Dějiny stále aktuální? | Jaromír Plíšek

K velmi kvalifikované a zajímavé analýze dějů v období 1848–1849 v Uhrách a ve střední Evropě z pera paní Evy Irmanové si dovolím dodat jeden postřeh, založený na osobní zkušenosti ze svého čtyřletého působení na českém velvyslanectví v Budapešti. Chci poukázat na zásadní rozdíl ve vnímání významu tehdejších historických událostí v dnešní maďarské společnosti a v dnešní společnosti české.

Obvyklý Čech si při zmínce o letopočtu 1848 zpravidla a v lepším případě vybaví ustálené slovní spojení „revoluční rok“, aniž by měl bližší představu o tom, oč vlastně tehdy šlo, natožpak aby uvažoval o jakémkoli vztahu této již poněkud zapadlé historie k dnešku. Naproti tomu v Maďarsku je 15. březen coby „den počátku revoluce a boje za svobodu v letech 1848–49“ jedním ze tří nejvýznamnějších národních svátků a je (stejně jako dva další) každoročně poměrně spontánně slaven. Dalším datem, které je dodnes živou součástí historického povědomí mnoha Maďarů, je 6. říjen jako připomínka popravy třinácti důstojníků v Aradu v roce 1849, která završila porážku ozbrojeného boje stoupenců osamostatnění Uher v rámci monarchie.

Odkud tento rozdíl v tom, jaké místo zaujímají 170 let staré události v historickém povědomí Čechů a Maďarů? Částečně je jistě dán tím, že Maďaři vnímají význam vlastních dějin pro dnešek obecně mnohem silněji než my. S jistou nadsázkou lze možná říct, že obě země se z tohoto hlediska nacházejí přímo na opačných koncích jakési pomyslné stupnice. Jedná se o dost zajímavý jev, jehož podrobnější rozbor nicméně přesahuje možnosti tohoto textu.

Co se týče specificky roku 1848, Maďaři vnímali dobové kvasy především jako příležitost vymanit se z područí Vídně, a obnovit tak postavení historických svatoštěpánských Uher. Uprostřed tehdejšího evropského dění, orientovaného převážně na emancipaci národů ve smyslu etnickém, sledovali Maďaři emancipaci národa ve smyslu zemském. Vášnivé zaujetí pro návrat k slávě někdejších Uher jim zjevně bránilo nazírat jistý anachronismus svého počínání, které, jak výstižně popisuje autorka článku, naráželo nejen na odpor centralizované monarchie, ale i na nesouhlas početných příslušníků nemaďarských etnik na územích, která chtěli Maďaři získat (zpět) pod svoji výlučnou správu. Stojí ovšem za připomenutí, že z maďarského hlediska vyústil „počátek revoluce a boje za svobodu“ z roku 1848, navzdory porážce v roce 1849, nakonec přece jen v úspěch, a to v podobě o necelých 20 let později vyjednaného rakousko-uherského vyrovnání. Co nešlo zbraněmi, zvládla šikovná diplomacie.

Dosažení vytoužené emancipace Uher vedlo po roce 1867 k velkému národnímu vzepětí a k jakési frenetické aktivitě, která se hluboce obtiskla mj. do podoby Budapešti, budované jako centrum obnovené historické říše. Že příslušníci nemaďarských národů Uher sdílely bouřlivé nadšení příslušníků mocensky dominantního etnika přinejmenším s rezervou, není ve světle dějů popsaných v článku Evy Irmanové vlastně nijak překvapující. Po roce 1867 byla šance na splnění maďarského snu v podobě funkčního a dlouhodobě udržitelného obnoveného multietnického státu zřejmě ještě výrazněji nižší než v roce 1848. Z časového i geografického odstupu se to lehko řekne, ale z perspektivy některých hluboce zakořeněných a neustále přiživovaných vzorců maďarského vnímání vlastních dějin se řada věcí jeví závažněji a hlavně dodnes významněji. Tak jako i ten „revoluční rok 1848“…

Autor je bývalý diplomat.

Vytisknout