Co vlastně ukázaly volby? | Jiří Schneider

Co vlastně ukázaly volby? | Jiří Schneider

Andreji Babišovi se podařil husarský kousek. Vyhrál volby jako představitel alternativy, a to přesto, že vždy patřil k establishmentu. Nejdřív jako prověřený pracovník státního podniku zahraničního obchodu, později jako majitel rozsáhlého podnikového konglomerátu a v posledních letech dokonce jako místopředseda vlády. Strany, které dosud tvořily hlavní proud, získaly pouze jednu třetinu odevzdaných hlasů. Nová hnutí, vymezující se proti dosavadnímu hlavnímu proudu politiky, dostala hlasů více než polovinu. Ve sněmovně se tak ocitla celá řada nováčků. Je pozoruhodné, že mnoho předchozích poslanců hnutí ANO znovu nekandidovalo vůbec nebo ne na volitelných místech.

Překvapujících momentů je více. Jedním jsou samotné výsledky voleb, které je možno chápat přinejmenším jako selhání hlavního politického proudu posledních 28 let. Druhým je fakt, že nová vláda nereprezentuje parlamentní většinu. Třetím pak to, že se vítězné hnutí ANO zatím opírá o hlasy Strany přímé demokracie a Komunistické strany Čech a Moravy, jejichž představitelé se dostali do vedoucích pozic ve sněmovně. Co to znamená? Potvrdil se tektonický posun ve společnosti, extremistické postoje už jsou přijatelné. Končí polistopadová epocha, někteří to prožívají přímo jako „odvetu za listopad 89“.

V roce 1990 vládlo přesvědčení, že konec režimu založeného na faktickém monopolu komunistické strany otevře příležitost, aby se k rozhodování dostali ti nejlepší. Prostředkem k tomu měla být právě svobodná soutěž politických stran. Podle ústavy je politický systém České republiky založen na „svobodném a dobrovolném vzniku a volné soutěži politických stran respektujících základní demokratické principy a odmítajících násilí jako prostředek k prosazování svých zájmů“.

V jaké kondici byly politické strany, které soutěžily o podporu voličů po roce 1990? Na co mohly navazovat? Po druhé světové válce vedla nedůvěra k přebujelému stranictví k omezení soutěže pouze na strany Národní fronty, jímž se umetla cesta vedoucí k únoru 1948. Žádná svobodná politická soutěž tu pak po desetiletí nebyla. Měli jsme tu jednak nástupnické strany Národní fronty a pak strany obnovené či zcela nové. Překotně budované strany narážely na nechuť ke stranictví, která byla zčásti dědictvím „povinného“ členství v komunistické straně, navíc kvůli nízkému počtu členů trpěly nedostatkem zázemí a finančních prostředků. Nové strany nefungovaly jako nástroj výběru těch nejlepších. Dříve než si mohly získat důvěru, upadly povýtce do pasti neprůhledného financování. A ani protestní strany vzniklé v posledních letech v tomto úkolu příliš neuspěly. Andrej Babiš si nedávno v rozhovoru postěžoval: „Když Aristoteles říkal, že v politice jsou ti nejlepší z nás, nejpracovitější, nejmorálnější, kde teda jsou? Proč úspěšní lidé do politiky nejdou?“

A pokud jde o dodržování pravidel soutěže?

Formálně máme vše zajištěno, volby jsou svobodné. Ale soutěž férová? Jsme schopni ji zaručit například ve sportu, řekněme třeba ve fotbalu? A co teprve při veřejných zakázkách? Jak se dodržují pravidla na silnicích? Pocit, že se pravidla dají ohnout, omezení obejít, výsledky zmanipulovat, je všudypřítomný.

Důvěra v politiku a její instituce je nízká. Populisté se vydávají na spanilé jízdy po republice, setkávají se s lidmi mimo velká města a prezentují se jako jedni z nich, a nikoli jako součást nedůvěryhodné a zkorumpované elity. Jejich úspěch spočívá v tom, že atmosféru rostoucí nedůvěry využívají ve svůj prospěch. Zpochybňují čisté úmysly představitelů vlády, zajisté nikoli své vlastní. Jaký paradox, když se hluboká nedůvěra k elitám a jejich postranním úmyslům a zájmům snoubí s uhlířskou vírou v upřímnost a nezištnost staronových vůdců, kteří k té podezřelé elitě patří také. Tváří se, že jen oni „jim to tam v Praze vytmaví.“

Podle tohoto modelu působil během svého mandátu současný prezident Zeman. A právě kvůli tomu má v nastávající prezidentské volbě nemalé šance. Miloš Zeman prodělal smutnou proměnu. V roce 1989 zaujal odvážným článkem předznamenávajícím konec normalizačního režimu. Dnes je to politik obklopující se lidmi podivné pověsti, včetně bývalých normalizátorů. Při nástupu do prezidentské funkce se ostře opřel do extremistů a novinářů. Na „špinavou práci“ s médii si najal bystrého muže s jazykem ovčáckého psa. A z ostrého kritika extremistů se vyklubal jejich sympatizant, který se v prosinci neváhá zúčastnit jejich sněmu, aby si posílil šance na znovuzvolení. Miloš Zeman se nikdy zvlášť netajil tím, jak pohrdá nevzdělanými lidmi. To mu nebrání, aby se jim podbízel. Bylo by chvályhodné, kdyby jako „prezident dolních deseti milionů“ dopřával sluchu nespokojeným a zklamaným. On však nepovzbuzoval a nešel příkladem, ale vzbuzoval zášť a nedůvěru. Pokud by byl prezident Zeman po této zkušenosti zvolen znovu, bylo by ono symbolické „odčinění“ listopadu 1989, k němuž došlo v poslanecké sněmovně, zpečetěno též na Hradě.

Máme se obávat oslabení důležitých pilířů právního státu, zablokování institucí nezávislého soudnictví či zásadního omezení svobody projevu a nezávislosti médií? Někteří politici si na ně otevřeně brousí zuby, ale nemusí se to podařit, pokud jim to občané nedovolí. Ani vítězství ve volbách neopravňuje ke krokům, které podlamují důvěru v právní stát nebo oslabují respekt k ústavě a principům dělby a kontroly moci. Je dobře, že máme sebevědomé senátory, ústavní a nejvyšší soudce i odvážné novináře. Zkušenosti z Polska a Maďarska z poslední doby ukazují, že pokud by se stali cílem nevybíravých útoků, nesmíme je v tom nechat samotné.