Co vlastně ukázaly volby? | Jiří Schneider
Co vlastně ukázaly volby? | Jiří Schneider
Andreji Babišovi se podařil husarský kousek. Vyhrál volby jako
představitel alternativy, a to přesto, že vždy patřil k establishmentu.
Nejdřív jako prověřený pracovník státního podniku zahraničního obchodu,
později jako majitel rozsáhlého podnikového konglomerátu a v posledních
letech dokonce jako místopředseda vlády. Strany, které dosud tvořily
hlavní proud, získaly pouze jednu třetinu odevzdaných hlasů. Nová hnutí,
vymezující se proti dosavadnímu hlavnímu proudu politiky, dostala hlasů
více než polovinu. Ve sněmovně se tak ocitla celá řada nováčků. Je
pozoruhodné, že mnoho předchozích poslanců hnutí ANO znovu nekandidovalo
vůbec nebo ne na volitelných místech.
Překvapujících momentů je více. Jedním jsou samotné výsledky voleb,
které je možno chápat přinejmenším jako selhání hlavního politického
proudu posledních 28 let. Druhým je fakt, že nová vláda nereprezentuje
parlamentní většinu. Třetím pak to, že se vítězné hnutí ANO zatím opírá
o hlasy Strany přímé demokracie a Komunistické strany Čech a Moravy,
jejichž představitelé se dostali do vedoucích pozic ve sněmovně. Co to
znamená? Potvrdil se tektonický posun ve společnosti, extremistické
postoje už jsou přijatelné. Končí polistopadová epocha, někteří to
prožívají přímo jako „odvetu za listopad 89“.
V roce 1990 vládlo přesvědčení, že konec režimu založeného na
faktickém monopolu komunistické strany otevře příležitost, aby se
k rozhodování dostali ti nejlepší. Prostředkem k tomu měla být právě
svobodná soutěž politických stran. Podle ústavy je politický systém
České republiky založen na „svobodném a dobrovolném vzniku a volné
soutěži politických stran respektujících základní demokratické principy
a odmítajících násilí jako prostředek k prosazování svých zájmů“.
V jaké kondici byly politické strany, které soutěžily o podporu
voličů po roce 1990? Na co mohly navazovat? Po druhé světové válce vedla
nedůvěra k přebujelému stranictví k omezení soutěže pouze na strany
Národní fronty, jímž se umetla cesta vedoucí k únoru 1948. Žádná
svobodná politická soutěž tu pak po desetiletí nebyla. Měli jsme tu
jednak nástupnické strany Národní fronty a pak strany obnovené či zcela
nové. Překotně budované strany narážely na nechuť ke stranictví, která
byla zčásti dědictvím „povinného“ členství v komunistické straně, navíc
kvůli nízkému počtu členů trpěly nedostatkem zázemí a finančních
prostředků. Nové strany nefungovaly jako nástroj výběru těch nejlepších.
Dříve než si mohly získat důvěru, upadly povýtce do pasti neprůhledného
financování. A ani protestní strany vzniklé v posledních letech v tomto
úkolu příliš neuspěly. Andrej Babiš si nedávno v rozhovoru postěžoval:
„Když Aristoteles říkal, že v politice jsou ti nejlepší z nás,
nejpracovitější, nejmorálnější, kde teda jsou? Proč úspěšní lidé do
politiky nejdou?“
A pokud jde o dodržování pravidel soutěže?
Formálně máme vše zajištěno, volby jsou svobodné. Ale soutěž férová?
Jsme schopni ji zaručit například ve sportu, řekněme třeba ve fotbalu?
A co teprve při veřejných zakázkách? Jak se dodržují pravidla na
silnicích? Pocit, že se pravidla dají ohnout, omezení obejít, výsledky
zmanipulovat, je všudypřítomný.
Důvěra v politiku a její instituce je nízká. Populisté se vydávají na
spanilé jízdy po republice, setkávají se s lidmi mimo velká města
a prezentují se jako jedni z nich, a nikoli jako součást nedůvěryhodné
a zkorumpované elity. Jejich úspěch spočívá v tom, že atmosféru rostoucí
nedůvěry využívají ve svůj prospěch. Zpochybňují čisté úmysly
představitelů vlády, zajisté nikoli své vlastní. Jaký paradox, když se
hluboká nedůvěra k elitám a jejich postranním úmyslům a zájmům snoubí
s uhlířskou vírou v upřímnost a nezištnost staronových vůdců, kteří k té
podezřelé elitě patří také. Tváří se, že jen oni „jim to tam v Praze
vytmaví.“
Podle tohoto modelu působil během svého mandátu současný prezident
Zeman. A právě kvůli tomu má v nastávající prezidentské volbě nemalé
šance. Miloš Zeman prodělal smutnou proměnu. V roce 1989 zaujal odvážným
článkem předznamenávajícím konec normalizačního režimu. Dnes je to
politik obklopující se lidmi podivné pověsti, včetně bývalých
normalizátorů. Při nástupu do prezidentské funkce se ostře opřel do
extremistů a novinářů. Na „špinavou práci“ s médii si najal bystrého
muže s jazykem ovčáckého psa. A z ostrého kritika extremistů se vyklubal
jejich sympatizant, který se v prosinci neváhá zúčastnit jejich sněmu,
aby si posílil šance na znovuzvolení. Miloš Zeman se nikdy zvlášť
netajil tím, jak pohrdá nevzdělanými lidmi. To mu nebrání, aby se jim
podbízel. Bylo by chvályhodné, kdyby jako „prezident dolních deseti
milionů“ dopřával sluchu nespokojeným a zklamaným. On však nepovzbuzoval
a nešel příkladem, ale vzbuzoval zášť a nedůvěru. Pokud by byl
prezident Zeman po této zkušenosti zvolen znovu, bylo by ono symbolické
„odčinění“ listopadu 1989, k němuž došlo v poslanecké sněmovně,
zpečetěno též na Hradě.
Máme se obávat oslabení důležitých pilířů právního státu, zablokování
institucí nezávislého soudnictví či zásadního omezení svobody projevu
a nezávislosti médií? Někteří politici si na ně otevřeně brousí zuby,
ale nemusí se to podařit, pokud jim to občané nedovolí. Ani vítězství ve
volbách neopravňuje ke krokům, které podlamují důvěru v právní stát
nebo oslabují respekt k ústavě a principům dělby a kontroly moci. Je
dobře, že máme sebevědomé senátory, ústavní a nejvyšší soudce i odvážné
novináře. Zkušenosti z Polska a Maďarska z poslední doby ukazují, že
pokud by se stali cílem nevybíravých útoků, nesmíme je v tom nechat
samotné.