Čtyři dny mezi uprchlíky (Richard Dračka)

Richard Dračka

Rád bych zde popsal svoje zkušenosti a dojmy z čtyřdenního pobytu mezi uprchlíky. Nic víc. představuji si totiž, že to může někomu pomoci.

Nejsem odborníkem na současný imigrační problém, na islám, na Blízký východ, na imigrační politiku Evropské unie, na bezpečnostní problematiku v souvislosti s uprchlickou krizí. Vlastně nejsem odborníkem skoro na nic. Mám jen svou malou zkušenost.

Proč jsem tam jel?

Od začátku tzv. uprchlické krize jsem měl názor jasný, i když nerozumím politice a řešení současné krize neznám. Jsem ale křesťan, a tak mám jasno, co mám jako křesťan a občan bohaté České republiky dělat. Dát najíst hladovému, obléknout toho, komu je zima, pomoci tomu, kdo je na cestě, navštívit nemocného a vězněného. Celé si to lze přečíst v Bibli, v Matoušově evangeliu ve 25. kapitole. Ježíš to tam opakuje čtyřikrát. Napadlo mě ale také, že je mým úkolem i snažit se změnit ovzduší strachu a nenávisti v české společnosti. Tak, aby sem vůbec nějací uprchlíci přijít chtěli. Jsem farář, tak jsem o tom mluvil i v kostele. Jak ale jet někam takhle daleko? Moje auto by tam rozhodně nedojelo a tady mě navíc potřebují má žena a tři děti. Do dálek ať jezdí mladí bez závazků. Pak jsem ale i já začínal být ve svých postojích nejistý. Na internetu i v televizi jsem slyšel a četl tolik různých názorů, tolik vyargumentovaných postojů a viděl tolik různých fotek s tolika různými komentáři, že i já jsem začal pochybovat. Není to opravdu řízený přesun národů, tedy hlavně těch silných, svalnatých a mladých jedinců, kteří nám tady chtějí rozvrátit společnost? A pak jsme se dověděl o českých dobrovolnících, kteří si říkají Czech Team a v reflexních vestách se v řečených oblastech snaží pomáhat, napadlo mě: A co tedy my, křesťani? A navíc my, evangelíci, kteří přece máme perfektně fungující Diakonii, která se osvědčila při mnoha humanitárních operacích u nás i ve světě. Tak co děláme my?

Jak to začalo?

Začalo to telefonátem do ústředí Diakonie ČCE. Vlastně jsem ani nevěděl, komu volat a co říci. Prvnímu člověku jsem do telefonu vyblekotal všechny svoje pocity. A hned mi zadarmo nabídli auto, veliký Transit, a mohl jsem jet. Ale kam vlastně? Složitě jsem se dostal do fejsbukové skupiny CzechTeamu (s počítačem a internetem to moc neumím) a cíl i datum byly na světě. Šid v Srbsku. Termín od 9. do 13. listopadu. Kdo pojede se mnou? Sám jsem se trochu bál a trochu styděl. Ze sboru se přidal jeden z našich presbyterů, Jan Růžička. Co povezeme s sebou? Moje moudrá a statečná manželka v té době pořádala na pomoc uprchlíkům už druhou materiální sbírku. Oblečení, obuv, sušenky, vody, dětské přesnídávky, trvanlivé mléko. Transit byl zaplněn. V Brně měly do auta přistoupit ještě dvě dobrovolnice. Tak jedem.

Zkušenosti

Obě dobrovolnice už v Srbsku za uprchlíky byly a tak nám cestou popisovaly zkušenosti. Neuvěřitelné. Jestli nás tohle čeká, tak Pán Bůh pomoz. Probdělé noci, tisíce a tisíce lidí v dešti a blátě, kterým nepomáhá nikdo kromě několika Čechů v těch reflexních vestách s nápisem Czech Team. „Jo a začni si rychle vymýšlet nějakou uvěřitelnou historku, proč máš dodávku plnou voblečení a materiálu. Jestli řekneš na hranicích, že to vezeš uprchlíkům, tak nás tam nepustěj,“ říká mi jedna z dobrovolnic. Hranice Maďarsko-Chorvatsko. Žádná jiná uvěřitelná historka než pravda mě nenapadala. Naštěstí nás pustili. Hranice Chorvatsko-Srbsko. Chorvatští celníci – v pořádku, můžete jet. Uf. Díky Bože, já totiž stále ještě nemám to jiné uvěřitelné vysvětlení než pravdu. Srbští celníci – problém. „Co to vezete a kam?“ Co mám říct? Pane Bože, co mám říct? „Vezeme do Šidu humanitární pomoc pro uprchlíky. V rámci církevní diakonické pomoci.“Pustili nás. Snad pomohl i nápis Diakonie na autě. Další den se o to samé pokoušeli jiní dobrovolníci a bez šance. Do Šidu jsme přijeli asi ve dvě hodiny ráno. Já a koordinátor z řad dobrovolníků jsme se jeli hned podívat na místo, kde uprchlíci pobývali. Jednalo se o parkoviště u benzínové pumpy na dálnici blízko obce Adaševci. V té době už se do řešení situace vložili srbské úřady. Přístup k uprchlíkům byl povolen pouze Lékařům bez hranic, Červenému kříži a právě Czech Teamu. Posledně jmenovanému právě kvůli neuvěřitelnému nasazení na hraničním přechodu Bapska, kde srbské úřady nedělali nic a Czech Team tam pravděpodobně zabránil humanitární katastrofě a mnoha obětem. Nyní byli uprchlíci převáženi autobusy z hranice s Makedonií sem na parkoviště, asi 15 km od hraničního přechodu Šid. Z Šidu pak odjížděli vlakem do Chorvatska. Na parkovišti trávili asi 24–48 hodin, než byl připraven vlak. Naše práce podle dohody se srbskými úřady měla začít až za 6 hodin. Moje první dojmy? Do p....e! Tři hodiny ráno, parkoviště u dálnice, 40 autobusů, lidé trousící se venku mezi autobusy, někteří v sandálech, malé děti, všude bordel (ne nepořádek, ale bordel). Aha, skuteční uprchlíci. Ti, co je znám jenom z televize a z internetu. První pocity: strach, nejistota, zmatek, něco velikého, co nejde zvládnout, tu je kolem mě. Podle počtu autobusů, některé patrové, přes dva tisíce lidí. Občas nějaký odjel, další okamžitě přijížděli. A další a další jsou na cestě. Dáváme se do řeči s mužem a ženou, kolem kterých pobíhají děti. Muž si zapaluje cigaretu a okamžitě mi také nabízí. Moje první zkušenost s uprchlíkem z masa a kostí tváří v tvář byla, že jsem byl obdarován. Kouříme spolu. Muž a žena, Syřané, chtějí vědět, kde to jsou, proč tu čekají, kam půjdou nebo pojedou dál. Jediné, co jsme jim mohli sdělit, že jsou blízko hranice s Chorvatskem. Nic víc zatím nevíme. Procházíme parkovištěm. Přeplněné kontejnery na odpad, který je i všude okolo, neuvěřitelně smradlavé „toytoyky“ (plastikové záchody, asi deset na celé parkoviště), jeden venkovní kohoutek se studenou vodou. Škaredé nepříjemné místo, na kterém nechce člověk být. Cizí lidé jiné barvy kůže a jiného jazyka, mezi kterými nechce člověk být. Zima. Tma.

Další dny spočívala naše práce v chození mezi uprchlíky, v informování, kde jsou a proč čekají, v informování, kde je pojízdná ordinace Lékařů bez hranic, a v rozmísťování pytlů na odpad, případně pomoc se sbíráním toho odpadu. Nic dalšího nám úřady nedovolili. Žádná distribuce materiálu povolena nebyla. Žádné oblečení, žádné jídlo. To měl mít na starosti Červený kříž. Pracovníci z červeného kříže ale byli přítomni jen někdy. V noci většinou ne. Toto nařízení jsme samozřejmě nerespektovali a materiální pomoc jsme rozdávali. Jen nás při tom nesměl vidět nikdo ze srbských úředníků. Byli jsme rozděleni na dvě směny. Od 16 hodin do půlnoci a od půlnoci do osmi hodin ráno. Každá směna asi po devíti lidech. Během zbylých osmi hodin měli tuto práci obstarávat srbští vězni v rámci nějaké povinné pracovní náplně trestu. Jak pomáhali, asi není třeba popisovat. Víceméně nijak.

A tak jsme chodili mezi uprchlíky, povídali si s nimi, tajně rozdávali, co bylo kde potřeba, hráli si s dětmi. Většina byla ze Sýrie. Utíkali před válkou, jejich domy už často nestály. Muži utíkali také před naverbováním do armády tzv. Islámského státu, popř. jiné organizace, nebo do armády prezidenta Asada. Prakticky v nich nespatřovali rozdíl. Někteří z nich zažili, že je Asadovi vojáci odtáhli z domovů, spoutali a použili jako živý štít při postupu proti vesnici ovládané vzbouřenci. Dost lidí bylo ale i z Afghánistánu, Iráku, někteří z Íránu nebo Pákistánu. Otevřeně mluvili o tom, jak to mají doma těžké a že se tedy k vlně uprchlíků přidali a doufají, že se dostanou do Německa.

Nejkrásnější zážitek se stal, když jsme rozmisťovali pytle na odpad. Přišla totiž za námi skupina asi pěti mužů a jedna žena a ptali se, zda můžou pomoci se sběrem odpadků. Že je jim líto, jaký nepořádek tu nadělali. A tak jsme společně sbírali odpad a pak seděli na trávě a dlouho si povídali. Syřani. Zubní lékař, manažer, stavební inženýr. Mluvili jsme o Sýrii, o válce, o islámu, o křesťanství, o jejich zkušenostech, cestě, o dětech. V autobude spalo šestiměsíční dítě jednoho z nich. Utíkali před válkou, před povinností narukovat do jedné z mnoha armád v závislosti na tom, kdo dobude které území. Ptali se nás, kdo jsme my, proč pomáháme. Po našich odpovědích nám projevovali velikou úctu. Všichni byli praktikující muslimové s hlubokými znalostmi Koránu. A já mohl být svědkem popření mýtu o tom, že muslimové o islámu nežertují. Žertují. Na trávníku u dálnice jsem si uvědomil, jakmůže být blízkost muslimů a křesťanů přínosná. Ano, můžeme se vzájemě obohacovat. Díky jinak věřícímu člověku můžeme přemýšlet o vlastní víře, o vlastní identitě. Uvědomovat si vlastní základy. Co vlastně znamená, že já jsem křesťan. Nemíchali jsme naše tradice dohromady ani do sebe nenaráželi. Uvědomil jsem si, že si mám mnohem více co říci s věřícím muslimem než s klasickým českým nevěřícím, agnostikem, něcistou nebo kýhočerta. Toto setkání pro mě bylo velikou Boží milostí.

K dalšímu velikému zjištění mě dovedly děti. Bylo jich tam opravdu hodně. Mé děti jsou ve věku dva, pět a osm let. A pohled na děcka, která koukala úplně stejně vyjeveně, jako koukají ta moje, když dojedeme do nového prostředí, která se úplně stejně smála, stejně si hrála, mě s konečnou platností přesvědčil o tom, že ti obávaní uprchlíci jsou úplně stejní lidé jako my. Normální lidé v nenormální situaci.

Měli za sebou hodně náročné dny a týdny. A někteří i velmi hrůzné. Byli v neznámém prostředí, v nejistotě. Navíc náhodně namícháni z různých národů a národností. A přitom byli klidní a mírní. Za ty čtyři dny jsem nebyl svědkem hádky, roztržky, natož násilí. Při představě třech tisíc Čechů, nucených po dlouhé náročné cestě trávit dlouhé hodiny v nejistotě na jakémsi parkovišti uprostřed ničeho mě napadají scénáře mnohem strašnější. Tady se o půlnoci mohla mezi tisíci cizinců pohybovat modrooká blondýna ze Slovenska, v klidu se s nimi bavit, nabízet jim pomoc, poslouchat jejich příběhy, a přitom se cítit a být v bezpečí. Bez jediného policajta v dohledu. Zvláštní zkušenost. Důležitá.

Poslední zkušenost, kterou chci zmínit, byla spolupráce s organizací Lékaři bez hranic. Mimo zdravotní péči, kterou poskytovali nepřetržitě, stavěli na pozemcích za parkovištěm veliké stany, spíš menší hangáry, které je možno zateplit a budou sloužit uprchlíkům jako zimní tábor, pokud (až) Srbové zavřou hranici. Se stavbou dvou stanů jsme jim během dne pomáhali a s některými zapředli hovor. Úžasní lidé, perfektně zorganizovaní a perfektně fungující. Smekám před jejich službou.

Závěr

Výše napsané není dokonale uspořádaným textem s uspořádanými myšlenkami. Nemůže být. Popisuje dva týdny staré události a zkušenosti, které ještě nejdou úplně sdělit. Rozhodně nechci, aby to celé vyznělo tak, že být s uprchlíky je hrozně fajn a že se spolu budeme mít všichni krásně. Je to příliš veliká skupina lidí na to, aby se o ní dal vynést hodnoticí soud. Tato obrovská spousta uprchlíků a migrantů je a bude veliký problém, jehož řešení nás bude asi hodně stát. Všichni jsou to ale lidé, v drtivé většině normální. Jsou v nouzi a potřebují naši pomoc. Zcela určitě nemají všichni právo na azyl v evropských zemích. Zcela určitě ale mají právo, aby s nimi bylo zacházeno jako

s lidskými bytostmi.

Děkuji náhodným českým dobrovolníkům v oranžových vestách, kteří si říkají Czech Team a zadarmo jezdí pomáhat potřebným, že jsem mohl být na pár dnů jedním z nich. Děkuji organizaci Člověk v Tísni, která v současné době pomáhá s koordinací pomoci a zázemím pro dobrovolníky. A děkuji Diakonii ČCE, její humanitární a rozvojové pomoci, za podporu a za půjčku automobilu zadarmo.

Autor je evangelický farář.

Vytisknout