Dlouhý běh Jana Šimsy

Dlouhý běh Jana Šimsy

vzpomínky, články, rozhovory, dokumenty, dopisy

Z písemností Jana Šimsy vybrala, některé úseky zpracovala a životopisnými údaji doplnila Milena Šimsová.

Praha, Eman, předběžný termín vydání listopad 2020, 400 s.

ACP: Jak Liščí kmen získal Havrana

(Příspěvek k historické diskusi)

Po návratu z vězení v roce 1979 začal Jan Šimsa psát rodinnou korespondenci, určenou původně Martinovi, který nastoupil v Humenném na vojnu – A co Martin? – ACM. Když byl Jirka hospitalizován, dostala pokračující korespondence název ACJ. K 60. narozeninám bratra Pavla napsal Jan Šimsa jubilejní číslo ACP, nazvané Kopa let (= 60!). Pavel jej četl po svých narozeninách, které měl 8. února, a brzy na to, čtrnáct dní po maminčině pohřbu, 20. března 1988 zemřel. Z textu měl radost. Připomněl mu a ocenil jeho těsné spojenectví s mladším bratrem.

Jak si již pozorný čtenář naší rodinné korespondence všiml, je dnešní číslo nadepsáno ACP. Ovšem dnes je jubilejní číslo 6 a to k šedesátým narozeninám Pavla: kopa jest ovšem šedesát!

Redakce ACP (ACJ) přeje našemu jubilantovi pěkné počtení!

Úvodem

Na starý plán zachytit v krátkých historických studiích to, co nezaznamenal kronikář Liščího kmene a co se neobjevilo na stránkách Hlasatele nebo Lišky, jsem si vzpomněl, když jsem slyšel poznámku mladého badatele.

Poznámka mladého badatele byl spíše dotaz, zda byl Havran z Liščího kmene vyloučen pro světácký způsob života. Uvědomil jsem si, jak málo je historie počátků Liščího kmene zasazena do válečné doby, jak málo je známa struktura Liščího kmene a jeho ideje! Vždyť Havran nikdy z Liščího kmene vyloučen nebyl. Tím nechceme říci, že by nikdy odnikud nebyl vyloučen – ale z Liščího kmene? Nikdy!

Válečná zkušenost

Koncem roku 1942 jsme měli s Pavlem za sebou zkušenost několika návštěv gestapa. Při první odvedli otce, při druhé, v květnu 1942, Jaroslava Valentu, který týž rok, 24. října, zahynul s ostatními přáteli v Mauthausenu. Při třetí odvedli málem na smrt maminku. Bylo to na vlásku. V květnu odnášel Pavel vysílačku z bytu, já jsem měl týž den požádat tajemníka gymnázia, aby mně dovolil telefonovat z ředitelny. Ovšemže varování.

A tak pocit dospělosti měl v těch rušných a těžkých dobách v našich třinácti–patnácti letech svůj základ ve zkušenosti. V roce 1942 jsme si období světáckosti a mužnosti s Jirkou, zakladatelem kmene, odbyli. To jsme kouřili, vnikali na mládeži nepřístupné filmy, mluvili povýšeně o „holkách“, experimentovali v erotické oblasti jako naši vrstevníci. Podobně tak s Pavlem a s našimi kamarády jsme předstírali cynismus, ochutnali whisky i svařený grog s rumem, aranžovali filmování povážlivých scén z filmů, které jsme snad ani všichni neshlédli.

Obrat

Po své nemoci na jaře 1943 dal Jirka signál k „obrácení“ od nebezpečného způsobu života a začali jsme hledat správný směr. 5. dubna 1943 vznikl velký Klub cti a spravedlnosti, ovlivněný Jaroslavem Foglarem, Bobem Hurikánem, Ymkou a již E. Th. Setonem, jehož znalcem byl zvláště Míla.

Přes léto jsme se rozhodli pro „čistý woodcraft“, raději jsme mluvili o „lesní moudrosti“. Pavel se rozhovorů zúčastnil, právě to léto se na nepojmenovaném ostrově na Berounce, kus proti proudu nad Závodím (nepíše o něm Marie Majerová v Siréně?) vyjádřil o woodcraftu, že je překonán, že se nedá v dnešním světě uskutečnit. Oponoval mu tehdy Míla, že jde o individuální způsob života, pozorování a zkoumání přírody a styl života tomu přizpůsobený. Pavel měl totiž na mysli úroveň civilizace, nemožnost návratu celé společnosti k přírodě.

Mlčel jsem ponořen v hořkých myšlenkách. Dodával jsem si stále odvahy říci Pavlovi o plánu s Jirkou založit po prázdninách čistě setonovsko-seifertovský kmen. Pavel byl se mnou, Mílou a Evženem v červnu na slavné první výpravě na Ostrov dávné touhy (později zvaný zkratkou OSDATO) a zde při koupání bylo domluveno, že v srpnu půjdeme ve třech, poněvadž Fráňa (Ferry) ani jeho bratr nemohou a Evžena jsme se rozhodli nepřizvat, jak praví kronikář pro „nezpůsobilost“, ač k první výpravě přispěl obrázky ostrova z dvacátých let a popisem cesty, který doplnila nejen Evženova, ale i naše maminka.

Námitky proti Pavlovi

Jakmile byl kmen 25. září založen a vznikly v říjnu tři družiny, začala se dodržovat zásada nikomu o kmenových věcech neříkat. Přesto byl Pavel nejméně na dvou výpravách na Potok žlutého listí (POŽLULI – v domorodých mapách značen též jako Botič nebo Křeslický potok).

Během podzimu začal projevovat velký příklon ke společenskému životu své třídy, to je nikoli třídy společenské, ale gymnaziální. Na okarínu hrál takřka všechny hity té doby, jako Vyšel bubeníček, Půlhodinka pouhá atd. Z té doby pochází pokus neznámého básníka jeho třídy o hexametr: „Píďa lapil Láďu a Majku… jdeš na mejdan?“ Říkal se plynule, rychle a rytmicky, za doslovné znění neručím. Mezi těmi, koho zastavil pražský strážník (Píďa), byl jistě ještě někdo. Hexametru se nemohl nabažit Evžen, člen kmene, až jsem měl tehdy strach z toho, co by dnešní kritik označil za indoktrinaci. Mejdany byly pořádány hlavně v bytě dcery člena pražské pobočky Vacuum Oil Company. Sdílel jsem s Pavlem úžas nad tím, že i za války je něco takového možné. Ale účast na takových večírcích jsem považoval za neslučitelnou s členstvím v kmeni. Také jsem cítil jako čtenář Jacka Londona a Uptona Sinclaira jakousi kapitalističnost.

Vylučování z kmene?

Jak jsem již řekl, nikdo z Liščího kmene vyloučen nebyl. Evžen nebyl na II. výpravu na OSDATO přibrán pro nezpůsobilost, ale to bylo ještě před založením kmene, jímž byly neshody smazány. Tehdy samostatní badatelé si mohli rozhodnout, koho na tak náročnou expedici vezmou, a koho nikoliv.

Praví-li se v kronice, že se Míla necelý rok nezúčastnil výprav, schůzek, sněmů a tábora na Stvořidlech, pak je třeba přihlédnout k tomu, že při zakládání kmene slíbil rodičům, že kmen nebude vyhotovovat písemné dokumenty, vydávat časopis, mít pravidelné schůzky a organizaci. Mílův otec byl funkcionář Sokola a věděl o případech, kdy gestapo či jiné německé orgány posuzovaly velmi příkře každý pokus o organizaci. Mnoho pokusů mladých lidí o samostatný kulturní a společenský život skončilo jejich vyloučením ze škol nebo odvezením do tábora, ať již šlo o skupiny Sokola, nebo čtenáře Karla Marxe a socialistické literatury.

Jakmile se koncem roku 1943 Míla jako první dověděl o rozhodnutí Velkého náčelnictva přistoupit k psaní kroniky, vydávání kronikářského Hlasatele a ideové Lišky a k pravidelným schůzkám (a to jsme mu neřekli o plánu vytvořit Čítanku lesní moudrosti!), vzdal se sám účasti, protože rodičům slíbil, že s ničím takovým nebude nic mít. Ke kmeni se opět připojil před posledními válečnými Vánocemi.

Výprava v blizzardu

Pavel se zúčastnil několika výprav na POŽLULI a jako nám ostatním mu tento kraj učaroval. Koncem roku jsme podnikli výpravu – opět v klasickém složení: Pavel, Míla, já a Evžen. Jirka nepřišel, ač jsme ho čekali o devatenáct minut déle. Objevili jsme tehdy, že lze dosáhnout Spořilova, setkali jsme se na dálku s člověkem, který se pokusil znásilnit nám neznámou dívku (již předtím uvažoval Evžen o tom, že po něm hodí těžkým kamenem – byl asi 100 metrů daleko) a prožili mnoho všelijakých dobrodružství, z nichž jsou v kronice zaznamenána jen hejna koroptví a havranů a nějaký ten zajíc.

V lednu se pak Pavel vypravil na výpravu s Mílou. O této výpravě nejsou záznamy přímé – vždyť tam nebyl vlastně nikdo z kmene. A přece to byla výprava památná. Jednak založila tradici tzv. „smrťáků“, tj. výprav za velmi nepříznivého počasí. Tentokrát procházel Pavel s Mílou na Požluli „sněhovou vichřicí“. Vločky letěly vodorovně. Mráz se zakusoval do prokřehlých těl badatelů. Všechny zásoby snědeny. Směr trasy nejistý. A za druhé – ve chvíli důvěrného hovoru vyložil Míla Pavlovi ideu kmene a důvod, proč se již ke kmeni nehlásí.

Při příchodu domů se na mě Pavel obrátil s jakýmsi naléhavým nadšením. Pověděl mi o blizzardu i prozrazeném tajemství. Slíbil jsem, že věc projednám s Jirkou. S ním jsme vážně uvažovali – po otřesu způsobeném Mílovým vystoupením – o obnovení činnosti na nové bázi. Abychom usnadnili celou věc, rozpustili jsme pro Mílovy námitky formálně kmen a znovu jej založili. II. sněm (obrodný) se konal u nás na Pankráci a byl na něj přizván také Pavel. Tuším 5. února, tak dnes má 44. výročí!

Havrani mají smysl pro humor

Při výpravě na Požluli jsme s Pavlem pozorovali hejna havranů a jejich způsob života. Na špičky vzrostlých smrků v prostoru Sovího hájku, kousek za „pěknou vyhlídkou“ či „U kočičky“ (vše je teď dno přehradního jezera), přilétlo početné hejno havranů. Pavel mě upozornil, jak je obtížné pro havrana sedět na špičce stromu. Stačí, aby k němu přilétl jiný havran a jen tak zlehka do něj žďuchl – na špičce sedící havran spadl, musel rychle roztáhnout křídla a poodletět. Ani nový pán si nebyl jistý. Přilétl třetí, sežďuchl předchůdce a už seděl na špičce sám.

Musel by nám dnes asi havraní etolog povědět, v čem je tajemství této hry. Nám to však připadalo stejně hravé, jako bylo rorýsí strašení vrabčí rodiny. Rorýsi, vždy jeden po druhém, křikli do okna obsazeného hnízda jiřičky a hned letěli dále. To jsme však ovšem věděli, že kdyby vrabec vystrčil hlavičku, že by ji nějaký rorýs – sprýmař rozklovl. Ale zde se to zvláště Pavlovi jevilo jako havraní skotačení.

„Vidíš, havrani mají smysl pro humor!“ Výrok Pavlův jsem si zapsal do deníku. Když Jirka sepisoval kroniku, vypůjčil si můj deník, aby měl chronologickou „kostru“. Při slavném obrodném II. sněmu se rozhodlo, že si dáme předběžná přízviska hned. Většinu jmen vybíral Jirka. Sám si vybral Kima a sněm to za nepřítomnosti bojovníka schvaloval. Kim byl jednomyslně schválen. Také Igor a Evžen měli již jména: Vybrali si racka a bobra.

My s Pavlem jsme pro sebe jména nevěděli. Kmen je za nás vybral za naší nepřítomnosti. Mně oznámil náčelník Kim, že jsem Grizzly, protože se dokážu pěkně rozzuřit. Měl jsem ze svého jména radost a dodnes jsem na něj hrdý. Pavlovi určil náčelník – se souhlasem všech přítomných – jméno havran, protože má smysl pro humor a objevil jej u havranů. Citoval zpaměti z mého deníku patřičný citát. Nikdo, ani Pavel, nepochyboval o moudrosti náčelníka, jména se nám zalíbila a jsme na ně hrdí.

Co Liščí kmen získal

Po odchodu Míly byl kmen značně nestabilní. S výjimkou Racka a několika členů vysočanské větve, o Sojce, Strace a Jiřičce ani nemluvě, byl Kim z nás nejmladší – byl mladší než Bobr i než já. Ve své Causerii jsem na konkrétní historické události (ač původně nezapsané jako nedůležité) ukázal, jak čas od času přišla Havranova „chvíle“, tj. když jsme potřebovali něco rozhodnout, zvládnout, udělat. Měli jsme moudrého stařešinu, vždyť mu také již bylo šestnáct! Na táboře na Stvořidlech se ukázalo, že umí výborně vařit. Měl k tomu odjakživa nadání a ke všemu si sepsal rady od Rorejse, tj. naší maminky, která mu nadiktovala, jak vařit na táboře, co vzít s sebou, co koupit, jak ošetřit a uložit maso (byli jsme pro něj v Ledči nebo ve Světlé?). Vařit jsem se naučil od něho. I zde byla posloupnost maminka – Pavel – já. Ovšem i od maminky jsem si dal poslat na brigádu v Josefové recepty.

Také při jednání s domorodci, vypůjčování pramice, jednání s hajnými, to vše by bez Havrana nedopadlo tak úspěšně, jak dopadlo. Také v ideových věcech měl autoritu. Racek, syn známých komunistů (jeho otec byl znám už před válkou, publikacemi nejen ze svého oboru botaniky, ale také první knihou o osidlování Palestiny), měl námitky, že zdravíme lidi na polích – to bylo již po válce – pozdravem: Pomáhej Pán Bůh! Havran mu vysvětlil, že svazek města s venkovem se neupevní ani tím, že se neřekne nic, ani tím, že by na ně volal: práci čest! Při dalším setkání Racek (ostatně skutečný komunista) horlivě volal: Pomáhej Pán Bůh! To také v kronice nenajdete.

Rozkol?

V roce 1945 jsme po osvobození dostali dospělého náčelníka Inka. S ním a ve spolupráci s Přemyslem Pittrem jsme připravili tábor na Štiříně, ale nejel na něj ani Bobr, který navázal úzké styky se Štiřínem a celou akcí pro židovské děti, ale ani Míla, ani Havran, ani Racek. Havran formuloval svou neúčast ideově: „Byly vyhlášeny národní žně!“ A tak je třeba jet na brigádu, a ne na tábor. Bobr se nemohl uvolnit z učení, Racek a Míla měli pro ně důležitější program. Havranova neúčast mě mrzela – považoval jsem spolupráci s Přemyslem za důležitější, ovšem proti Havranově argumentaci jsem svůj postoj neobhájil. Kim byl, jako vždy, k rozhodnutí hlavních bojovníků kmene tolerantní a na táboře udělal his best.

Koncem prázdnin jsme uspořádali kratší úspěšný tábor na OSDATO a kmen se na podzim rozvinul – v rámci junáka a pod vedením Inkovým. Havranův „celospolečenský vliv“ (jak by se dalo říci dnes) však již zůstal určující a upevnil se vstupem do tehdejšího Svazu československé mládeže, kam vstoupil celý kmen na jaře 1946.

Závěrem

Havran tedy byl přijat do Liščího kmene v době, kdy ho, o Mílu oslabený, kmen nejvíce potřeboval. Moudrý náčelník Kim mu však uložil náročné přijímací zkoušky. Mezi nimi byly tři měsíce bez kina (říkalo se biografu, slovo „kino“ se považovalo za německé a vůbec nemožné) a objevení „nových lovišť pro kmen“. S biografem měl Havran těžkosti. Nebylo pro něj snadné nejít se skupinou spolužáků na atraktivní film a musel své tři měsíce začínat znovu. Pátrání po nových lovištích mělo zvláštní význam pro naši rodinu.

Jednou se Havran vydal na obhlídku severozápadního okraje města a přišel pozdě domů, zablácený, hladový, unavený. Rorejs (maminka) na něho spustil, kde byl a co dělal. Havran k mému zděšení se nadechl a pravil: „Hledal jsem nová loviště pro kmen.“ Musel to opakovat a jakmile to mamince došlo, viditelně se jí ulevilo a řekl bych, že ji to až potěšilo. Od té doby také nebyly potíže s vypůjčováním „tátova pokoje“ pro schůzky pankrácké větve (chodil tam i Plachý Jelen z Vršovic a Kim z Vysočan, někdy doprovázený Mývalem, popřípadě Jelenem – pak chodil i Kim II z Klubu českých turistů), popřípadě pro sněmy. Při zkouškách životnosti byla využita i kuchyň a zúčastnila se jich i Jana, Jiřina a maminka sama.

Později jsem pochopil – při přípravě tábora na Stvořidlech – jak moudré bylo Havranovo prozrazení existence kmene mamince. Maminka zase prožila hlubokou úlevu. Sledovala podzimní Pavlovo světáctví a účast na akcích třídy s jistým znepokojením a zasáhla, když opravdu nevěděla, z jaké „akce“ se vrací.

Troufal bych si říci: Bez Havrana by nebylo Liščího kmene tak, jak se rozvinul během roku 1944. Těžko ovšem říci, zda by byl bez Míly, bez Bobra, bez Racka, bez Plachého Jelena, bez Mývala, bez Jelena a vůbec by byl nepovstal bez Kima.

Pro mne vstup Havrana do kmene byl velkou pomocí – měl jsem v něm odjakživa velkou oporu, nejen praktickou – ale zvláště pochopení, které měl pro mou druhým velmi nezřetelnou a nepochopitelnou motivaci. Po roce 1945 jsme se ovšem častěji rozcházeli v hodnocení důležitosti akcí a nešlo pak už jen o celonárodní žně versus tábor v blízkosti navrátilců z tábora, ale to by byla už jiná kapitola.

Vzpomínky na Jana Patočku

Na Štědrý den 1949 jsem přišel k Laichterovům do jejich pozoruhodného nakladatelského domu u Riegrových sadů na Vinohradech. Byla to moje každoroční vánoční povinnost. Přinesl jsem květinu v květináči, vyřizoval blahopřání a měl jsem si i tentokrát odnést knížky, které dr. František Laichter pro nás tři děti pečlivě vybíral každý rok od začátku války po zatčení mého otce.

U Laichterů jsem se setkal s docentem Janem Patočkou. Věděl jsem už za války, že Patočků je celá řada bratří, že význačný byl již jejich otec. Maminka mluvila často o jednom bratru Jana Patočky, který byl bakteriolog. Pomáhal při maminčině léčení a při shánění injekcí, jež se pašovaly do vězení nebo pak do tábora pro tatínka. Nejvíce však vyprávěla o Janovi, který – o rok mladší než maminka – studoval současně s ní ve dvacátých letech filosofii, byl člen Kozákova semináře. Byl to student výjimečný, velmi nadaný, často nemocný, chodíval s tlustou šálou na krku. Požíval úctu i starších studentů pro svá samostatná a neústupná stanoviska, promyšleně, pomalu a střízlivě formulovaná.

Zvláštní dojem na mne udělalo maminčino vyprávění o tom, jak byl Patočka za války nasazen k tunelářům. Na rozdíl od některých jiných středoškolských a vysokoškolských docentů a dalších intelektuálů, pro něž bylo někdy těžké se vyrovnat s novým společenským postavením, to Patočka zvládl výborně svým vztahem ke stálým dělníkům. Jiný známý docent uraženě vysvětloval na stavbě, že to je nehoráznost, že on docent vysoké školy má pracovat lopatou. Zedníci a nádeníci se mu vysmáli a nasazení mu tak ztěžovali, že se nervově zhroutil. Jak tuneláři Patočku viděli a slyšeli jeho vysvětlování, jak to s ním po praktické stránce vypadá, věděli hned, kolik uhodilo. Při první směně ho pověřili bojovým úkolem v baráku udržovat oheň, aby měli při svačině teplo. Při tomto přikládání do kamen a četbě celou směnu a všechny další šťastně přečkal. Maminka sice měla pochybnosti o tom, zda tu a tam oheň nevyhasl, ale jinak nám to vykládala v jeho prospěch. Nenarazil ani v tomto prostředí, tuneláři ho měli rádi a chránili ho.

6. března 1946 jsem se vypravil na přednášku o Masarykovi, kterou měl docent Patočka v Ymce. Pozorně jsem poslouchal, ale nerozuměl jsem ani slovo. I jindy se mi stávalo, že jsem nerozuměl jednotlivým pasážím, myšlenkám, základní stavbě jeho projevu – při této pro mne první přednášce jsem měl pocit, že nerozumím ani jednotlivým slovům. Při cestě z Ymky jsem šel s manželi Laichterovými, dr. Laichter se mne ptal, zda jsem rozuměl. Po mé záporné odpovědi mi vyložil základní myšlenky. V létě toho roku přednášel Patočka na konferenci v Brandýse nad Orlicí na téma „Svoboda pod zákonem“. Těšil jsem se, že konečně „do Patočky“ vniknu, ale nakonec jsem si musel sám připravovat proslov pro závěrečné hodnocení konference. Tentokrát mi Patočkovu přednášku svérázně vyložil Jožka Stejskal. Byla to problematika krize etiky moderního člověka, který zavrhl všechny autority mimo sebe sama. Svobodu viděl ve volbě možností. Proti etické svobodě volby z mnoha možností je třeba najít novou svobodu, svobodu pod zákonem. Později se mi toto rozlišování ze Stejskalovy interpretace Patočky velmi osvědčilo.

V zimním semestru jsem začal nepřihlášen chodit na Patočkův proseminář s četbou Platónových dialogů (Laches) se Sašou Klimentěvem do velké posluchárny filosofické fakulty, kam chodilo poměrně hodně lidí, nejvážnější zájemci sedali vpředu, aby jim neušlo ani jediné Patočkovo slovo. To už měl Patočka za sebou první jarní zápas o působení na fakultě. Toho se zúčastnil na straně Patočkových odpůrců i můj starší bratr Pavel. Studoval filosofii od zimního semestru 1947 a zúčastnil se Patočkova prosemináře, v němž se četly Husserlovy Logische Untersuchungen. Pamatuji se, jak s touto tlustou knihou dost zoufale odcházel na fakultu. Ptal jsem se ho, zda je to těžké. On mi pohotově dal tlustý svazek potěžkat.

Jako horlivý člen komunistické strany od ledna 1948 zaujal proti Patočkovi odmítavé stanovisko. Měl o tom s maminkou velký spor. Maminka hájila myšlenku, že je třeba, aby Patočka na fakultě zůstal, aby tam přednášel filosofii někdo, kdo o filosofii a dějinách filosofie něco ví. Pavel však zůstal přesvědčen, aspoň se mi tak zdálo, že Patočka jako idealistický filosof na fakultě zůstat nemůže a filosofii že rozumí Arnošt Kolman.

Já jsem zůstal v té věci neutrální. V letech 1946–47 proběhla na stránkách Křesťanské revue polemika, v níž vystoupil nejprve Timotheos (16. 9. 1946, s. 145), který protestoval proti křesťanskému odmítání marxismu. Dokazoval, že materialistická filosofie, která si nečiní na člověka absolutní nárok, je biblickému myšlení bližší nebo přinejmenším, že křesťanskou víru neohrožuje tak jako filosofie idealistická, která takový nárok má. Odpověděl mu (15. 11. 1946 s. 230 nn) E. Z. Filonoos a varoval před Timotheovým pojetím a, jak mě to tehdy vyznělo, bylo to slovo pro idealistickou filosofii a varování před historickým a dialektickým materialismem, který sám zdůrazňuje svou neslučitelnost s náboženstvím a klade si na člověka totální nárok. Ještě zřetelněji a útočněji to vyložil E. Z. z pozice theologa, který se marxismem intenzivně zabývá. Timotheos odpověděl (15. 2. 1947, s. 52 nn) a doslov redaktorův (J. B. Součka) diskusi uzavřel. V Akademické Ymce mě někdo informoval, že Timotheos je můj dlouholetý katecheta a studentský farář Bohuslav Pospíšil. Proslul později jako oponent a pak i spolupracovník Hromádkův, v ekumeně byl považován, zvláště Maďarskou reformovanou církví, za zakladatele Křesťanské mírové konference. Filonoos byl Jan Patočka, E. Z. farář dr. Eugen Zelený. Dával jsem tehdy za pravdu spíše Timotheovi. Patočku jsem považoval za idealistického filosofa a nebylo mi jasné, zda bude moci zůstat na fakultě za „éry dialektického materialismu“, kterou jsem odhadoval na 30 let. Hromádka nám tehdy vyprávěl o svém rozhovoru s Berďajevem v Paříži, který ho upozornil, že pro komunistický režim je přijatelný křesťanský theolog, nikoli nemarxistický filosof. Zvláště se mi zdálo průkazné tvrzení, že by na filosofické fakultě a na ostatních fakultách měli zůstat filosofové a vůbec profesoři idealističtí a křesťanští, s nimiž by se měli marxisté vyrovnávat diskusí, a ne násilím. Na filosofické fakultě jsem měl na mysli zvláště J. B. Kozáka, J. B. Čapka, Karla Svobodu i Václava Černého, jejichž články jsem četl a přednášky poslouchal.

Maminka se Pavlovu názoru vysmívala a říkala, že dříve nebo později Patočku zavolají zpátky. Nepřekvapilo mne tedy, že se to stalo. V zimním semestru 1948 opět přednášky i semináře ohlásil.

Abych se vrátil k tomu Štědrému dni, kdy jsem se dopoledne setkal s Patočkou u Františka Laichtera. Hovořilo se o poměrech na filosofické fakultě a o trvalém ohrožení Patočkova působení. Laichter litoval, že sešlo z plánu, prosazovaného profesorem J. B. Součkem, který přednášel na tehdejší bohoslovecké Husově fakultě (později Komenského) v oboru novozákonním, totiž aby Patočka byl povolán k přednáškám o filosofii na této fakultě. Myšlenka, že by nám Patočka přednášel na fakultě, kde jsem byl právě ve třetím semestru, mne velmi zaujala.

Patočka pak kritizoval postoj profesora Václava Černého, že při svých přednáškách mívá narážky a útoky proti komunistům a opatřením v kultuře a vůbec ve veřejném životě, a to většinou dost fanfaronské. To mne velmi zaujalo, na gymnáziu jsem pod vlivem spolužáka a v posledních letech blízkého přítele Miloše Pohorského čítal – často pod lavicí – Kritický měsíčník, kde mě někdy kritiky a polemiky Václava Černého dráždily, i když vždy zaujaly. Černý byl považován za statečného kritika, Patočka ho však kritizoval, že tímto jednáním zkracuje dobu, kdy bude moci na fakultě působit a ztěžuje situaci těm, kdo ho hájí. Profesor na fakultě má vést ke kritickému myšlení, důkladné teoretické práci, má vychovávat, přednášet, a ne suplovat kritiku na novinářské úrovni. Zdálo se mi, že pokud jde o to, co Černý říká, Patočka v mnohém souhlasí, ale že se mu nezdá vhodná úroveň, a hlavně neodpovědná riskantnost Černého provokací, o nichž se hodně – hlavně mezi studenty – vyprávělo. Patočka to svěřoval Laichterovi, ovšem s velkou loyalitou k Černému, příteli jich obou. Odpovědný až opatrný postoj jsem si pak u Patočky potvrdil. V tom byl podobný svému příteli, též docentu, a v této době již profesoru J. B. Součkovi na naší bohoslovecké fakultě. Oba zdůrazňovali pedagogický přístup, požadavek vést si na fakultě co nejodpovědněji, a co nejopatrněji procházet všelijakými úskalími doby.

Hlavním tématem rozhovoru se pak staly moje zkušenosti na bohoslovecké fakultě, kde jsem byl ve třetím semestru. Brzo došlo na otázky po theologickém směru, který byl nazýván po tehdy již zesnulém profesoru starého zákona Slavomilu Daňkovi (1885–1946). K „daňkovskému“ směru patřil i farář Bohuslav Pospíšil (1905–1959), několik dalších farářů a hlavně řada studentů starších ročníků, kteří se bojovně lišili od žáků Hromádkových a Součkových. Laichter měl několik ironických kritických poznámek, ale Patočka chtěl přijít věci na kloub a kladl mi další a další otázky. Jako první příklad jsem uvedl jejich překlad hútos aión, nikoli tradičně jako „tento svět“, ale jako „tento věk“. Patočka to považoval za rozumné. Celou řadou dovedných otázek ze mne vypáčil celé pojetí času a světa u Daňkových epigonů a ovšem i dějin. Zdálo se mi, že doposud měl představu získanou od profesora Součka a podepřenou i předsudky, jako měl i Laichter, že jde hlavně o theologickou nevzdělanost protektorátní generace studentů, která odmítá systematickou práci theologickou i filosofickou a staví celou theologii na překladu a filologickém nebo kultickém výkladu hebrejského textu Starého, popřípadě i Nového zákona.

Sám jsem tehdy byl již ve sporu se základními motivy této theologie, pro její nedostatek odpovědnosti za svět a likvidací etiky. Byl jsem ovlivněn Pospíšilem a znal důvěrně celou řadu „daňkovců“. Chodil jsem na jejich bohoslužby, kde se zpívaly žalmy rychle a bez varhan ze starých kancionálů. Kázání byla polemická a často satirická. V rozhovoru s Patočkou jsem však pod jeho vedením ocenil distinkce pojmu pro čas, a hlavně vzepření lineárnímu pojetí času. Jakoby plynul „nekonečně jedním směrem“. Patočka mi vyložil, že takové pojetí času je neudržitelné a že v moderním myšlení se prosazuje pojetí času vázaného akcí, popřípadě děním či bytím – že i marxismus svou historičností, resp. dialektičností, přestože se hlásí k „objektivnímu plynutí času“, řecké schéma narušuje. Vyptal se mě podrobně na to, jak Daňkovi žáci liší chronos od kairos. Později jsem pochopil, že to není zvláštnost Daňkovy theologie, ale že jsem to pro svou neznalost považoval za kuriozitu svých daňkovských kolegů. Patočkovy otázky ukázaly, jak pomocí „techné maieutiké“, o níž vykládal sugestivně při výkladu dialogů, lze vydolovat i z nevzdělaného studenta třetího semestru pojetí času v moderní theologii.

Úporná práce s textem a nesnáze s převáděním hebrejského časového slovesa s nejrůznějšími vidy (kvalitami) vedly daňkovce k nutné práci filosofické, hlavně k novému objevu hebrejského představového světa, lišícího se od řeckého i evropského. Chronos označoval podle nich čas ne již renesančně nekonečný, ale plynoucí od svého počátku ke svému konci, něco stvořeného, konečného, co nemá zvláštní kvalitu, a co tedy lze odměřovat technicky, geometricky – chronometrem. Naproti tomu kairos je čas – kvalita, čas události (Božího zásahu), lhůta, v níž nutno něco učinit nebo říci, čas setkání, čas navštívení, čas soudu – tedy spíše například krize naší doby, našeho času. V pozadí byla nejasná představa „dějin Boží spásy“, jakéhosi sledu událostí v dějinách. Tyto události nejsou spojeny kauzálně ani evolučně, nevyplývají jedna z druhé, ale jsou tvořeny novými a novými zásahy, popřípadě Slovem. V pojetí samotného Daňka bylo místo i pro hodnocení celých epoch, což jeho žáci prakticky přijímali (hodnotili kladně reformaci, zvláště překlad Kralických jako nábožensky hodnotný, i když odborně nedostatečný), ale nedomýšleli.

Rozhovor s Patočkou o této věci byl pro mne osobně důležitý. Dodal mi potřebné sebedůvěry theologa. Prožíval jsem tehdy vleklou osobní krizi, spojenou se skepsí k theologickému studiu. Patočka bral neobyčejně vážně i to, co se mi tehdy – pro mou nevzdělanost – jevilo jen jako kuriozita extravagantních theologů. Měl velký respekt k celému záměru theologie postihnout smysl biblického poselství. Povzbudilo mne i tehdejší Laichterovo hodnocení rozhovoru. Byl prý příjemně překvapen, jak jsem v tomto rozhovoru obstál, co všechno jsem o věci věděl (řečtinu jsem ovšem znal už z gymnázia) a na jaké úrovni jsem diskusi s Patočkou vedl. Byl to ovšem výsledek Patočkova zdařilého sókratovského postupu.

Od Laichterů jsem odcházel s Patočkou, jeli jsme spolu tramvají, velmi vřele se vyptával na maminku a velice mne překvapil, že když maminku pozdravoval, smekl klobouk i v té tramvaji. Později jsem si všímal, že byl – podobně jako Souček a v jistém smyslu ještě více než on – starosvětsky zdvořilý, zvláště pokud šlo o smekání klobouku a dámy. V té tramvaji byla zima a já jsem měl obavu, že mu hlava nachladne. Po celou tu dobu, co říkal, co mám mamince povědět, držel klobouk v ruce. Pak jej nasadil na hlavu a rozloučil se se mnou. Mne to už tehdy a pak ještě později připadalo poněkud komické, totiž ta zdvořilost, s níž jsem se v té míře nesetkal nikde, ani u Součka, který proslul tím, že když podával ve skupině ruku studentce, nadzdvihl klobouk, když studentovi nechával na hlavě.

V Akademické Ymce probíhal v té době Patočkův seminář Ústava Platónova. Začal jsem tam chodit, ale brzy přestal a svůj exemplář Platóna jsem zapůjčil svému kolegovi, Jiřímu Doležalovi, který prohlásil, že tento seminář je to nejlepší, co Akademická Ymka pořádá. Když už filosofie, tak probírat Platóna a pozvat si na to Patočku. Příští rok vedl Patočka další seminář: Filosofické předpoklady liberalismu. Zde jsem měl mít referát o J. S. Millovi a jeho knize  O svobodě. Referát jsem nepřednesl. Později jsem se přihlásil i na proseminář na filosofické fakultě o Davidu Humovi, bylo nám to povoleno, ač jsme nebyli na filosofické fakultě ani jako mimořádní posluchači. (Krátce předtím byli theologové dr. Lochmann a dr. Molnár z filosofické fakulty vyloučeni s odůvodněním, že není třeba, aby studovali druhou fakultu.) Překvapila mne důkladnost, s jakou Patočka přistupoval k úvodu k jednotlivým autorům, do jaké hloubky šel například v životopise, v rozboru vlivu učitelů, četby, historických událostí. Vše se vedlo důkladně, náročně, což byl zřejmě důvod, proč jsem z tohoto prosemináře odpadl.

Absolvoval jsem řadu Patočkových přednášek, četl jeho články a k jedné Patočkově přednášce jsem dal podnět. Počátkem roku 1950 jsme ve výboru Akademické Ymky diskutovali o tom, jak oslavit sté výročí Masarykova narození. Bylo třeba najít téma, jež by nezhoršilo vztah vedení Ymky a Akademické Ymky k národnímu správci „Ymky“. Oslava stých narozenin byla v tomto roce velmi ožehavá otázka, většina připravených slavností a přednášek byla v poslední chvíli zakázána nebo jinak znemožněna. Od Lubora Drápala jsem věděl, že se Patočka v Masarykově ústavu zabývá podrobně Masarykovou účastí na polenském procesu. Navrhl jsem téma: „Masarykův boj proti antisemitismu“ a Patočku, který pozvání přijal a připravil vynikající přednášku. Jeho studie o polenském procesu měla vyjít v roce 1968, i tehdy jsem dal k jednání podnět tím, že jsem Ladislava Hejdánka upozornil na to, že na tom Patočka intenzivně pracoval a že, jak předpokládám, to má hotovo. Opravdu ukončená důkladná studie mohla hned vyjít – její vydání zmařil podobně jako vydání některých věcí Masarykových svým úzkoprsým a ješitným způsobem dr. Josef Navrátil tvrzením, že studie je majetkem Masarykova ústavu, ten že bude třeba nejprve obnovit atd.

Rozhovor o Jaroslavu Seifertovi a dalších básnících se udál u Prašné brány ještě v roce 1950, když jsme šli z Ymky. Z toho, co Patočka o Seifertovi vyprávěl a z citací jeho výroků jsem pochopil, že odmlčení Jaroslava Seiferta není způsobeno tím, že by neměl co říci, že se „vypsal“, ale že si páni nepřejí, aby psal. Vyrozuměl jsem z toho, že se Patočka se Seifertem i dalšími básníky stýká přátelsky a že jejich obavy o naši kulturu a náš národní život jsou i jeho obavami. Vyprávěl ovšem také o problémech s alkoholem, s porozuměním, ale také s jistým kritickým až ironickým odstupem. Rozuměl jsem pak lépe sporu o „Píseň o Viktorce“, která kolovala v opisech a po letech pak i Seifertovu proslulému vystoupení na sjezdu spisovatelů v roce 1956.

V roce 1952 došlo ke kratičkému setkání, když jsem odevzdal Janu Milíči Lochmanovi svou práci o Rádlovi: Theologie u Emanuela Rádla. Vypracoval jsem ji velmi chvatně a měl jsem pochyby o její kvalitě. Patočku jsme potkali na Národní třídě. K mé hrůze vytáhl Milíč hned mou práci z aktovky a Patočkovi ji ukazoval. Hrozil jsem se, že se do ní Patočka hned na Národní třídě začte, z čehož naštěstí sešlo. Kromě toho jsem věděl o Patočkově kritickém vztahu k Rádlovi – i když brzy po válce probíral jeho Útěchu z filosofie na semináři v Akademické Ymce a byl autorem označení Rádla za Dona Quijota české filosofie, jak pojmenoval Hromádka svou láskyplnou knížečku psanou ještě v Americe, v níž hned v úvodu Patočku cituje. Patočka byl týž rok i na oslavě Součkových narozenin a byl, myslím, i na slavnostní konvokaci fakulty, kde Souček přednesl vynikající řeč „Můj theologický vývoj a program“. Nevím ovšem, kde jsem slyšel jeho promyšlenou chválu Součka, zvláště toho, jak „geniálně“ si vybral svůj obor – v situaci domácí i světové theologie.

Po vojně v roce 1954 jsem navštívil Patočku již ve Výzkumném ústavu pedagogickém Jana Amose Komenského v Mikulandské ulici. Podrobně se mě vyptával na mé vojenské zkušenosti, na vojáky v PTP, na lidi z vězení, na deklasované lidi v cihelnách, v nichž jsem pracoval. Zvláště ho zajímalo smýšlení těchto lidí, životní styl, životní hodnoty. Dost podrobně jsem se o tomto tématu rozvykládal. Patočka mne velmi povzbuzoval, abych své zkušenosti a svá pozorování sepsal.

Začal srovnávat mé zkušenosti se zkušenostmi dr. Františka Škarvana, s nímž se setkával u profesora Součka. V té době byl Škarvan montér u Energovodu, byl tam nasazen krátce po svém propuštění z vězení, po kratičkém působení ještě v Gottwaldově prezidentské kanceláři a pak ve statistickém úřadě, kde se skoro ani „neohřál“. Patočka mluvil o Škarvanovi velmi vřele, za zvlášť důležité považoval Škarvanovo pozorování „nihiličtění“ dělníků stálých i nasazených. Nevím, zda to byl výraz Škarvanův nebo Patočkův. Nihiličtění nebyl jen projev postupujícího odnáboženštění, které ovšem Škarvana také zneklidňovalo, ale též rychlý rozpad ideologických schémat, rostoucí nedůvěra v jakékoli oficiální pravdy, probíhající deziluze ze socialismu a komunismu. „Nikomu a ničemu se nedá věřit.“

Výjimku tvořili dva katoličtí kněží, s nimiž se Škarvan setkal, kteří věřili upřímně dál, jejich spolupracovníci měli lidskou důvěru, založenou v jejich víře a jejich profesi, nepřijímali však takřka nic z toho, čemu kněží věřili a sloužili, ani jejich hodnocení. V této věci jsem Škarvanovy zkušenosti potvrzoval i zkušenostmi vlastními. Položil jsem otázku, zda moje a Škarvanovo „pozorovací místo“ vede k objektivnímu hodnocení; Patočka namítl, že vždycky samozřejmě je pozorovatel ovlivněn svým postavením, považoval však i Škarvanův a můj přístup ke skutečnosti, život mezi lidmi pracujícími rukama, až za jakési privilegium, div nám nezáviděl. Na okraj se zmínil o své vlastní válečné zkušenosti, kterou považoval za nedostatečnou. Kladl mi na srdce, abych to určitě sepsal, že na tom velice záleží. O Škarvanovi se vyjadřoval velmi pěkně, jak o tom všem mluví bez trpkosti, s láskou a porozuměním pro lidskou situaci, bez moralizování, a jak se pokouší to zařadit do širšího obrazu společenského rámce a vývoje. Nikdy jsem pak už nikoho (ani Součka) neslyšel tak vřele o Škarvanovi mluvit.

Vyptával se mne pak Patočka na mé plány a perspektivy a povzbuzoval mne, abych se dal do studia, než budu moci jít do církevní služby (byl jsem v invalidním důchodu), o níž jsem měl své pochyby, hlavně o své připravenosti k ní. On viděl i mou vojenskou zkušenost jako přípravu pro práci s lidmi a povzbuzoval mne i k tomu, abych do praktické církevní práce šel.

Kolem 20. května 1956 byl studentský majáles. To jsem Patočku viděl, ale nemluvil jsem s ním. Sledoval přípravy ke startu průvodu na Staroměstském náměstí, pročítal nápisy na transparentech s velice ostrou kritikou kultu osobnosti a neuspokojivých poměrů ve veřejnosti. Bouřlivá nálada byla jitřena tím, že někteří studenti přinesli bouchací kuličky, jejichž výbuchy znervózňovaly diváky i policisty, o nichž se podvědomě čekalo, že budou střílet. Patočka to s velikým zájmem sledoval, s porozumivým tajemným úsměvem, jak jsem tomu rozuměl, s radostí, že se studenti projevují, živě smýšlejí a cítí a vyjadřují se i za nás ostatní. To ovšem by stálo za samostatné líčení pochodu k výstavišti, zásahů policie veřejné i tajné a organizovaných skupinek „provládních“ mladých lidí, řízených důstojníky StB, mezi nimiž jsem poznal jednoho, který bydlel v témže domě jako já.

Delší rozhovor s Patočkou, pominu-li krátké setkání, jsem měl někdy v roce 1961 na ulici a pak v dietní jídelně. Nemohu si vzpomenout, zda nešlo o rozhovory dva v krátkém intervalu, které se mi ve vzpomínce spojily v jeden. Potkal jsem ho ve Vodičkově ulici, obrátil jsem se a šel jsem s ním k Novoměstské věži a potom na oběd do dietní jídelny v domě, kde kdysi bývalo kino Skaut.

Na počátku rozhovoru jsem se ho zeptal, jak se mu daří. Odpověděl mi, že zle a velmi spontánně a poutavě mi vyprávěl o problémech, které měli se synem. Syn byl přistižen policistou, jak v jednom průchodu u Václavského náměstí píše nápis I LIKE IKE. Bylo to již po odchodu Eisenhowera z prezidentského úřadu (1953–1960), ale tehdy se objevily opožděné nápisy z volební kampaně. Patočka s hrůzou zjistil, že neví, jaké má jeho syn názory. V rozhovoru se ukázalo, že o Eisenhowerově politickém programu či zaměření neví nic podstatného, že nerozumí socialismu. Že psaní nápisu bylo jen projevem málo uvědomělého odporu k oficiální propagandě. Přitom si uvědomil, že on, který pracuje v pedagogickém ústavu, neví, jak jeho syn vyrůstá, jaké má představy o světě, co čte, jaké si vybírá přátele atd. Zjistil, že ani studium na dvanáctiletce nemá pro něho význam a že by raději šel pracovat. Rozhodl se předejít kárnému řízení – ten policista totiž řekl, že podá hlášení na školu. S ředitelem školy projednali, že mladý Patočka odejde ze školy sám a že se půjde zaučit do ČKD Sokolovo a tam bude pracovat.

Ředitel školy byl rád, že se to bude takto řešit, schválil to a bez průtahu vyřídil. Pak přišlo hlášení od bezpečnosti s příkazem případ řešit exemplárním potrestáním, aby byli ostatní zastrašeni. Ředitel se polekal a volal Patočku znovu do školy. Patočka mi s roztrpčením řekl: „Představte si, ten ředitel mi řekl, že jsem ho oklamal a že jsem mu zamlčel, že hlášení přijde od policie.“ A ještě jakoby se hájil, dodal, že přece to byl obsah toho, co s ředitelem projednával. Ředitel trval na tom, že ho Patočkovi oklamali, neřekli, že to má v ruce bezpečnost, a prosadil, aby byl chlapec znovu na školu přijat, aby ho mohli exemplárně vyloučit. Mezitím však už v továrně mladý Patočka začal pracovat, líbilo se mu tam a toto nové jednání poznamenalo i jeho nové postavení.

Řekl jsem, že mi jednání ředitele připadá komické, že celá událost je absurdní a směšná. Patočka mi na to roztržitě odpověděl: „Ano, to je, jenže moje žena přitom zešílela a je v ústavu.“

Tím jsem byl otřesen a odmlčel jsem se. Krátce na to jsem o tom vyprávěl Součkovi, který ještě nevěděl, co se stalo před hospitalizací paní Patočkové. Usoudil, že to byla poslední kapka, že už delší dobu měla vyostřené, krajní soudy o různých věcech, což prý může být projev duševního onemocnění, a že asi rozčilení, jednání, starost o chlapce vyvolaly akutní stav. Paní Patočková po delším léčení v ústavu zemřela.

Poté se mne Patočka vyptával na moje zkušenosti venkovského faráře a na diskusi v církvi. Vykládal jsem mu o theologickém vývoji svém i svých přátel po příchodu na sbory, byla to problematika tzv. nové orientace theologické. Jméno vzniklo z označení mého cyklu kázání pro venkovský sbor, kde byla skupina mládeže z Prahy. Patočka již znal diskusi o civilní interpretaci a Bultmanna, o němž publikoval vynikající recenzi v prosincovém čísle Křesťanské revue 1952, a přispěl tak k přiblížení Bultmanna k naší theologické problematice. K Bultmannovi přirovnával ve své podrobné studii J. B. Souček Slavomila Daňka. Kromě toho četl významného německého theologa, Dietricha Bonhoeffera, který vedle angažmá v protihitlerovském německém odboji proslul svými dopisy z vězení, jež vyvolaly smělým pohledem na místo křesťanství v moderním světě ohromný zájem a velkou diskusi, která trvá až po naše časy. O našich problémech byl poněkud informován Součkem, který byl naším učitelem a jehož některé motivy jsme radikalizovali. Patočka základní otázku viděl v adekvátní a moderní interpretaci textu Písma. Najednou se zastavil na ulici a pravil: „Poslyšte, ten Bultmannův program demythologizace je obrovská věc!“

Hovořil s úctou a porozuměním pro naše otázky a starosti, chápal i naše kritiky. Povzbuzoval mě opět, abychom pokračovali a hlavně publikovali, chtěl i sám o tom číst, sledoval Křesťanskou revue i Theologickou přílohu a kdyby vyšlo něco zajímavého jinde, to by ho upozornil Souček. Také mi pak napsal dopis o této problematice s nějakou výhradou.

Vyptával se mne na farářskou praxi. Opět se zastavil, jakoby s úžasem na mne pohlédl: „Vy faráři jste poslední svobodné povolání v této zemi. Měli byste si toho vážit!“ Pak ještě svůj nápad rozvedl, že pomalu už u nás není nikdo, kdo by mohl takto svobodně žít, a hlavně si sám určovat obsah a zaměření své práce. Vzpomněl jsem si, co nám vyprávěl Jakub Trojan o rozhovoru s Patočkou o farářském zaměstnání v nemocnici či v lázních, kde ho byl navštívit před několika lety. Tehdy jsme až Jakubovi nevěřili, že by Patočka mluvil s takovou reverencí o farářském povolání a dával mu takřka své požehnání. Teď jsem pochopil, že Jakub nepřidával.

V dietní jídelně jsem ho upozornil na Pavla Vyskočila, syna Alberta Vyskočila a bratrance Ivana Vyskočila, kterého Patočka dobře znal nejen ze svých přednášek a kroužků, ale také z divadelních pokusů, jejichž byl pozorným příznivcem. Ivan (spolužák z gymnázia) mi jednou říkal: „Chodí k nám často Patočka a pak mně i ostatním vykládá, v čem je hloubka našeho humoru. My bychom to ani netušili!“ Z toho pak vyplynula Patočkova studie o humoru Ivana Vyskočila, publikovaná v časopise Divadlo.

Při jídle jsem mu vyprávěl o Klášteře nad Dědinou, a zvláště o práci s dětmi, též dětmi necírkevními. Spontánně jsem mu vyprávěl o rodině Rigových. To byla Slovenka se sedmi dětmi, jejíž muž cikánského původu, když bylo nejmladšímu Pavlovi dva roky, vystoupil v Týništi na druhou stranu vlaku na kolej, kde projížděl rychlík, a zahynul. Vykládal jsem mu, že s dětmi Rigovými, ač vyrůstají v hrozném neuspořádaném prostředí státního statku, máme lepší zkušenosti než s dětmi „dobrých evangelických“ rodin. Zvláště jsem mu vyprávěl o Anče, tehdy asi devíti nebo desetileté.

Nakonec jsem položil otázku, kde se to dobré vlastně v dětech bere? Rodí se děti dobré? A nerodí-li se dobré, kde se vezmou kladné hodnoty, které nemohou čerpat z prostředí, v němž vyrůstají. Podobně jako při podobných příležitostech se Patočka tajemně usmál, zamyslel a pak se rozzářil nad tématem, které vypadalo až primitivně. Celou hodinu jsem ho s napětím poslouchal.

Právě prostudoval francouzského autora (mně neznámého, ani přepis si netroufám uvést, znělo to jako „Zoza“), který napsal studii o dvojčatech a jejich vývoji. Autor pečlivým pozorováním pravých dvojčat došel k závěru, že se povaha dítěte a charakter člověka utváří již v prvním roce života. U dvojčat se dokonce vyvíjí zajímavým způsobem i vzájemný vztah – jedno se stává agresivní, druhé receptivní, jedno něco vynalezne, druhé to napodobuje apod. A co je hlavní pro naše téma: V prvním roce života dítě nasaje všechny pozitivní hodnoty, reaguje na vztahy lásky, trpělivosti, péče a všechny intersubjektivní vztahy mezi rodiči, sourozenci, ve svém okolí. K dětem se v tomto věku lidé takřka bez výjimky chovají pěkně nebo se o to snaží, stylizují se. Zvláště v rodině polocikánské, o které jsem se zmiňoval, to bylo jistě dáno i cikánskou tradicí lásky k dětem, navíc je to rodina početná. Vůbec v takových společenstvích, nepokažených pedagogikou a ideologií, se lidé chovají k dětem neobyčejně pěkně. Děti do sebe nasají v těch prvních letech tolik hodnot, že mají z čeho čerpat po celý život.

Poznamenal jsem, jak jsem četl, že se lidský charakter utváří do čtyř let. Patočka odpověděl, že se tak obecně donedávna soudilo, nyní však že se to posouvá dál, že zmíněný autor není ojedinělý. Připojil úvahu, že vliv na dítě v první roce probíhá naštěstí spontánně. Pak teprve začíná kažení: nejprve neumělé kažení dítěte rodiči a okolím v předškolním věku. Potom dítě upadne do rukou mateřské a pak zvláště národní školy, a to je již systematické ničení charakteru dítěte, jeho kažení, promyšlené. Vládne zde moderní pedagogika, založená na neexistující exaktní psychologii. Účelem je potlačit všechno lidské, všechny dobré vztahy rozrušit, všechno, co by bylo možno označit jako lidskou etiku, zničit ve jménu absurdních pedagogických představ a ideálů. V tu chvíli mluvil až s ironickou nenávistí. Uvědomoval jsem si, že tu sedím s pracovníkem Výzkumného ústavu pedagogického Jana Amose Komenského.

Přes tento nápor školy a dalších institucí přece jen cosi lidského v člověku zůstává, pokud ovšem mělo dítě možnost v prvních letech svého života vyrůstat v rodině a hlavně s matkou. Patočka připomněl i odjinud známý pokus amerických psychologů oddělit v jedné ženské věznici děti od matek a vychovávat je ve sterilním a komfortním prostředí. Ve druhé, zastaralé věznici mohly děti vyrůstat spolu s matkami, ale v hrubém primitivním prostředí. Nepřetržité dlouhodobé výzkumy daly přednost jednoznačně dětem vyrůstajícím v „hrozném“ prostředí ženské věznice spolu s matkami. Naproti tomu děti ve studeném odchovu byly intelektuálně opožděny, nebyly schopny navazovat kontakt, byly citově zaostalé. Po několika letech se o těchto věcech psalo v časopisech a novinách, např. Literárních, ale pro mne to tenkrát všechno bylo nové.

Závěr Patočkův: Dítě se nerodí zlé ani dobré, ale je matkou, její péčí a jejím vztahem vtaženo do lidského světa. To, že se některé pěkné lidské rysy objevovaly u dětí už v útlém věku, dalo vznik představě, že se dítě rodí dobré. Zároveň velmi brzy odráželo pokaženost světa dospělých, takže vznikla myšlenka, že je člověk pokažen od narození.

Byl jsem též na Patočkově přednášce o Rousseauovi, to byla slavnostní dvojpřednáška Akademie, když UNESCO vyhlásilo světové výročí Pascala a Rousseaua. Ohromilo mne, že bude Kolman mluvit o Pascalovi a Patočka o Rousseauovi. Kolman byl vyloženě slabý, pojal Pascala jako matematika a coby myslitele ho uvedl jako náboženského tmáře, který se polekal hlubin vesmíru a lidské duše. Naproti tomu byla Patočkova přednáška vynikající, měla také před vybraným obecenstvem úspěch. Ukázalo se, že jsem se v odhadu mýlil. Při přednášce jsem pochopil to, co jsem kdysi jako chlapec v období „lesní moudrosti“ tušil, že totiž Rousseau nepovažoval za přirozené to přírodní u člověka a lidstva, čím je spjat s přírodní říší, ale že Rousseau považoval za přirozené, že má člověk důvěru k druhým lidem, spontánní lásku, nesobecký vztah, smysl pro krásu, pro přírodu, pro umění, pro hru. Pojem přirozenosti není u Rousseaua přírodnický, je to pokus vystihnout to nejlepší z lidské kultury, z lidských vztahů. Rousseau se chtěl odlišit od přísně reformované Ženevy, ale mnoho přijal ze základních představ křesťanských: Přirozený byl ráj, a ne hřích, přirozené je božské v člověku, nikoliv to lidsky pokažené. Po přednášce jsem se sešel po letech s prof. J. B. Kozákem, který mne překvapil, jak je podrobně informován o našich a konkrétně mých problémech. A překvapil mne i chválou Patočky, ovšem byl to také jeho „nevydařený“ žák. Ale to jsem mu neříkal.

Jiní jsou povoláni vzpomínat na to, jak jel Patočka proti vůli nového vedení Filosofického ústavu na kongres filosofů do Varny, tuším v roce 1974, jak se k překvapení nás i světové veřejnosti zastal Plastic People a jak se stal mluvčím Charty 77.

Ovšem už v roce 1971 a 1972 sledoval s napětím proces s Ladislavem Hejdánkem a jeho přáteli, protestoval statečně proti čistce na filosofické fakultě a začal se také obírat českou filosofií.

K tomu jen několik osobních drobností. V období, kdy vyšly v Petlici jeho Kacířské eseje o filosofii dějin, mi vzkázal, že je na čase, abych připravil publikaci o svém otci Jaroslavu Šimsovi, českém Bonhoefferovi. Že by to – pro začátek – byla dobrá publikace v Petlici.

Když 17. února 1977 uveřejnila Vysočina vydávaná ve Žďáře nad Sázavou o mně článek „Signatář Charty 77“ a přátelé ho předložili Patočkovi, přečetl jej pozorně a pak prohlásil: „Já zde nic proti Šimsovi nenalézám.“

Závěrem mých vzpomínek, sepsaných 16. září 1977, dopis od Jana Patočky, který mi napsal 18. ledna 1977:

Milý příteli,

děkuju vřele za pěkný a obsažný dopis. Děkuju i za slova a vzpomínky mně věnované, ač jsem se při nich všech velice rděl, jak Vy (i jiní) mne přeceňujete! Ale pravdu máte, že je radostné být společně za dobrou věcí.

Z Vašich vývodů nevyplývá, zda Vás vyšetřovatelé poučili, že běží trestní oznámení ve věcech § 98 a § 112 tr. z., že tudíž výslech svědků týkající se faktických otázek má precizovat personálně aplikaci těchto §§.

Já sám zastávám hledisko, že neběží o trestní věc a že „zde“ nejsem na místě. Můj vyšetřovatel musí nezbytně naopak soudit, že o trestnosti je rozhodnuto autoritativním výrokem. On se pochopitelně snaží vypáčit ze mne něco o původu myšlenky a personální stránce jejího provádění, já manifestuju postoj nepatřičnosti tím, že odmítám výpověď; on sám pak stěží může aplikovat proti mně sankce (pokuty), poněvadž je zde § 100 o možnosti odmítnout výpověď, jakmile je důvodné podezření, že bych si tím přivodil stíhání. Je však velké napětí v tom udržet toto stanovisko po celý týden, event. týdny.

Je sice pravda, že policie zmařila dodání dokumentů osobně vládním místům, ale byly pak vzápětí poslány – a přirozeně lze počítat, že dodány – poštou.

Velmi mne zajímaly Vaše zprávy o reakcích vyšetřovatelů na lidská práva, jejich poznámky o tom, že se věci zlepšují a zlepší, pesimistické stanovisko toho pána, který si myslel, že při aplikaci práv by to s ním bylo špatné, atd.

Myslím, že náš počin, Charta, má také ten význam, že odhaluje zcela názorně, co vlastně chybí nespokojeným, a to před očima světové veřejnosti; mnozí návštěvníci země, kteří vidí z autokaru normální fungování života, plné krámy, slušně oblečené lidi, ptají se, neběží-li o kverulantství pár zkrachovanců nebo exklusivních intelektuálů. Zde se však ukazuje: Jakmile občané projevují jakoukoli kritickou iniciativu, odmítají dát se přeměnit v masu, která na povel běží k urnám s praporem, na povel podpisuje resoluce, které odsuzují něco, co lidé neznají, jakmile zkrátka nereagují jako Pavlovovi pejskové, jsou hned vyšetřováni, předváděni, stíháni zákazy, šikanováni, vyhazováni z míst, ohrožováni na dětech a jejich perspektivách atd. A tato skutečnost v podobě složitých byrokraticko-kádrových opatření visí nad nimi každou minutu jako jejich základní možnost, základní předznamenání jejich života. – Vyšetřování přibližně tří set osob před očima Evropy a světa pro loyalitu, tento nevyrovnatelný rozpor despotismu, který si dává jméno demokracie, jejíž podstata je naopak v tom, co tane na mysli Chartě: Proměnit veřejnost ve společenství svobodných iniciativ, které sledují obecné dobré, tj. zaručit tutéž iniciativnost a svobodnou akci druhých.

Těším se rovněž, že Vás brzy uvidím i uslyším. Byl bych velice rád, kdybych také něco slyšel o dr. Komárkové a hlavně, že se na mne už nehněvá.

Srdečně Váš

Jan Patočka

P. S. Milý příteli, nechtěl bych ovšem, abyste z mého dopisu vyčetl nějaký úmysl něčemu škodit nebo soudit etc. Úmysly Charty jsou zcela pozitivní, jde v první řadě o aktivní přihlášení k tomu vyššímu, co jedině činí člověka mravní bytostí – skutečně. Mluvím-li o svobodné iniciativě, nemyslím žádný liberalismus, nýbrž uznání druhých za totéž, čím mám povinnost být sám.

Vytisknout