David Beňa: Popis jednoho zápasu o spravedlivý sionismus

David Beňa: Popis jednoho zápasu o spravedlivý sionismus

Chaim Gans byl v letech 1981–2016 profesor právní, morální a politické filosofie na Buchmannově právnické fakultě tel-avivské univerzity. Vyučoval však, a dosud vyučuje, nejen v domovském Tel-Avivu, případně v Jeruzalémě, ale také v USA, Velké Británii, Německu či Itálii. Jeho zatím poslední monografie, zde představovaná Politická teorie pro židovský národ, byla v Izraeli oceněna jako nejlepší vědecká práce roku 2011 (Bahat Prize) a roku 2017 získala ocenění Americké asociace židovských studií (Jordan Schnitzer Book Award).

Chaim Gans se narodil roku 1948, takříkajíc společně se Státem Izrael, v „intenzivně sionistické“ rodině. Roku 1967, během svých právnických studií, se přímo v Jeruzalémě účastnil bojů šestidenní války. „Od poloviny sedmdesátých let jsem však měl pocit veřejné zrady,“ přiznává v doslovu. „Co se od té doby ve jménu sionismu děje, mě hluboce rmoutí…“ Všednodenní politika Izraele – vůči Palestincům a izraelským Arabům, ale také vůči některým židovským menšinám v Izraeli a vůči židovské diaspoře ve světě zrazuje podle Ganse ideály, z nichž se stát zrodil, a Izrael tak sám ohrožuje svou pověst i existenci. Reálná politika přitom podle Ganse pramení z konceptuálních omylů a mýtů oficiální, většinové verze sionistického příběhu. Proto se Gans už po pět desetiletí aktivně účastní odborné i mediální debaty a usiluje o morálně ospravedlnitelnou a prakticky, právně spravedlivou verzi sionismu – o „sionismus rovnostářský“ (egalitarian), jak jej sám nazývá.

Tato recenze nemůže zabíhat do všech zákoutí široce pojaté argumentace Politické teorie pro židovský národ – zahrnující diskusi o vzniku moderních národů, četné exkurzy k historii sionismu, právní rozklady zákonů atp. Postačí snad, když představíme Gansovy základní teze. Začněme ale nutným preludiem: Sionistické hnutí představuje jednu z židovských odpovědí na krizi 19. století. Industrializace a sekularizace, zrod moderních národů, stejně jako fraktury náboženských rámců vystavily židovskou existenci v Evropě novým výzvám a nebezpečím. Sionismus usiloval o obnovu hebrejské kultury a o zřízení „národní domoviny“ ve staré vlasti, v osmanské a později mandátní Palestině, posledních tisíc let obývané Araby; přičemž až do třicátých let 20. století ani vůdčí osobnosti hnutí neuvažovali o založení útvaru státního. Ortodoxní a reformní judaismus odmítal takový etnický projekt a trval na náboženském obsahu židovské identity. Haskala, židovské osvícenství, směřovalo k asimilaci. Vzrůstající antisemitismus, a zejména katastrofa holocaustu však dodaly průraznosti právě sionistickému úsilí, které dalo nakonec roku 1948 vzniknout Státu Izrael. Velmoci, stejně jako světové veřejné mínění, projektu přály, realita v Palestině však byla spíše přízemní: Původní obyvatelé nové příchozí nevítali, s rozdělením své země nesouhlasili a židovské komunitě v Palestině, „jišuvu“, krvavě vzdorovali. Vojenský zábor území, mocnostmi připsaného židovskému státu, znamenal pak zánik více než šesti set palestinských obcí a odsun sedmi set tisíc jejich obyvatel.

Jak sionismus vysvětluje, ospravedlňuje tyto události? Oficiální, vládní a většinou izraelské veřejnosti sdílený koncept nazývá Gans „vlastnickým sionismem“ (proprietary). Ten spočívá v několika předpokladech, Gans říká „mýtech“ či dokonce „falzifikacích“. „Vlastnický sionismus“ vychází z esencialistického pojetí národa a z kolektivistického základu morálky: Národ předchází rodině i jednotlivci; národ má svou esenci (typické rysy, preference, úkoly), která přetrvává po staletí; sionistický „jišuv“ je přímé pokračování starověkého Izraele. Esence židovského národa je, podle tohoto převládajícího narativu, Země Izrael, a sice tzv. Velký Izrael, zahrnující i dnešní Západní břeh a Jordánsko, jak dávali najevo D. ben-Gurion či M. Begin: Židovský národ byl ve starověku právoplatným vlastníkem této země a navzdory vynucené nepřítomnosti jím nikdy nepřestal být; Arabové jsou tedy lupiči, v lepším případě dočasní nájemci. Židé přece – tak se praví v Deklaraci nezávislosti – „nikdy nepřestali doufat a modlit se za návrat (…) z jedné generace na druhou usilovali o své znovuustavení v pradávné domovině“. Tato dvě východiska – nepřerušená existence židovského národa a nepřerušené vlastnictví země – jsou spolu s obecným právem národního sebeurčení a s urgentní nouzí hrozícího vyhlazení základní argumenty „vlastnického sionismu“.

Kolektivní práva by Arabům žijícím v Izraeli naopak přiznali teoretikové „hierarchického sionismu“ (hierarchical), jak ho Gans nazývá; jsou to zejména někteří soudci Nejvyššího soudu: Arabové tvoří v Izraeli bezpochyby národnostní menšinu, která má požívat svých práv; jako menšina ovšem musí také strpět některé nevýhody, vyplývající z nadřazeného postavení židovské většiny.

Proti těmto teoretickým úvahám i jejich praktickým dopadům v izraelském všední životě se obracejí různí badatelé, které však souhrnně můžeme nazvat „post-sionisty“ (a kteří jsou vedle „vlastnických“ a „hierarchických“ sionistů rovněž terčem Gansovy kritiky). Post-sionističtí historikové (S. Sand aj.) – zde ovšem ve shodě s leckterými historiky sionistickými (A. Shapira, I. Bartal) – upozorňují na mystifikace oficiálního sionistického vyprávění: Mýtus je např. vyhnání Židů Římany po roce 70; trvalá národní jednota napříč diasporou a staletími je také nic než zbožné přání; rovněž tvrzení o úsilí všech generací exilu vrátit se do země otců neodpovídá historické skutečnosti stejně jako častá „negace exilu“, tj. snižování kultury rabínského judaismu a vůbec života v diaspoře; a ještě jeden mýtus: Palestinci v letech 1947–48 prchali v důsledku židovských akcí, a ne na zavolání svých arabských spojenců, jak se říkává. Zástupci tzv. „občanského post-sionismu“ (civic post-sionism), R. Gavison, A. Rubinstein ad., tváří v tvář těmto nepravdám, a zejména tváří v tvář přetrvávajícímu bezpráví, navrhují raději rezignovat na židovský charakter státu vůbec a budovat jej na občanském principu. Sionismus je podle nich inherentně, ze své podstaty, odsouzen k porušování občanských práv arabských občanů (např. neproporční podíl na rozpočtu) a lidských práv obyvatel Západního břehu (nemožnost sjednocení rodin, omezení pohybu atp.).

Izraelskou realitu kritizují jiní badatelé z pozice, kterou Gans nazývá „postkoloniální post-sionismus“: Vykreslují sionismus jako typický západní koloniální podnik, který s sebou nese typická porušování práv původního obyvatelstva, ale i různých skupin obyvatelstva národnostně privilegovaného. Jako příklad slouží povýšenost, s níž příslušníci „jišuvu“ jednali s orientálními Židy (Mizrahim) či s přeživšími šoa. Stát Izrael se proto má zříct židovského charakteru a otevřít se všem svým a dalším subkulturám.

Teoretici „novodiasporního post-sionismu“ (neodiasporic), jako J. Butler nebo J. a D. Boyarinové, pak sionismus obviňují ze zrady hodnot, jež Židé pěstovali v diaspoře: Stát Izrael, který vznikl jako útočiště pronásledovaných, nesmí sám pronásledovat; židovství je předně náboženství, resp. kultura, a sice kultura učenosti a diskuse, ne politiky a válečné síly; sionistický výtvor nacionalismu představuje podle nich morální selhání. Sionismus není ideální, a už vůbec ne jediná forma židovské existence; podobně jako země Izrael není ideální, a už vůbec ne jediné místo, kde lze autenticky židovsky žít. Izrael by měl sám sebe vnímat jako jedno z mnoha míst židovské diaspory.

Chaim Gans kriticky odmítá obě představené verze sionismu (vlastnického a hierarchického), ale také post-sionismus, zejména jeho první dvě podoby (občanskou a postkoloniální). Kritici sice podle něho správně odhalují historické falzifikace oficiálního narativu, stejně i právní nedokonalosti a leckteré bezpráví izraelského všedního dne. Ze svých diagnóz však podle Ganse vyvozují chybná, ba nebezpečná protiopatření. Občanský princip, na rozdíl od národně kolektivistického, jistě dobře odpovídá modernímu, liberálně demokratickému zřízení, ke kterému se Stát Izrael hlásí; vymazání jeho židovského charakteru však nikomu nezajistí kýženou svobodu a důstojnost, natož smíření a bezpečí.

Gans nabízí jinou perspektivu, vlastní verzi sionistického narativu, založenou právě na liberálním pojetí politiky: subjektem práva je jedinec; jedinci jsou si před zákonem rovni; nazývá ji proto „rovnostářskou“ (egaliterian): Aby sionismus ospravedlnil své úsilí a dílo – založení státu na historickém území – nemusí minulost ani přítomnost falšovat. Není nutné, aby Židé v 19. století tvořili jednolitý národ, jak tvrdí sionisté, natož aby tento národ byl organické, genetické pokračování národa starověkého. Stačí historická fakta, říká Gans, podle nichž se různé židovské komunity diaspory, různí Židé v 19. století shodli na společných hodnotách a cílech: když tedy díky sdíleným statkům historické paměti, ale i kvůli názoru okolí, které je identifikovalo jako „židy“, když tedy také díky rasismu a antisemitismu znovu objevili a vzkřísili povědomí národa, který má právo na sebeurčení. Není nutné, připomíná Gans, „negovat exil“ a vyprávět o neutuchající touze po návratu do země otců, natož o nepřerušeném majetnictví této země – což jsou historické a právní mýty. Stačí, že tato země stojí v centru židovské paměti a modliteb, když tedy existuje zvláštní pouto, které tuto zemi v časech nejvyšší nouze a za příznivých politických okolností učinilo zemí první volby a kýženým cílem. Právo na sebeurčení národa, jakkoli torzovitého a částečného; zvláštní ideové pouto Židů s historickou Palestinou; a akutní ohrožení židovské existence – to jsou podle Ganse dostatečné a pravdivé argumenty pro oprávněnost sionistického projektu. Není stejně tak nutné popírat historická bezpráví, jež sionisté spáchali na domácím arabském obyvatelstvu, bezpráví, které udělalo z palestinských Arabů moderní národ Palestinců, podobně jako pogromy udělaly z Židů. Je naopak možné, ba nutné tato selhání přiznat, omluvit se za ně, napravit je. Neboť bezpráví spáchané sionismem v zápalu boje o sebezáchranu nečiní ze sionismu samotného bezprávné hnutí! Útěk do Palestiny před pogromy a zřízení útočiště po katastrofě holocaustu lze srovnat s případem, kdy nemocný nemůže jinak než se vloupat do lékárny. Pokud ovšem nešťastník lékárnu vyplení, ba se v lékárně zabydlí, musí majiteli škodu kompenzovat. Gans tvrdí, že zřízení Státu Izrael v hranicích z roku 1949 je ospravedlnitelné židovskou nouzí; zábor dalších území po roce 1967 je však morálně neospravedlnitelný: neřeší žádnou nouzi, naopak nouzi působí. Bezpráví z let 1947–1967 je podle Ganse sice rozsáhlejší, přesto však lépe ospravedlnitelné než bezpráví páchané od roku 1967: Izrael proto musí ukončit okupaci Západního břehu a usilovat o dvoustátní řešení, tedy o zřízení palestinského státu vedle státu židovského. Oba tyto národy jsou dnes totiž „národy domácí“. A oba jsou národy obětí – Židé obětí antisemitismu, Palestinci obětí sionismu. Rovnost před právem a solidarita obětí (i viníků) mohou podle Ganse položit nové základy soužití: svobody, důstojnosti a bezpečí, národního sebeurčení. Sionismus, resp. Izrael co stát, také – shoduje se Gans s obhájci diaspory – nepředstavuje jedinou možnou formu židovské existence: Židem je možno být národnostně, anebo i nábožensky a jinak. Izrael však musí zůstat tím, čím být chtěl: útočištěm v čase nouze.

Práce Chaima Ganse, jakkoli oceňovaná, je jistě také provokativní a kritizovaná, kritizovatelná. Čtenář se může právem tázat, jak reálné jsou autorovy návrhy tváří v tvář nepřehledné, zamotané situaci; Gansovy samotnému mnohde nezbývá než rozvažovat a hádat a přát si, jakéže aranžmá by mohlo uspokojit Izraelce i Palestince. Čtenář se také poněkud může ztrácet v nuancované argumentaci, rozlišující bezpráví prvních dvou dekád a dalších let izraelské státnosti. Křesťanský čtenář by asi očekával širší diskusi nad náboženskými základy osadnického hnutí po roce 1967, ale třeba i nad teologií křesťanského sionismu, který osadnictví podporuje (příbuzným eticko-teologickým otázkám se věnují poslední dvě knihy Gansových kolegů z jeruzalémského Shalom Hartman Institutu, otce a syna Hartmanových: God Who Hates Lies, resp. Putting God Second). I tak jde ale o příspěvek bohatě informativní, strhující, nosný; a dnes – kdy diskuse kolem Izraele a v Izraeli bývá neuroticky vyhrocena – také potřebný. Tím spíše, že na českém trhu jsou v poslední době dostupná díla postsionistických akademiků (S. Sand, A. Šlaim, T. Segev) a práce „vlastnicky“ sionistické a křesťansky sionistické. Gansův vyvažující alternativní hlas, pokud se nemýlím, zatím chybí.

David Beňa

Chaim Gans: A Political Theory for the Jewish People, Oxford University Press 2016, 305 stran

Vytisknout