Devadesát pět tezí Martina Luthera z října 1517

V upřímné snaze, aby pravda vyšla najevo, budou níže psané teze předmětem disputace ve Witemberce za předsednictví ctihodného otce Martina Luthera, mistra svobodných umění a svaté teologie a jejího řádného profesora tamže. Proto žádá, aby ti, kdo by s ním nemohli diskutovat osobně, učinili tak na dálku písemně. Ve jménu našeho Pána Ježíše Krista. Amen.

1. Když náš Pán a mistr Ježíš Kristus řekl: „Čiňte pokání,“ chtěl, aby celý život věřícího byl pokáním.

2. Tomuto výroku nelze rozumět ve smyslu pokání svátostného, to jest zpovědi a dostiučinění, udílených kněžími.

3. Svátostné pokání se totiž neuspokojuje pokáním vnitřním, ba vnitřní pokání mu nic neznamená, neprojevují-li se navenek různá umrtvování těla.

4. Trest zajisté nepřestává hrozit, dokud trvá nenávist k sobě samému, rozuměj pravé vnitřní pokání, to znamená, dokud nevejdeme do nebeského království.

5. Papež nechce a nemůže odpouštět žádné tresty kromě těch, které uložil z vlastního rozhodnutí nebo vahou církevních zákonů.

6. Papež nemůže odpouštět žádnou vinu jinak, než že prohlásí, že ji odpustil Bůh, leč by se jednalo o případy jemu vyhrazené. Kdo v takovém případě pohrdá jeho mocí, zůstává vinným.

7. Bůh naprosto neodpouští vinu jinak než tak, že ho zároveň pokořeného ve všem podrobuje knězi, svému zástupci.

8. Církevní ustanovení o pokání jsou vložena pouze na žijící lidi. Nic se podle nich nemá ukládat umírajícím.

9. V té věci s námi Duch svatý dobře smýšlí při papeži, když z jeho nařízení napořád vyjímá případ smrti a krajní nouze.

10. Kněží, kteří umírajícím zadržují kanonické tresty pro očistec, jednají nepoučeně a zle.

11. Přeměna kanonického trestu v trest očistcový je koukol, jistě zasetý v době, kdy biskupové spali.

12. Kdysi se církevní tresty vyhlašovaly nikoli po, nýbrž před rozhřešením na potvrzení pravé lítosti.

13. Umírající splácejí všechno smrtí a odumřeli už církevním ustanovením, ježto dosáhli zproštění z jejich pravomoci.

14. Je-li bezúhonnost, to jest láska umírajícího nedokonalá, nutně musí vyvolávat velký strach, o to větší, oč je láska menší.

15. Tento strach a úděs, ať pomlčím o jiných věcech, stačí sám způsobit očistcový trest, protože nemá daleko od úděsu k zoufání.

16. Mezi peklem, očistcem a nebem je zřejmě takový rozdíl jako mezi zoufáním, skoro zoufáním a jistotou spásy.

17. Duším v očistci je zřejmě nutné právě tak umenšit úděs jako jim přimnožit lásku.

18. Nelze, zdá se, dokázat rozumem ani Písmy, že duše v očistci nemají možnost zásluh nebo růstu v lásce.

19. Není prokázáno, že všechny duše v očistci mají plnou jistotu své blaženosti, i když my o tom máme jistotu úplnou.

20. Jestliže tedy papež vyhlašuje plné prominutí všech trestů, nerozumí tím doslovně všechny tresty, nýbrž pouze ty, které sám udělil.

21. Hlasatelé odpustků bloudí, tvrdí-li, že papežské odpustky osvobozují a zachraňují člověka od všech trestů.

22. Papež nepromíjí duším v očistci žádný trest, který by byly měly podle církevních ustanovení odpykat v tomto životě.

23. Je-li vůbec možné někomu prominout všechny tresty, platí to zajisté pouze o lidech nejdokonalejších, tedy o málokterých.

24. V důsledku toho se většina lidu podvádí, když se mu beze všeho slibuje takové náramné prominutí trestu.

25. Takovou moc, jakou má obecně papež nad očistcem, má každý biskup ve své diecézi a každý farář ve své farnosti.

26. Papež si počíná zcela správně, když duším vyhlašuje prominutí nikoli mocí klíčů, kterou v té věci ani nemá, nýbrž způsobem přímluvy.

27. Jen lidské učení hlásají ti, kdo tvrdí, že sotva zazní peníz v truhlici, vyletí duše z očistce.

28. Je jisté, že jakmile zazní peníz v pokladnici, vzrůstá lakota a žádostivost, ale přímluvná modlitba církve je závislá pouze na svobodné Boží vůli.

29. Kdopak může vědět, zda každá duše v očistci vůbec stojí o to být vykoupena? Aspoň o svatém Severinovi a Paschalovi se vypravuje, že o to nestáli.

30. O pravdivosti své lítosti nemá jistotu nikdo. Tím méně si může být jistý, že dosáhl plného odpuštění.

31. Člověk skutečně kající je právě tak vzácný jako člověk, jenž koupí pravé odpustky; takových lidí téměř není.

32. Na věky budou zatraceni i se svými učiteli ti, kdo se domýšlejí jistoty svého spasení na základě odpustkových listů.

33. Je třeba se varovat před těmi, kdo hlásají, že ony papežské odpustky jsou nějakým neocenitelným darem, jímž je člověk smiřován s Bohem.

34. Tyhle prodejné milosti se vztahují výlučně k dostičinícím svátostným trestům, ustanoveným od lidí.

35. Nekáží křesťanskou pravdu, kdo učí, že k výkupu duší a k získání zpovědního prospěchu není nutná lítost.

36. Každý opravdu vnitřně sevřený křesťan má nárok na plné odpuštění trestu a viny, a to i bez odpustkových listů.

37. Každý pravý křesťan, ať už živý, nebo mrtvý, má účast na všech dobrodiních Kristových a církevních, a dostalo se mu jí od Boha bez ohledu na odpustky.

38. Přesto se nijak nemá pohrdat odpuštěním a účastí, jež zprostředkuje papež; jde totiž, jak jsem již řekl, o vyhlášení Božího odpuštění.

39. I pro nejbystřejší bohoslovce je krajně obtížné vynášet před lidem zároveň štědrý účinek odpustků a pravou lítost.

40. Pravá lítost stojí o trest a miluje jej. Snadná štědrost odpustková naopak často budí lhostejnost až nenávist k lítosti.

41. O papežských odpustcích je nutné kázat opatrně, aby lid neměl nesprávně za to, že je třeba dávat jim přednost před ostatními dobrými skutky lásky.

42. Křesťany je třeba učit, že není papežovým úmyslem postavit výkup z vin jakýmkoli způsobem na roveň se skutky milosrdenství.

43. Křesťany je třeba učit tomu, že ten, kdo dává chudému a pomáhá potřebnému, činí lépe, než kdyby kupoval odpustky.

44. Neboť skutkem lásky láska roste skutky lásky a člověk se stává lepším, kdežto pro odpustky se nestává lepším, nýbrž je méně dbá na trestní postih.

45. Křesťany je třeba učit tomu, že ten, kdo lhostejně přehlíží nuzného člověka a raději vydává peníze za odpustky, nezískává pro sebe papežské odpustky, nýbrž Boží rozhořčení.

46. Křesťany je třeba učit, že nemají-li nadbytek, jsou povinni zachovat si potřebnou částku pro svou rodinu a nepromrhat ji za odpustky.

47. I tomu je třeba křesťany učit, že nákup odpustků je věc dobrovolná, nikoli přikázaná.

48. Je zapotřebí učit křesťany, že papež potřebuje mnohem více modlitby než peníze. Jestliže tedy udílí odpustky, žádá tím spíše horlivé modlitby než peníze.

49. Křesťany je třeba učit, že papežské odpustky jsou prospěšné, jestliže na ně nespoléhají, že však jsou nanejvýš škodlivé, jestliže pro ně křesťané pozbudou bázně před Bohem.

50. Stejně tak je namístě křesťany učit, že kdyby papež věděl o vyděračství kazatelů odpustků, raději by připustil, aby se bazilika sv. Petra rozpadla v prach, než by ji budoval z kůže, masa a kostí svých ovcí.

51. Křesťany je třeba učit, že papež by případně docela rád, jak je jeho povinností, i za cenu prodeje svatopetrské baziliky ze svých peněz obdaroval mnohého z lidí, z nichž někteří hlasatelé odpustků mámí peníze.

52. Marné je nadít se spásy na základě odpustků, i kdyby se za ně zaručovali svou duší odpustkový komisař nebo sám papež.

53. Ti, kteří kvůli hlásání odpustků zcela umlčují v ostatních kostelích kázání Božího slova, jsou nepřátelé Krista i papeže.

54. Věnuje-li se v témž kázání stejný nebo delší čas hlásání odpustků než zvěstování evangelického slova, děje se Božímu slovu křivda.

55. Papež musí být nutně přesvědčen, že vychvalují-li se odpustky, věc tak bezvýznamná, vyzváněním jednoho zvonu, jedním procesím a jednou slavnostní bohoslužbou, je tím spíše třeba hlásat evangelium, věc tak svrchovaně významnou, vyzváněním celého sta zvonů, stem procesí a stem slavnostních bohoslužeb.

56. Poklady církve, z nichž papež odpustky udílí, křesťanský lid nezná a nemá o nich jasnou představu.

57. Těmito poklady jistě nejsou časné statky. Vždyť hlasatelé odpustků jimi s lehkým srdcem nikoho neobdarují, ale naopak je sami shromažďují.

58. Nejsou jimi ani zásluhy Krista a svatých, ty totiž napořád i bez papeže způsobují vnitřnímu člověku milost a vnějšímu člověku kříž, smrt a peklo.

59. Svatý Vavřinec prohlásil, že pokladem církve jsou chudí lidé, ale užil toho slova v duchu své doby.

60. Ve vší střízlivosti prohlašujeme, že pokladem církve jsou Kristovy klíče, které nám byly dány Kristovou zásluhou.

61. Je jasné, že k prominutí trestů v určitých případech stačí pouhá papežova moc.

62. Pravý poklad církve je svatosvaté evangelium slávy a milosti Boží.

63. Tento poklad je přirozeně ve velké nenávisti, neboť pro něj se první stávají nejposlednějšími.

64. Zato poklad odpustků je velmi oblíbený, neboť z nejposlednějších dělá první.

65. Proto jsou poklady evangelia onou sítí, jíž byli kdysi loveni bohatí lidé.

66. Poklady odpustků jsou sítí, jíž se nyní loví bohatství lidí.

67. Odpustky, o nichž jejich kazatelé rozhlašují, že jsou největšími milostmi, je třeba za takové mít jen vzhledem k tomu, že podněcují zištný obchod.

68. Ve skutečnosti jsou vhledem k Boží milosti a ke zbožnosti kříže zcela nepatrné ceny.

69. Biskupové a faráři jsou povinni přijímat komisaře papežských odpustků se vší úctou.

70. O to větší je jejich povinnost dbát se vší bedlivostí na to, aby papežské pověření nezaměňovali za své sny.

71. Kdo mluví proti pravdě papežských odpustků, buď proklet a zlořečen.

72. Kdo se však bděle postaví proti hrabivosti a výrazové nevázanosti hlasatelů odpustků, ten buď blahoslavený.

73. Tak jako papež právem postihuje klatbou ty, kdo všemožnými machinacemi škodí prodeji odpustků,

74. ještě větším právem hodlá postihnout ty, kdo předstírajíce odpustkový prodej, poškozují svatou lásku a pravdu.

75. Domnívat se, že papežské odpustky mají takovou účinnost, že mohou člověka rozhřešit, i kdyby byl, což nelze, znásilnil rodičku Boží, znamená propadnout šílenství.

76. Naopak tvrdím, že papežské odpustky, pokud jde o vinu, nemohou sejmout ani sebemenší všední hřích.

77. Tvrdit, že kdyby byl svatý Petr dnes papežem, nemohl by udílet větší milosti, je rouháním proti svatému Petru i papeži.

78. Naopak tvrdím, že i tento i kterýkoli papež má větší milosti, totiž evangelium, ctnosti, dar léčení atd., o nichž se píše v 1. Korintským 12,28.

79. Tvrdit, že kříž nápadně vystavený a ozdobený papežským znakem se rovná Kristovu kříži, je rouhání.

80. Biskupové, faráři a bohoslovci teologové, kteří dovolují, aby se v lidu tyhle řeči šířily, budou se za to zodpovídat.

81. Neopatrné kázání odpustků znesnadňuje i moudrým mužům obranu vážnosti papežství proti pomluvám a zejména proti kritickým otázkám laiků.

82. Například: Proč papež nezruší očistec z nejsvětější lásky a svrchované potřeby duší, což by byl důvod nanejvýš spravedlivý? Zatím však dovoluje vykupovat bezpočet duší špinavými penězi získanými na stavbu baziliky, což je důvod naprosto nepřesvědčivý.

83. Nebo: Proč se pokračuje v zádušních a výročních mších za zesnulé a proč papež nevrátí nebo nedovolí vyvlastnit obročí, založené v jejich prospěch, když je přece urážlivé modlit se za vykoupené?

84. Nebo: Co je to za nový druh zbožnosti před Bohem a před papežem, totiž dovolovat bezbožnému a nesmířenému člověku, aby si za peníze zakoupil duši zbožnou a smířenou, když na druhé straně samotné zbožné a milované duši nepřejí vykoupení z pouhé lásky?“

85. Nebo: Církevní ustanovení o pokání byla už dávno prakticky a neužíváním zrušena a jsou mrtvou literou. Proč se nyní poskytováním odpustků opět obnovují peněžním obchodem k otřesné životnosti?

86. Nebo: Proč papež, jehož majetek narostl v bohatství větší Crassů, si nepostaví alespoň tuhle baziliku svatého Petra raději z vlastních peněz, a ne z peněz chudých věřících?

87. Nebo: Co vůbec může papež odpustit nebo poskytnout lidem, kteří mají pro svou dokonalou lítost právo na plné odpuštění a na podíl na milosti?

88. Nebo: Nebyla by na tom církev mnohem lépe, kdyby papež nikoli jen jednou, jak to dělá, ale denně nastokrát každému věřícímu poskytl takové odpuštění a takový podíl?

89. Nebo: Touží-li papež, aby duše byly spaseny spíše dík odpustkům než díky penězům, proč dnes ruší odpustkové listy dříve vydané, když přece mají stejnou účinnost?

90. Chtít potlačit kritické soudy laiků pouhým násilím a nevyvrátit je dobrými důvody znamená vystavit církev i papeže posměchu nepřátel a učinit křesťany nešťastnými.

91. Kdyby se tedy odpustky hlásaly podle ducha a záměru papežova, snadno by se daly všechny naznačené námitky vyvrátit, ba dokonce by se ani nevyskytovaly.

92. Ať tedy jdou k šípku všichni ti proroci, kteří říkají Kristovu lidu: Mír, mír – ačkoli o žádný mír nejde.

93. Dobře si počínají proroci, kteří Kristovu lidu říkají: Kříž, kříž – ačkoli o kříži nikdo nechce slyšet.

94. Je třeba vybízet křesťany, aby následovali svou hlavu, Krista, strázněmi, smrtí i peklem,

95. a tak raději mnohou strázní vcházeli do nebe, nežli spoléhali na falešný mír.

Přeložil prof. dr. Amedeo Molnár z latinského znění ve vydání Martin Luther Werke, kritische Gesamtausgabe 1 (Weimar 1883), str. 229–238, s přihlédnutím k edici W. Koehlera, Luthers 95 Thesen, Leipzig 1903, str. 127–143.

Tento překlad vyšel v publikaci „K 500. výročí narození Martina Luthera“, kterou v roce 1982 vydal Sekretariát pro věci církevní ministerstva kultury ČSR v edici Na pomoc pracovníkům v oblasti státní církevní politiky. Publikaci uspořádal pracovník Sekretariátu dr. Pavel Černý a zařadil do ní již jinde publikované stati českých historiků Miroslava Hrocha (Nástup reformace v Evropě) a Josefa Janáčka (Nástup reformace v českých zemích) a text Německá selská válka Bedřicha Engelse. V části Dokumentace jsou projevy různých představitelů NDR, včetně Ericha Honeckera, při ustavení Výboru Martina Luthera NDR 13. června 1980. Na závěr publikace bylo zařazeno několik krátkých textů Martina Luthera nebo úryvků z jeho knih.

Zastaralý český překlad Lutherových tezí byl otištěn v materiálu Evanjelický církevník, 1899, č. 10–12.

Za odkaz na překlad prof. A. Molnára děkujeme doc. Martinu Wernischovi.

Připravil Vladimír Roskovec.