko z bezvýchodné situace, co člověka zastaví a vytrhne z bludiště beznadějných odpovědí. Otázka, která trápí, pálí, provokuje, dráždí a jindy zase jakoby zázračně osvobozuje a uvolňuje, ale každopádně vždy znovu uvádí mysl i srdce do pohybu. Ačkoli to při nepozorném čtení můžeme snadno přehlédnout, v Bibli je dokonce celá kniha, která končí otázkou. Je to příběh o člověku, který měl plnou hlavu špatných odpovědí. Byl do nich zaklet a začarován, a jediné, co ho ze zakletí mohlo vysvobodit, byla série laskavých a trpělivých otázek, přicházejících z nebe: „Je dobře, že tak planeš, Jonáši?“ Zoufalý a dezorientovaný prorok je ovšem nakolik oslepen svým hněvem, že překvapivě drze odpoví: „Ano, je to dobře!“ A pak následuje věta, která celou knihu uzavírá, věta, zakončená zejícím otazníkem: „Tobě je líto té rostliny, a mně by nemělo být líto Ninive?“ Poněkud trapný otazník za posledním slovem této věty tvoří závěr knihy Jonáš. Když v dychtivém očekávání odpovědi otočíme stránku, dočkáme se zklamání. Následuje nadpis knihy proroka Micheáše. Jako čtenáři jsme nejspíš zmateni a vyvedeni z míry. Ba co víc, jsme sami vystaveni otázce. A přesně to je zřejmě důvod, proč kniha Jonáš končí takto podivně. Ve vzduchu zející otázka, která provokuje a uvádí mysl i srdce do pohybu.

S podobným skandálním závěrem se setkáme v jednom evangelijním vyprávění (Lukáš 18,1–8). Ježíš říká svým učedníkům: „V jednom městě byl soudce, který se Boha nebál a z lidí si nic nedělal. V tom městě byla i vdova, která k němu ustavičně chodila a žádala: zastaň se mne proti mému odpůrci. Ale on se k tomu dlouho neměl. Potom si však řekl: I když se Boha nebojím a z lidí nic nedělám, dopomohu ji k právu, poněvadž mi nedává pokoj…“ Potom Ježíš učedníkům zdánlivě vysvětlil pointu příběhu: „Všimněte si, co říká ten nespravedlivý soudce. Což teprve Bůh. Nezjedná on právo svým vyvoleným, kteří k němu dnem i nocí volají, i když jim s pomocí prodlévá? Ujišťuji vás, že se jich brzy zastane.“ Zdá se, že ponaučení, které si měli učedníci odnést, je naprosto srozumitelné. Mají se prostě vytrvale modlit a důvěřovat, že jim Bůh na modlitby odpoví. Jenže celá pasáž končí větou, která čtenáře vyvede z míry a nechá na holičkách. Ježíš totiž dodává: „Ale nalezne Syn člověka víru na zemi, až přijde?“ A nechá viset otazník ve vzduchu. Celý oddíl končí, následuje nový nadpis a jiné téma. A zase je čtenář spolu s učedníky vystaven ostří provokující otázky.

Jak je zřejmé z těchto překvapivě otevřených konců biblických příběhů a ze všech nezodpovězených otázek, na čtenáře mířících, člověk prostě někdy nejvíc potřebuje slyšet ne odpověď, ale otázku. Jak ostatně dosvědčují všichni dobří učitelé a jak věděl i mistr řecké filosofie Sokrates, právě otázka je často tím největším požehnáním pro lidskou mysl, tím zázračným zábleskem světla, který otvírá novou perspektivu a nový pohled, představuje výzvu, mobilizuje mysl, okysličuje mozek a uvádí zlenivělou duši do pohybu.

Životodárný význam tázání názorně dokládá také starý rabínský výklad příběhu o nebeském pokrmu, který Hospodin sesílal Izraelitům putujícím pouští. Překvapení a vděční příjemci tohoto pokrmu kroutili hlavami a říkali „Man hú?“ „Co to je?“ Mana, tedy životodárný chléb z nebe, je pojmenován zvídavou otázkou, kterou vyvolával v překvapených Izraelitech. Ano, dodávají rabínští vykladači, otázka (man hú?) je nebeským pokrmem člověka, nepostradatelnou potravou pro jeho tělo i duši. Lidská duše se sytí tím, co přichází z nebe, a to, co z nebe přichází, je otázka.

Je-li tázání nepostradatelným předpokladem duševního a duchovního zdraví člověka, nemělo by nás překvapovat, že jsou Izraelité v Bibli stále znovu povzbuzováni, aby se „dotazovali Hospodina“, aby hledali jeho tvář, aby ho vyhlíželi, tázali se, ptali se. Právě v této souvislosti jsou srozumitelné i opakované výzvy proroků, aby se Izraelité namísto dotazování Hospodina neobraceli ke kvazi-mechanickým odpovědím všelijakých věštců, jasnovidců, mrakopravců či drobopravců.

Ne snad proto, že by ta či ona technologie věštění budoucnosti nemohla nabízet použitelné výsledky. Nic takového se v Bibli netvrdí. Důvod spočívá v něčem jiném. V knize Deuteronomium čteme, že se v Izraeli nemá vyskytovat věštec obírající se věštbami, mrakopravec ani hadač, ani čaroděj, ani zaklínač, ani ten, kdo se doptává duchů zemřelých, ani jasnovidec, ani ten kdo se dotazuje mrtvých. Proč? Protože nic z toho nefunguje? To tam napsáno není. Je tam řečeno, že se Izraelité nemají uchylovat k těmto metodám luštění budoucnosti, protože se mají namísto toho v důvěře dotazovat Hospodina. Nemají se k němu otáčet zády a hledat „zaručené“ odpovědi kouzelnými prognostickými metodami. Mají se s důvěrou obracet k Bohu, mají vydržet palčivost otázky, i když se zdá, že nebe mlčí a Hospodin z nějakého důvodu neodpovídá nebo neslyší jejich volání. Nemají se od vztahu důvěry a vytrvalosti tázání utíkat k mechanickým a neosobním metodám luštění budoucnosti a nahlížení za oponu dějinných událostí. Ano, „dotazování Hospodina“ je jiným jménem pro osobní vztah založený na důvěře. Na důvěře, která vydrží i ve chvíli, kdy Hospodin „s pomocí prodlévá“. Právě v těchto souřadnicích smíme chápat ona překvapivě silná slova proroka Ámose: „Dotazujte se Hospodina a budete žít“. (Ámos 5,4)

Autor je vedoucí katedry religionistiky ETF UK a člen redakční rady Křesťanské revue.