Do budoucnosti o 2000 let nazpět [Zdeněk Eminger]

Profesor Ladislav Hejdánek (narozen 10. května 1927) patří mezi nejvýznačnější filosofy druhé poloviny 20. století. Filosof, teolog, mluvčí Charty 77, emeritní profesor Evangelické teologické fakulty v Praze, spiritus movens mnoha lidských setkávání a dialogů. Člověk plný energie a skvělý řečník. Čtenáři nejen křesťanské orientace ho znají z nesčetného množství jeho úvah, statí a knih. Za všechny jmenujme trojici zřejmě nejznámějších titulů: Nepředmětnost v myšlení a ve skutečnosti, Dopisy příteliSetkání a odstup. Následující rozhovor se týká Hejdánkových myšlenek o filosofii, víře a křesťanství, o socialismu, o Karlu Jaspersovi, o současné podobě kapitalismu, o Janu Patočkovi, o úloze člověka ve světě, o Emanuelu Rádlovi, o hudbě a umění, o elitách, o Sørenu Kierkegaardovi, o jazyku, řeči a knihách, o věrnosti vlastním tématům a ideálům, o Václavu Havlovi či o výchově dětí. Ten ze čtenářů, který by se chtěl do Hejdánkova díla ponořit hlouběji, může pro snazší orientaci využít i Archiv Ladislava Hejdánka.

Čemu dnes věnujete, pane profesore, svůj čas? Je nějaké téma, které vás i po tolika letech láká k promýšlení?

Ono není téma jako téma. Filosofie se může zabývat vlastně téměř čímkoliv, pochopitelně jen pokud to má nějaký smysl. Ale taková velmi četná témata se přece najdou všude, a nejsou to ještě zdaleka témata vpravdě filosofická. Mohou však být zpracovávána mimo jiné také filosoficky, a podmínkou filosofičnosti takového přístupu jinak k běžným tématům je jakýsi zvláštní „pohled“ na to téma, zvláštní myšlenkový přístup k němu a k tomu, jak takové téma začít filosoficky uchopovat a zkoumat, prověřovat a dokonce reinterpretovat, a to ovšem jiným než běžným a samozřejmým způsobem. Takže při každém pokusu o pojednání o něčem, o nějaké věci či záležitosti, jde nakonec o to, čím se vyznačuje právě ten filosofický přístup čili jinak řečeno, co to je ta filosofie nebo filosofičnost. 

Jde tedy o to nalézt a držet se svých filosofických témat? Svým způsobem to platí pro všechno lidské konání. Být doma v tom, co umím nejlépe.

Patočka se prý o mně (v mé nepřítomnosti) jednou vyjádřil celkem dost pozitivně, ale hned připomněl, že jsem se jím prý nenechal orientovat na „jeho“ témata. A dodal prý potom, že jsem „udělal dobře“. (Píše o tom Ctirad John ve svých vzpomínkách nazvaných Zrcadlo mých lásek.) Nevím, jak přesně John toho Patočku cituje ani jak to vlastně Patočka myslel. Především mám trochu pochybnosti o tom, že Patočka řekl „na moje témata“, ale je to konec konců možné. Popravdě jsem několik „svých témat“ měl už od dob vysokoškolských studií, byla to ale především témata Rádlova; Rádl na mne působil silně, i když jsem ho nikdy nezažil. Některá z „mých“ témat ovšem byla i Patočkova. Ono totiž téma buď vskutku relevantně filosofické je, nebo není, a nezáleží tolik na tom, pro koho se stává jeho „vlastním“ (tj. ve skutečnosti přivlastněným). Každé takové filosofické „téma“ je vlastně pro filosofa jakýmsi nevyřešeným problémem, tedy jakousi výzvou, úkolem, snad i závazkem. A filosof dost dobře nemůže přecházet od jedněch svých filosofických témat k jiným, ale musí se těch „svých“, tj. již jednou osvojených, resp. uznaných, přijatých a akceptovaných držet, i když přemýšlí anebo i píše o něčem jiném. Skutečně filosofická témata nemohou být žádným, ani tím největším filosofem plně „uchopena“, natož do hloubky „vyčerpána“. 

Důležité je dát se poučit, ale jinak se vydat svojí vlastní cestou a za ni ovšem také ručit.

A filosofických témat je navíc také mnoho (ačkoli nefilosofických je ještě mnohem víc), a nijak není předem zaručeno ani vyloučeno, že některá témata se k sobě hodí, protože si jsou blízká, anebo že se naopak spolu spíše nesnášejí, ba že se dokonce navzájem i vylučují. Takže každý filosof si „svá“ témata musí především vybrat (a hlavně si je „osvojit“, jinak je vybrat nemůže). A protože ta témata před ním neleží ani nejsou postavena jako houska na krámě, musí se k nim nejprve nějak dostat, někdy se k nim musí dokonce dost náročně prokopat. Terénem, kterým se musí takový budoucí filosof nejprve prokopávat, jsou především texty jiných, zejména starších a dokonce i těch nejstarších filosofů. Teprve na těch se naučí rozpoznávat a také hodnotit právě ta témata, kterými je snad oslovován, a teprve když se to naučí, může uznávat a brát s náležitou vážností některá z témat nových, právě aktuálních a nejednou jen módních a efemérních. Nechá-li si „svá“ témata určovat nebo jen nabízet svými učiteli a vůbec jen současnými mysliteli, bude možná časem o filosofii a filosofech velmi mnoho věcí vědět, ale sám ve skutečnosti doopravdy filosofovat nikdy nezačne. Na druhé straně zase platí, že když někdo opravdu filosofovat začne, některých „svých“ témat se už do smrti nezbaví. Nu, a z toho vyplývá také způsob mé odpovědi (a omlouvám se za celou tu okliku).

Jestli vám správně rozumím, tak i filosofické nahlédnutí ne-filosofických témat je pro filosofa a společnost potřebné?

Je zásadní rozdíl mezi tématy obyčejnými a tzv. filosofickými; ta druhá nemůžeme zařadit mezi ta první, protože jsou toto genere něčím docela jiným. Dalo by se říci, že téměř každé (obyčejné) téma může být nahlédnuto a také pojednáno různými filosofickými způsoby. Filosofie se může zabývat téměř čímkoli (i když ne vždy to má vůbec nějakou cenu – to záleží také na okolnostech, nejenom na těch tématech). Nemělo by smysl se teď pokoušet o nějaký výměr toho, co je to filosofie anebo co to je filosofické téma na rozdíl od jiných, obyčejných témat. I bez takového úsilí o marné definice však můžeme přece jenom naznačit, že filosoficky uchopit nefilosofické téma znamená uchopit je v jisté perspektivě, pod určitým zvláštním úhlem, na základě určitého „vidění“ či „pohledu“. Masaryk třeba říkával, že chce věcem rozumět sub specie aeterni; tu formulaci nemohu přijmout, ale něco z jejího smyslu bych rád podržel – navzdory všem výhradám nebo alespoň připomínkám, které musím uvést. Vždyť co to je aeternum nebo aeternitas? Tady musím připomenout, že to neznamená nekonečnou setrvalost, nýbrž spíše dlouhé, věkovité (ale nikoli naprosto neměnné) „trvání“ (latinsky to poukazuje na aetas, podobně jako česky slovo věčnost poukazuje na „věky“). A pokud jde o trvání, je třeba přinejmenším připomenout, že trvání předpokládá pohyb a změnu či proměnlivost. A to už jsme u prvního mého filosofického tématu: je jím událost a událostné dění. A hned dalším takovým je třeba jednota a jednost nebo zase subjekt (v novodobém, nikoli tradičním smyslu) a tak dále. A samozřejmě „pravda“, ale to by chtělo hned vysvětlování. Když si vzpomeneme na Aristotela, můžeme říci, že to jsou význačným způsobem témata tzv. první filosofie.

Celý život se věnujete studiu, vedl jste bytové semináře, pořádal semináře v Jirchářích, po r. 1989 přednášel na Karlově univerzitě. Jaký je váš vztah ke knize a k mluvenému slovu?

Aristotelés rozumí pod slovem „člověk“ kupříkladu zoon logon echon. V překladu do latiny to zní: animal rationale. Ale bohužel jsou v tomto výměru vážné chyby. Nevyjasněnost zůstává ve vztahu mezi „životem“ a „duší“. Aristotelés má za to, že každá živá bytost má duši, někdy jen vegetativní, jindy animální, ale jen v případě člověka jde o „ducha“. Ovšem racionální zvíře může být nejen přespříliš racionální, ale také příliš zvířecké, ba bestiální, a to i když mluví. Popravdě je to tak, že člověka nepochopíme správně, když ho považujeme za nejpokročilejší zvíře, nýbrž když ho chápeme jako začátek nového vývojového procesu nezvířeckosti či nad-zvířeckosti. Tak je to i v mnoha jiných souvislostech. Masaryka nepochopíme, když ho budeme líčit jako pozitivistu se zvláštními rysy (jak to činil i Patočka), nýbrž když ten jeho pozitivismus budeme interpretovat jako jakési relikty, pozůstatky něčeho překonaného jeho novými přístupy a objevy. Zkrátka a dobře: samo slovo (logos) není a nemůže být garantem lidskosti; i vyjadřovat se a promlouvat je možno nelidsky, i knihy mohou být nelidské a protilidské, a nejenom v tom nejvulgárnějším smyslu. Ale přes to všechno je promlouvání a psaní textů něčím nezbytným a naprosto nepostradatelným, jak ukazuje třeba i vývoj všech lidských společností. Bez jazyků a bez knih se nemůže rozvíjet žádná lidská společnost, ale to, zdali je to společnost vskutku lidská, tj. hodná člověka jakožto člověka, není zajištěno tím, že se v ní promlouvá nebo že se v ní píšou a čtou knihy. Tak jako je každý člověk jakoby podroben normě lidskosti, tak je normám podrobeno i každé promlouvání a psaní (i čtení) knih.

Zmínil jste Jana Patočku. Co je z jeho života a díla dnes ještě živé?

Musím docela pravdivě říci, že nevím. Zejména nerozumím dost tomu, co to je to naše „dnešní dnes“ a čí vlastně je to „dnes“. Nedávno se na mne obrátil jeden vážený kolega – prý jeho dobrý známý v Berlíně řekl, že pro německé filosofy není Patočka vůbec žádné téma. A chtěl, abych řekl, co si o tom myslím. Použiju toho s vaším dovolením jako východiska pro svou formu odpovědi. Řekl jsem: Copak bys chtěl od německých filosofů, aby si postavili Patočku hned vedle svých velikánů? To je, jako bys chtěl od francouzských filosofů, aby vážně brali Patočkovo pojetí, že Komenský byl filosoficky svého druhu alternativou proti Descartovi. A právě to můžeme nyní aplikovat na naši domácí situaci. Je-li, nebo není-li dnes (a bude-li, či nebude-li i zítra) co živého z Patočky, není to vlastně a na prvním místě otázka týkající se Patočky, nýbrž otázka mířící na naše filosofy. Patočka bude dnes nebo i za sto let „živý“, pokud čeští filosofové budou schopni rozpoznat právě ta jeho hlavní filosofická témata. Nemáme-li upadat do nějakého pseudo-statistického zpracování toho, kolik našich filosofů se Patočkou doložitelně dnes zabývá a kolik se jich bude jím zabývat také zítra (a třeba ještě za sto let), což po mém soudu o Patočkovi samém stejně mnoho neřekne, záleží přece především na tom, nakolik je Patočkova filosofie opravdu zaujme. A to předpokládá na prvním místě, že způsob jejich myšlení jim vůbec dovolí, aby byli zaujati a eventuálně uchváceni tím, čím byl vposledu zaujat a uchvácen Jan Patočka sám.

Když hovoříte o tom, jak je filosof přijímán svými současníky, odkazujete ke Kierkegaardovi, nemýlím se? Jeho životní osud nebyl jednoduchý. Dost připomíná to, co v disentu prožívali ti, kteří nemohli publikovat nebo publikovali jen pro úzký okruh čtenářů.

Uvedu evropský příklad, který to snad lépe objasní: Dánský filosof Kierkegaard svým myšlením navazoval na německou filosofii a zejména na Hegela, ovšem velmi kriticky, a to znamená i s odstupem. Budil však pozornost spíše svým podivínstvím a svými útoky, takže když v naprosté chudobě a ještě s dluhy (protože vydával bez velkého úspěchu svůj vlastní časopis) zemřel, ztratila o něho i sama média zájem. A po desítky let upadl jako filosof v zapomnění, i když se četly a překládaly některé jeho literární texty a knihy. Vzbudil však jistou pozornost v Německu, kde dokonce po čase vydali jeho texty v souborném překladu. Už sám ten překlad byl však zatížen nijak nevysloveným a nezdůvodňovaným předsudkem, že jde jen o texty literární povahy, takže jejich filosofická povaha byla setřena anebo hodně oslabena. Takřka po polovině století se však našel Němec, který se – ještě jako lékař-psychiatr a psycholog – kvůli němu naučil dánsky, aby ho mohl číst v originále; byl to Karl Jaspers.

Co v Kierkegaardovi Jaspers objevil?

Ten se v té době Kierkegaardem zabýval právě kvůli jeho excentričnostem, tedy jako jednou z psychiatrických zajímavostí. A co se stalo? Jaspers v Kierkegaardovi nejen objevil skrytého filosofa, ale porozuměl zejména jeho hlavním filosofickým „tématům“ – a stal se sám také filosofem, v minulém století přímo jedním ze dvou největších filosofických německých myslitelů. A vedlo to i k tomu, že Němci si museli po čase znovu a mnohem lépe přeložit a vydat celého Kierkegaarda, aby ho mohli také lépe přečíst či důkladně pročítat. Jedním z hlavních Kierkegaardových filosofických „témat“ byla existence; odtud celá nejen německá, ale i francouzská filosofie existence a také existencialismus atd. Samo slovo „existence“ dostalo zcela nový smysl. A k tomu všemu došlo až po mnoha desetiletích, ba téměř po celém století po Kierkegaardově smrti (za druhé světové války a po ní).

Dá se tedy říct, že filosof svým způsobem filosofuje pro pozdější generace? Pro lidi jiného filosofického a duchovního zraku?

Celá ta historie je zajisté velice poučná: současníci většinou nerozpoznají význam svých myslitelských elit. A i když je nenechají zcela bez povšimnutí (ostatně i k tomu dost často dochází), přehlédnou obvykle to nejdůležitější. Někdy to bývá rozpoznáno až v další generaci, po desetiletích a někdy i po ještě delší době. A tak by bylo divu, kdyby řada lidí i jejich myšlenky nebyly zapomenuty vůbec. Smysl zkoumání minulosti a pěstování historie je mimo jiné také v tom najít tam to pro nás dnes potřebné, na co naši předkové dávno zapomněli nebo na co kdysi vůbec nereagovali, čeho si nepovšimli. A nezbývá než dodat: podmínkou tu ovšem je nezapomínat na texty a knihy již dávno napsané, zachovat je a umožnit dalším a dalším generacím se k nim vracet. Takže výsledkem lze říci: Patočka je pro mne velice živý, aktuální a nepominutelný. Možná se ještě někdy ukáže, že jeho význam pro mne byl mnohem větší, než jsem si uvědomoval a stále uvědomuji. 

Dnes je mezi lidmi hodně rozmrzelosti, melancholie a rezignace. Jak to bývalo kdysi? Jak byste dnes člověkem otřásl?

Nálady, jak je známo, se dost mění, a ne vždy to odpovídá skutečné situaci. Jsou u nás lidé, kteří s nádechem výčitek říkají, že se máme dobře, ba lépe, než jsme se už dlouho vůbec měli. Neslyším to moc rád, protože jistá rozmrzelost danou situací je na místě vždycky, i v těch zdánlivě nejpěknějších dobách. Konec konců přinejmenším křesťané by měli vědět, že „svět ve zlém leží“. To přece dnes musí vědět každý, když se na nás valí spousta zpráv o tom, co se ve světě děje. Chtít být spokojený nebo dokonce šťastný v tomto hrozném světě – to snad je možné jen při hodně pokleslé inteligenci a skoro žádném svědomí. Možná, že je opravdu někdy nutné lidmi trochu otřást, nejenom proto, abychom trochu povzbudili onu Patočkou zdůrazňovanou solidaritu otřesených – musíme především taky sami vidět otřesenost těch druhých, nejen se probudit poté, co jsme byli otřeseni my; to bych k tomu rozhodně rád doplnil. Ale jak už to dobře věděl i Aristotelés, jsou ctnosti, kterých není nikdy dost, ale také ctnosti, které vrcholí ve „střednosti“, zkrátka v přiměřenosti – tak, že jich není ani moc ani málo. A pro tuto vyváženost je třeba vždycky také pamatovat na apoštola Pavla, který mocně doporučoval, abychom se také radovali: radujte se vždycky v Pánu, opět pravím, radujte se! Těch důvodů k radosti se vždycky najde dost i tam, kde to příliš dobře nevypadá. Ovšem, jak jsem už připomněl, také radosti musí být tak říkajíc přiměřeně! Nemůžeme se radovat, když se děje něco nedobrého, z čeho radost mít prostě nelze. Důležité je ovšem náležitě rozlišovat opravdovou radost od radostné nálady a podobně také opravdový smutek a zármutek od „rozmrzelosti, melancholie a rezignace“. Řekl bych to v obraze: svou violu musíme dobře naladit (a vždy znovu ji dolaďovat), a vůbec nic nám nepomůže hrát v dobré náladě, ale falešně.

Ve svém uvažování a psaní jste se věnoval i otázkám socialismu, jeho selhání, a přece oprávnění. Co byste k tomu tématu mohl říct mladému člověku 21. století? Pojem socialismu pro něj je možná stejně zprofanovaný jako Čapkův „obyčejný člověk“.

To je vlastně až druhořadá věc, pokud bych měl vykládat o svém chápání socialismu; to není vskutku filosofické téma, to je téma obyčejné, byť po mém soudu velké důležitosti. Otázka socialismu nemůže být přiměřeně chápána, pokud neporozumíme tomu, co to je člověk, co to je lidství, lidskost (jak už jsem na to ukazoval). Socialismus, kterému chybí náležité pochopení člověka a lidství, musí nakonec nutně selhat. Podobně to je s jeho vztahem k demokracii a demokratičnosti – socialismus, který má demokratická manka, je deprivován, je scestím; démos je lid, jsou to lidé, takže nelidský nebo málo lidský socialismus je vlastně protilidský, člověka a lidi ohrožující ne-socialismus, tedy hnutí ve skutečnosti „asociální“ či „kontra-sociální“. Jiná je ovšem věc, když to nebereme takto jednoduše a povrchně, ale když se opravdu nějak chceme „vyrovnávat se skutečností“. A pak ovšem musíme pamatovat na celou tu dlouhou historii, a nepřipomínat výběrově jen něco. Právě to pozoruji zejména u mnohých křesťanů, kteří nejraději poukazují jen na ty hrozné stránky tzv. „reálného socialismu“, ale zapomínají na celé dějiny „lidu Božího“, na utrpení Židů v egyptském otroctví, na všechnu bídu cesty pouští do země zaslíbené, na pronásledování Židů i křesťanů v prvních dobách, na selhání křesťanů v kompromisech se světskou vládou po Konstantinovi, na pronásledování heretiků, bludařů, čarodějnic atd. atp., na ty hrozné, celou Evropu korumpující (a kompromitující) náboženské války, jež trochu ustaly na základě nemravného principu cui regio, eius religio atd., až po ty konkordáty a kolaboraci s fašismem…

Na současné podoby někdy poněkud primitivního kapitalismu v jeho globální i tuzemské úrovni se tedy asi díváte spíš skepticky, že?

Dnešní pokus o návrat k počátečnímu kapitalismu se vší surovostí, prohnilostí a přímo trestnými činy mi pochopitelně nelahodí; nemyslím, že by to mohlo vydržet. Socialismus musí být znovu a lépe promyšlen, neudržitelné části musí být revidovány, musí se prosadit nové myšlenky, může dojít i k přejmenování – nedržím ten termín, ale věc. Nevidím jinou, alternativní schůdnou cestu do budoucnosti. Ale tím nemám na mysli návrat o několik desítek let zpátky, nýbrž přinejmenším o dva tisíce let zpátky, ba ještě víc dozadu. Bez starozákonních proroků by nebylo křesťanství, bez křesťanství by nebylo socialismu, bez socialismu nebo něčeho podobného není možná demokracie a bez demokracie neobstojí ani svět příštích desetiletí a staletí, ba vůbec budoucnost lidstva.

Čtenář, který se zabývá uměním, ať už jako historik, nebo sám umělec, zná vaše studie o umění. Jaká je dnes ve filosofii i v umění funkce kritičnosti? Proč by na ni člověk neměl rezignovat?

Filosofie je v jistém bytostném významu ustavičně prováděná kritika, která ovšem stále pokračuje. Filosof se musí kriticky vztahovat nejen k současným, ale i k minulým, a dokonce i nejstarším filosofům, a tedy také k tomu, jak se oni sami navzájem kritizovali, tj. jak se kriticky vztahovali k tomu, nač ovšem nezbytně musí také navazovat filosofové pozdější. Nakonec to nicméně znamená, že u minulosti nikdy nemohou zůstávat, ani jenom tak, že se k ní vztahují jen jakoby kriticky. Ono to nejde jinak než se pokoušet myslet lépe, víc do hloubky i do šířky, a to znamená vždycky také jinak, ale vždy s vědomím, jak a proč se distancujeme vůči jiným i vůči starším, tedy se znalostí věci. V umění je to vlastně hodně podobné, ale v něčem přece jen odlišné. Filosofie má velkou výhodu proti umění v tom, že už má poměrně dost vypracovány způsoby, jak tu svou kritičnost aplikovat, dokonce jak ji – to zní dost problematicky – „formalizovat“, tj. jak jí dát k dispozici fungující „formy“ kritičnosti a kritiky. Ty se sice také musí čas od času upravovat a měnit, ale přece jen představují jakousi „dovednost“ nebo spíš „řeholi“. Takové dostatečně vypracované prostředky však v samotném umění chybí, takže i umělec, který se také musí pokoušet udržet kritický odstup od toho, čemu se naučil a co přijal jako normu, musí nakonec sáhnout k něčemu, co má k dispozici nebo co aspoň vyžaduje použití jistých prostředků filosofických a využití jejich jakési podpory.

Jste sice filosof, ale také teolog, i když vím, že proti označení „teolog“ byste se asi ohradil. Co jste od teologie čekal a co od ní čekáte?

Já jsem kdysi byl hodně nakloněn tomu, že půjdu studovat na teologickou fakultu, ale příliš mi vadilo, že se vůbec nepěstuje třeba teologická přírodověda, zejména pak teologická kosmologie. Jestliže jsem nakonec začal studovat na přírodovědecké fakultě, vůbec to neznamenalo, že bych se z nějakých zásadních důvodů odvracel od teologie, nýbrž docela naopak jsem spíše hledal nové chápání toho theos. Dovedlo mne to až k nahlédnutí, že tzv. ateismus může být někdy věrnějším vyjádřením křesťanské víry než běžná teologie (a zejména než náboženskost). To má ovšem zásadní význam pro pojetí christologie; do toho se ovšem já jako filosof nemohu dost dobře pouštět. Pro sebe to řeším prostě tak, že se považuji za ježíšovce in spe, tj. za někoho, kdo je Ježíšem inspirován a kdo ho chce jak jen možno následovat, tedy kdo má dobrou vůli se jeho příkladem řídit. A musím se přiznat, že i tahle formulace se mi zdá značně přemrštěná. 

Vaši kolegové a přátelé, Milan Balabán či Jakub S. Trojan, jsou stejně jako vy aktivní; píšou stati, básně a Trojan je dokonce přítomen i na Facebooku. Kde k tomu všemu všichni berete energii?

Pokud člověk není nemocen a bezmocný, má obvykle „energie“ dost, ale chybí mu spíš podněty. To může mít ovšem různé okolnosti a snad i příčiny. Někdy jde o samo vidění či chápání světa vůbec, to se projevuje na více rovinách, a ovšem i na té intelektuální. Svět rozhodně není v dobrém stavu, ale potřebuje po mnoha stránkách upravit a napravit. Někdo se s tím jakoby smiřuje, zatímco jiný to tak nechce nechat. Tady vzpomínám vždy znovu na Komenského (ale přitom také na jeho život): Všenáprava, Panorthosia.

Při četbě knihy Hanse Künga Dobrá smrt? jsem si připomněl i vaše poznámky o euthanasii, které s Küngovými úvahami souzní. Je něco, co byste o lince život – smrt – život chtěl čtenářům r. 2017 říct?

Kdysi (zejména ve středověku) bývalo zlým zvykem vidět každou smrt jako ohrožení a hrozbu; obávám se, že smrtí se příliš často hrozilo ještě za mého mládí i v křesťanských kázáních. Ve skutečnosti může být smrt dobrá i zlá, ostatně jako život sám, jehož je smrt součástí a přímo složkou. Na smrt je zajisté třeba pamatovat, ale přesně tak, jako je třeba pamatovat na konec a na cíl. Od nejdávnějších věků se připamatovávali a opěvovali hrdinové, kteří svůj život nasadili pro něco vyššího, než je právě ten život. Zkrátka a dobře, musíme si všichni navzájem pomáhat jak v našich životech, tak v našem umírání. Jde o víc! 

Vyznal jste svou lásku a obdiv k Johannu Sebastianu Bachovi, kterého miloval i Albert Schweitzer. Co pro vás v životě znamená hudba?

Hudba je v našem životě nezastupitelná, protože dovoluje nechat zaznít i to, co nedokážeme slovy vyjádřit. Život bez hudby (a zpěvu) je nutně ochuzen. Bohužel se strašně rozmohla jakási redukce hudebního prožívání na pasivní zážitky z pouhého poslechu. Aktivně, i když jen podomácku provozovaná hudba, je dnes naprostou vzácností. Ale jaký to je obrovský zážitek, když hrajete ve dvou, ve třech, ve čtyřech …! Bach napsal pro svou mladou ženu Annu Magdalenu celý soubor klavírních skladbiček – napsal je z lásky a ona se je naučila hrát také z lásky! 

Ve svém vyprávění jste jednou řekl, že jste byl docela divoké živé dítě. Moje předposlední otázka tedy směřuje k dětem. Co by podle vás nemělo dítě dnešního času minout? Na co by měli rodiče dbát, aby dítě prospívalo a mělo z čeho růst?

Já asi nejsem dobrý pedagog, možná ani dobrý otec. Ale jednu věc považuji za zcela základní: dítě musí být vedeno k svobodě stále větší a náročnější. Já vím, že se hned ozvou námitky. Proto dávám důraz na ono „vedení“; dítě nesmí být ponecháno vlastní svévoli ani svým náladám ani své přespřílišné aktivitě, a ovšem ani své pasivitě a sklonům k lenosti a tuposti. Dítěti je třeba dopřát dobrodiní pozitivních podnětů – a to vyžaduje na straně rodičů dost úsilí; v tom přece spočívá jejich odpovědnost! Nikoli v kontrole a trestání! Neřku-li v drillu a tvrdé podřízenosti.

Napsal jste pozoruhodnou knihu Havel je uhlík. Všímám si toho, jak lidem Václav Havel chybí. Vím, že nejste milovník nostalgie, ba naopak, ale přesto se zeptám: Jak ovlivnil Václav Havel vás a čím jste ho ve vzájemném dialogu ovlivňoval vy?

To by nedokázal soudně rozhodnout ani jeden z nás. Mne třeba daleko víc a podstatněji ovlivnil jeho bratranec Jiří Němec, který nás vlastně seznámil (ve Tváři). Od Havla jsem se naučil lépe rozpoznávat absurdity, jimiž je náš svět až přeplněn, ale pozor! Rozpoznávat je bez rezignace a defétismu, spíše s humorem. Trochu mi u něho chyběla naděje jako důvěra v „dobrý konec“. Ale vzpomínám si na jednoho amerického protestantského teologa (Niebuhra), který s velkou přesvědčivostí kdysi prohlásil, že humor je prvopočátkem víry.

Připravil Zdeněk Eminger.

Vytisknout