Čtvrtý ze čtyř artikulů: O trestání smrtelných hříchů | Robert Hart

Naše čtvero zastavení u pražských článků, jež se staly sjednocujícím programem jinak názorově velmi širokého a pestrého husitského hnutí, zakončíme artikulem, který v leckterých pojednáních historiků stojí jaksi upozaděn. Jako by byl ve stínu oněch tří kusů „velkých“, jež jsou obvykle vnímány jako programově převratné a symbolicky pádnější. A přesto má artikul čtvrtý v husitském programu zcela organické místo a není přehnané tvrdit, že bez něj by bylo vyjádření husitského programu defektní a neúplné. Stejně jako předchozí tři články i článek o potírání smrtelných hříchů proto nalezl jednoznačné přijetí při rozhodování čáslavského zemského sněmu. Ten, jak si již počtvrté připomínáme, 7. června 1421, tedy před šesti sty lety, čtyři pražské artikuly přijal za zemský zákon.

Vize křesťanské společnosti

Čtyři články jsme dosud popisovali jako čtyři programní body husitské reformy církve, nástroje, kterými by se křesťanstvo mohlo vrátit ke svým kořenům a dospět k tolik vytoužené duchovní a mravní obnově. Z jiného úhlu pohledu ale můžeme za čtyřmi artikuly vidět i cosi jako základní pilíře husitské ekleziologické vize či celkové vize duchovně zdravé křesťanské společnosti. A v tomto smyslu byly artikuly českými reformisty vnímány jako výzva celému křesťanstvu, hned od počátku překládány do latiny i němčiny a šířeny i daleko za hranicemi. A jako ideál, jak podle Husových následovníků vypadá ke svým kořenům obrácený Boží lid, jak a z jakých zdrojů žije církev, která chce být věrna Kristu a zvěsti evangelia: Je to společenství lidí, kteří naslouchají poselství Písma. Kázané Boží slovo si podmaňuje jejich srdce, proměňuje jejich myšlení a zavazuje jejich svědomí. Je to společenství, jež se shromažďuje kolem ukřižovaného a vzkříšeného Krista, který v chlebu a vínu živoucím a mocným, ba přímo spasitelným způsobem dává podíl na oběti svého těla a krve. A je to společenství, v jehož čele nejsou lidé toužící po moci a bohatství, ale jdoucí svým způsobem života příkladem ostatním, aby hledali na prvním místě Boží království. K bohabojnému a Kristu věrnému způsobu života ovšem nejsou voláni jen kněží, nýbrž všichni. Celé společenství je Pánem církve voláno k následování. A tam, kde stále ještě přichází k slovu hříšná svévole, je třeba proti ní legitimními prostředky zasáhnout. Slovy čáslavského usnesení: Čtvrté, aby všichni hřiechové zjevní smrtedlní a jiní neřádové zákonu Božiemu odporní, řádem a rozumně od těch, jenž úřad k tomu mají, v každém stavu byli stavováni a kázáni, a zlá a křivá pověst o této zemi České aby očištěna byla, tak aby sě obecné dobré královstvie a jazyku českému dálo.

Trestání veřejných hříchů

Cílem čtvrtého článku je tedy veřejná náprava mravních poměrů ve společnosti. Jeho požadavek zjednodušeně řečeno vychází z přesvědčení, že živá víra se projevuje proměnou osobního života jednotlivých věřících, proměnou životních priorit. Když člověk upřímně a živoucím způsobem, tedy nejen jako formální přesvědčení, přijímá Krista a jeho zákon jako určující slovo pro svůj život, chce se jím nechat opravdově řídit i v celém svém životě. A tam, kde věřící (bez ohledu na to, z kterého stavu či jakého společenského postavení) vlivem svého přetrvávajícího sobectví z této cesty scházejí, je třeba, aby je jejich duchovní pastýři usměrňovali a napomínali. Nápravu je ovšem podle husitů třeba sledovat i v širší než jen individuální rovině; na rovině mezilidských vztahů i celkového mravního klimatu ve společnosti. Nebo jinak řečeno, má-li se onen ideál či vize křesťanské společnosti uskutečnit, je třeba aktivně působit proti všemu, co se jeho realizaci protiví. Jak to v jednom ze svých četných pojednání lapidárně vystihl Amedeo Molnár: „Husitům šlo méně o to, zda panna znásilněná proti své vůli zůstává pannou, jako o to, aby k znásilňování nedocházelo a aby bylo trestáno.“

Veřejné hříchy, tedy hříchy zjevné, je proto třeba veřejně kárat a odsuzovat a legitimními prostředky trestat a potlačovat, aby se nestávaly normou. Zejména je třeba se zaměřit na tzv. veřejné hříchy smrtelné (peccata mortalia publica), tedy ty, které odporují lásce k Bohu či lásce k bližnímu a zásadním způsobem narušují vztah mezi člověkem a Bohem. Již mnohem starší tradice rozlišovala sedmero hlavních hříchů (pýcha, lakomství, smilstvo, závist, nestřídmost, hněv a lenost), ale husité toto tradiční portfolio značně modifikovali a rozšířili. Mezi hříchy takové povahy, hříchy, které je třeba trestat, protože jinak jakožto kvasivé zlo představují pro křesťanskou společnost mravní ohrožení, počítali husité rovněž i „jiné neřády, protivící se zákonu Božímu ve společenství křesťanů a v jakémkoli stavu“ (Mikuláš z Pelhřimova). Katalogy jejich výčtů se různě proměňovaly, ale svoje stabilní místo v nich měly např. vraždy, prostituce, lichva, křivé přísahy, různé pověry a praxe s nimi spojená, vysedávání v krčmách, hraní v kostky a jiné hazardní hry, necudné odívání a marnivá zdobivost, svatokupectví a „příliš lakomé a zištné vymáhání peněz“ za udílení svátostí. Ale třeba i „nadbytečné umění“, tedy některé druhy řemesel, jejichž cílem bylo svými produkty uspokojovat předně marnivou touhu po luxusu a nádheře.

Rozdílná míra radikality

Jak jsme již vícekrát v naší sérii konstatovali, všechny čtyři články ve svém základním výměru zůstaly jednotícím programem většiny proudů z poměrně širokého husitského názorového spektra. I v případě artikulu čtvrtého se ovšem projevovala podobná skutečnost jako v případě ostatních tří. Jednotlivé husitské strany se leckdy i výrazně lišily v otázce radikality jejich aplikace do každodenního života. Asi nepřekvapí, že v prostředí pražského svazu se sice stejně jako jinde záhy začal uplatňovat systém nejrůznějších zákazů, ale opatření represivní byla nejumírněnější. Na opačném pólu spektra, v prostředí táborském a sirotčím, se projevovala radikalita mnohem větší a byla také mnohem otevřeněji než v konzervativnějších kruzích obrácena vůči všem lidem bez rozdílu společenského postavení, bez ohledu na jejich stavovskou příslušnost. Žižkův vojenský řád např. výslovně zmiňuje, že v rámci jeho bratrstva je třeba „kazit“ hříchy nejen bez ohledu na stav, ale i vojenskou hodnost.

V otázce trestání zjevných hříchů se pak projevovaly rovněž rozdíly v názoru, kdo je oním oprávněným, legitimním garantem či vykonavatelem trestu. Kdo má dbát na to, aby se výše uvedení a další „neřádové“ skutečně v křesťanském lidu nerozmáhaly. Radikálnější křídlo hnutí především v prvních letech revolučního kvasu projevovalo velmi silnou tendenci vložit i v tomto ohledu odpovědnost za stav „veřejných věcí“ či mravního klimatu na co nejširší vrstvy. O tom se ostatně např. pražské obyvatelstvo přesvědčilo z vlastní zkušenosti prakticky kdykoli, když v prvních letech bojů přispěchaly do hlavního města táborské a další venkovské oddíly, aby poskytly vojenskou pomoc, např. na podzim 1419 nebo ve vypjatých týdnech pozdního jara a léta 1420. Ale i vůdcové radikálních proudů si velmi záhy začali uvědomovat reálnou hrozbu nežádoucí anarchie, a stále častěji se proto objevují formulace, vymezující konkrétněji, komu přísluší vykonávat trestní pravomoc.

Čáslavské znění čtyř artikulů, jež bylo přijato stále ještě v rané fázi revoluce, je proto zřejmě výsledek velmi těžce hledaného kompromisu. Hříchy mají být „stavováni a kázáni“ těmi, „jenž úřad k tomu mají“, a co do radikality aplikace se tak má dít „řádem a rozumně“.

Obhajoba v Basileji

Na druhou stranu i tento, ze všech čtyř patrně nejkontroverznější článek zůstával trvalou součástí husitského programu. A tedy organickou součástí onoho husitského ideálu, vize bohabojné křesťanské společnosti, napravené a proměněné Kristovým zákonem. A stal se i součástí basilejského rokování a následujících kompaktátních úmluv o mírovém soužití husitských Českých zemí s ostatním křesťanstvem. Že tento článek neztratil pro husity svůj důležitý význam, potvrzuje i skutečnost, že v Basileji se o něm vedla disputace jako o článku druhém. Stejné pořadové číslo pak je mu předřazeno i v kompaktátech.

Obhajoba, kterou koncilu předložil táborský volený biskup Mikuláš z Pelhřimova, nepostrádá nic z ostrosti a vroucí touhy původního ideálu, touhy po „krásné“ církvi, po reformě celého křesťanstva. Touhy po návratu církve k novozákonním kořenům, k církvi, která by podle apoštolského vzoru věrně následovala Krista. Veřejné smrtelné hříchy i jiná porušení Božího zákona je třeba mezi křesťany „stavět, kárat, trestat a podle možnosti se od nich odvracet.“ Výmluvnou ilustraci ostatně poskytuje i skutečnost, že svou účast na disputaci podmínilo české poselstvo mj. vykázáním prostituce mimo basilejské hradby.

Ale i z Biskupcovy rozhodné řeči tu víc, tu míň probleskuje vývoj, jímž i tento radikální kazatel a teolog prošel ve druhé polovině let dvacátých a na počátku třicátých. Přímé a neodvozené právo trestat hříchy „čistě autoritativně“ má jen Bůh. Lidským služebníkům náleží pouze způsob služebný, zprostředkovaný. Ten Kristus svěřil jen konkrétním, řádně ustanoveným lidem, pověřeným služebníkům. V první řadě kněžím, kteří mají „uměřeným napomínáním“ druhé napravovat duchovně. „Tělesné“ napravování podle Mikuláše Kristus svěřil rovněž pouze pověřeným autoritám. Nejvýrazněji je ale proměna táborského teologa patrna (a zřejmě i pro jeho koncilní posluchače překvapivá) v jeho velmi otevřeném a silně odmítavém postoji vůči trestu smrti, který se zvlášť v radikálních kruzích zprvu zhusta uplatňoval. Citujme dle pojednání P. Čorneje (Velké dějiny zemí Koruny české. Díl V., str. 575): „Jest si přát, aby si soudcové počínali jako otcové, ne jako tyrani, a neuznávali soudní předpisy starozákonní ani lidské zákony, jež se příčí zákonu evangelia, nýbrž aby dbali postupu Kristova a církve prvotní. Nemohu vrátit popravenému život, a nemohu proto mít zalíbení v popravách a nedám snadno souhlas k smrti druhého.“

Kompaktátní úmluva koncilu s husity pak silně zvýraznila právě onen rozměr řádného pověření ke konkrétnímu trestání hříchů, přičemž husitský výměr „na kteréž to slušie“ shledala nepřijatelně vágním a širokým. Tato pravomoc náleží „ne obecným osobám, ale na ty toliko příslušie, kteříž mají moc práva nad nimi, duchovní nad duchovními, světští nad světskými, práva a spravedlnosti řádu s zachováním“.

Výzvy dneška

Je asi zřetelné, že po šesti stoletích se změnilo mnohé. Spousta pro husity žhavých otázek jaksi pominula jen tím, jak se zcela změnily okolnosti, v nichž dnešní západní křesťanstvo žije. Sekularizace státu a oddělení církve od světské moci (které, mám za to, i díky husitskému dědictví musíme vnímat jako požehnání) nás nutí přemýšlet o tématu čtvrtého artikulu vlastně odděleně na dvou rovinách – na rovině občanského práva či práva trestního a na rovině, pro niž se tradičně používá dnes poněkud odpudivý termín církevní kázeň. I tyto dvě roviny se ve složité realitě života leckdy mohou protnout. Nicméně sekulární charakter státu nadřazuje občanské právo církevnímu.

Poučení z husitských zápasů, jež se týkaly čtvrtého článku a jež se patrně vynořuje i z té sáhodlouhé řady násilí a krutosti, motivované často právě touhou po čistotě církve, můžeme nacházet v oné sílící potřebě nalézt vyváženou umírněnost. Nikoli potřebě nalézt jakýsi neutrální či mravně vlažný střed, ale ve vědomí, že církev až do konce zůstane společenstvím, závislým na Kristově milosti a na osvobozujícím daru Božího odpuštění. A že se vlastně napořád bude pohybovat v napětí mezi dvěma protichůdnými sklony, které jsou ale oba stejně popřením Kristova evangelia. Na straně jedné lacinou milostí, jak to slavně vyjádřil Bonhoeffer, tedy milostí, která je jen jakýmsi terapeutickým analgetikem na pocity viny, ale nezavazuje ani nezmocňuje k následování. A na straně druhé zákonicky zdeformovaným evangeliem, v jehož centru je sice snad zbožné, ale pouze lidské usilování o svatost. V jádru evangelia ovšem není zápas s hříchem, či dokonce jaksi neurotické horlení pro církevní kázeň, ale Boží láska, která se vtělila v příběhu života, smrti a vzkříšení Ježíše Krista.

Tehdy a pouze tehdy, káže-li církev a žije-li nezdeformované, osvobozující evangelium Boží milosti, může být zdravě inspirativní i pro dnešek „žhavé jádro“ čtvrtého z pražských artikulů. Ona vroucí touha po společenství Božího lidu, které závazně následuje Krista. Které se v živé víře otvírá moci Kristova slova a zvěsti evangelia, v níž Bůh zjevuje svou nekonečnou, věrnou a nezlomnou lásku. Touha po církvi, která v Kristu je sůl země a světlo světa.

Vytisknout