Dotazujte se! [Pavel Hošek]
Židovský
učenec Isidor Rabi, nositel Nobelovy ceny za fyziku, byl kdysi tázán
na příčinu svého vědeckého úspěchu. Odpověděl trochu
překvapivě: „Největší zásluhu na tom má moje maminka. Když
jsem se jako chlapec vracel domů ze školy, neptala se mě: „Co
ses dnes ve škole dověděl?“ Ptávala se mě: „Položil jsi
dnes panu učiteli dobrou otázku?“
Moudrá
maminka Isidora Rabiho zřejmě dobře věděla, že právě tázání
je pro dětskou mysl něčím nanejvýš žádoucím a životodárným.
Učené knihy bývají plné kategorických tvrzení, která myšlení
spíše zastavují, protože vlastně umlčují rozum, místo aby
podněcovaly představivost a samostatné přemýšlení. Možná
právě proto čtou zvídavé děti jen málokdy učené knihy. Mnohé
neotřesitelné odpovědi jakoby nenechávaly mysli ani skulinku,
kudy by mohl proniknout čerstvý vzduch zvídavého tázání. Jak
svědčí mnozí slavní objevitelé a vynálezci, jsou okamžiky,
kdy do mysli přeplněné seznamem nezpochybnitelných odpovědí
pronikne paprsek světla právě v momentě, kdy se v zorném
poli vynoří nečekaná, neukázněná a jakoby drzá otázka. A
najednou se všechno jeví jinak.
Říká
se, že některé otázky jsou tak dobré, že je skoro škoda
pokazit je nějakou odpovědí. Ano, správných odpovědí je všude
plno, ale jen génius umí položit správnou otázku, jak praví
jedno moudré úsloví. Něco podobného ostatně zjišťujeme při
pozorném čtení biblických příběhů. V mnoha rozhodujících
momentech totiž přichází z nebe nikoli odpověď, ale
otázka. Je to právě otázka, která člověka zachraňuje ze
zakletí do konkrétní situace, někdy ho dokonce zastavuje na cestě
do zkázy. Už na samém počátku biblického vyprávění zaznívá
v nejdramatičtějším okamžiku nikoli odpověď, ale
prostinká věta: „Adame, kde jsi?“ A jak by jistě dodaly
učitelky nedělní školy, Pán Bůh určitě nepotřeboval
informaci o Adamově výskytu. To Adam v onom osudovém okamžiku
potřeboval otázku dostat.
Jen o pár stránek dál, v reakci
na Kainův zločin, pak namísto hromové odpovědi znovu slyšíme
kratičkou otázku: „Kde je tvůj bratr Ábel?“ Tam kde bychom
čekali kategorickou odpověď, zazní překvapivě tázací věta.
Stejně jako v onom slavném příběhu zoufalého, zdeptaného
proroka, který na samém okraji beznaděje slyší z nebe
jakoby nemístnou otázku: „Co tady děláš, Eliáši?“
Ano,
v Bibli je to často právě otázka, nikoli odpověď, co otevírá
východisko z bezvýchodné situace, co člověka zastaví a
vytrhne z bludiště beznadějných odpovědí. Otázka, která
trápí, pálí, provokuje, dráždí a jindy zase jakoby zázračně
osvobozuje a uvolňuje, ale každopádně vždy znovu uvádí mysl i
srdce do pohybu. Ačkoli to při nepozorném čtení můžeme snadno
přehlédnout, v Bibli je dokonce celá kniha, která končí
otázkou. Je to příběh o člověku, který měl plnou hlavu
špatných odpovědí. Byl do nich zaklet a začarován, a jediné,
co ho ze zakletí mohlo vysvobodit, byla série laskavých a
trpělivých otázek, přicházejících z nebe: „Je dobře,
že tak planeš, Jonáši?“ Zoufalý a dezorientovaný prorok je
ovšem nakolik oslepen svým hněvem, že překvapivě drze odpoví:
„Ano, je to dobře!“ A pak následuje věta, která celou knihu
uzavírá, věta, zakončená zejícím otazníkem: „Tobě je líto
té rostliny, a mně by nemělo být líto Ninive?“ Poněkud trapný
otazník za posledním slovem této věty tvoří závěr knihy
Jonáš. Když v dychtivém očekávání odpovědi otočíme
stránku, dočkáme se zklamání. Následuje nadpis knihy proroka
Micheáše.
Jako čtenáři jsme nejspíš zmateni a vyvedeni
z míry. Ba co víc, jsme sami vystaveni otázce. A přesně to
je zřejmě důvod, proč kniha Jonáš končí takto podivně. Ve
vzduchu zející otázka, která provokuje a uvádí mysl i srdce do
pohybu.
S podobným
skandálním závěrem se setkáme v jednom evangelijním
vyprávění (Lukáš 18,1–8). Ježíš říká svým učedníkům:
„V jednom městě byl soudce, který se Boha nebál a z lidí
si nic nedělal. V tom městě byla i vdova, která k němu
ustavičně chodila a žádala: zastaň se mne proti mému odpůrci.
Ale on se k tomu dlouho neměl. Potom si však řekl: I když se
Boha nebojím a z lidí nic nedělám, dopomohu ji k právu,
poněvadž mi nedává pokoj…“ Potom Ježíš učedníkům
zdánlivě vysvětlil pointu příběhu: „Všimněte si, co říká
ten nespravedlivý soudce. Což teprve Bůh. Nezjedná on právo svým
vyvoleným, kteří k němu dnem i nocí volají, i když jim
s pomocí prodlévá?
Ujišťuji vás, že se jich brzy
zastane.“
Zdá se, že ponaučení, které si měli učedníci
odnést, je naprosto srozumitelné.
Mají se prostě vytrvale modlit
a důvěřovat, že jim Bůh na modlitby odpoví. Jenže celá pasáž
končí větou, která čtenáře vyvede z míry a nechá na
holičkách. Ježíš totiž dodává: „Ale nalezne Syn člověka
víru na zemi, až přijde?“ A nechá viset otazník ve vzduchu.
Celý oddíl končí, následuje nový nadpis a jiné téma. A zase
je čtenář spolu s učedníky vystaven ostří provokující
otázky.
Jak
je zřejmé z těchto překvapivě otevřených konců
biblických příběhů a ze všech nezodpovězených otázek, na
čtenáře mířících, člověk prostě někdy nejvíc potřebuje
slyšet ne odpověď, ale otázku. Jak ostatně dosvědčují všichni
dobří učitelé a jak věděl i mistr řecké filosofie Sokrates,
právě otázka je často tím největším požehnáním pro lidskou
mysl, tím zázračným zábleskem světla, který otvírá novou
perspektivu a nový pohled, představuje výzvu, mobilizuje mysl,
okysličuje mozek a uvádí zlenivělou duši do pohybu.
Životodárný
význam tázání názorně dokládá také starý rabínský výklad
příběhu o nebeském pokrmu, který Hospodin sesílal Izraelitům
putujícím pouští. Překvapení a vděční příjemci tohoto
pokrmu kroutili hlavami a říkali „Man hú?“ „Co to je?“
Mana, tedy životodárný chléb z nebe, je pojmenován zvídavou
otázkou, kterou vyvolával v překvapených Izraelitech. Ano,
dodávají rabínští vykladači, otázka (man hú?) je nebeským
pokrmem člověka, nepostradatelnou potravou pro jeho tělo i duši.
Lidská duše se sytí tím, co přichází z nebe, a to, co
z nebe přichází, je otázka.
Je-li
tázání nepostradatelným předpokladem duševního a duchovního
zdraví člověka, nemělo by nás překvapovat, že jsou Izraelité
v Bibli stále znovu povzbuzováni, aby se „dotazovali
Hospodina“, aby hledali jeho tvář, aby ho vyhlíželi, tázali
se, ptali se. Právě v této souvislosti jsou srozumitelné i
opakované výzvy proroků, aby se Izraelité namísto dotazování
Hospodina neobraceli ke kvazi-mechanickým odpovědím všelijakých
věštců, jasnovidců, mrakopravců či drobopravců.
Ne
snad proto, že by ta či ona technologie věštění budoucnosti
nemohla nabízet použitelné výsledky. Nic takového se v Bibli
netvrdí. Důvod spočívá v něčem jiném. V knize
Deuteronomium čteme, že se v Izraeli nemá vyskytovat věštec
obírající se věštbami, mrakopravec ani hadač, ani čaroděj,
ani zaklínač, ani ten, kdo se doptává duchů zemřelých, ani
jasnovidec, ani ten kdo se dotazuje mrtvých. Proč? Protože nic
z toho nefunguje? To tam napsáno není. Je tam řečeno, že se
Izraelité nemají uchylovat k těmto metodám luštění
budoucnosti, protože se mají namísto toho v důvěře dotazovat
Hospodina. Nemají se k němu otáčet zády a hledat „zaručené“
odpovědi kouzelnými prognostickými metodami. Mají se s důvěrou
obracet k Bohu, mají vydržet palčivost otázky, i když se
zdá, že nebe mlčí a Hospodin z nějakého důvodu neodpovídá
nebo neslyší jejich volání. Nemají se od vztahu důvěry a
vytrvalosti tázání utíkat k mechanickým a neosobním
metodám luštění budoucnosti a nahlížení za oponu dějinných
událostí. Ano, „dotazování Hospodina“ je jiným jménem pro
osobní vztah založený na důvěře. Na důvěře, která vydrží
i ve chvíli, kdy Hospodin „s pomocí prodlévá“. Právě
v těchto souřadnicích smíme chápat ona překvapivě silná
slova proroka Ámose: „Dotazujte se Hospodina a budete žít“.
(Ámos 5,4)
Autor
je vedoucí katedry religionistiky ETF UK a člen redakční rady
Křesťanské revue.