Co poví židovství o křesťanství : Rozhovor s rabínem Davidem Novakem

David Novak (narozen 1941) působí jako profesor judaistiky na univerzitě v kanadském Torontu. Spolu s dalšími třemi židovskými kolegy v roce 2000 uveřejnil přelomové židovské prohlášení o křesťanství nazvané Dabru emet (Mluvte pravdu), které podepsalo na tři sta židovských rabínů a učenců. V záhlaví rozhovoru s Davidem Novakem otiskujeme úvodní odstavce tohoto prohlášení (v překladu Petra Slámy) a jeho osm klíčových tezí (z nichž každá je v textu prohlášení podrobně komentována v samostatných odstavcích). Úplný text Dabru emet byl uveřejněn v knize Čítanka židovsko-křesťanského dialogu, Kalich/Vyšehrad, Praha, 2003, str. 285–287.

V posledních letech nastal ve vztahu Židů a křesťanů dramatický a nebývalý posun. Po dobu bezmála dvou tisíciletí židovského exilu považovali křesťané židovství většinou za jakési nepovedené, v nejlepším případě přípravné náboženství, jehož naplněním je křesťanství. Za desetiletí, která uplynula od katastrofy šoa, se však křesťanství dramaticky změnilo. Stále více křesťanských uskupení, jak římskokatolických, tak protestantských, přichází s veřejným vyjádřením své lítosti nad krutostmi, kterých se vůči Židům a židovství křesťané dopouštěli. Podobná prohlášení hovoří o potřebě reformy křesťanského učení v tom smyslu, aby byla Boží trvalá smlouva s židovským lidem uznána a bylo možno radovat se z toho, čím přispělo židovství světové civilizaci i křesťanství samotnému. Máme za to, že tyto změny zasluhují pozornou židovskou odpověď. Jsme přesvědčeni – a hovoříme zde sami za sebe jako mezidenominační skupina židovských intelektuálů – že nastal čas k tomu, aby Židé vzali křesťanské snahy o úctu k židovství na vědomí. Myslíme si, že je nyní třeba přemýšlet o tom, co poví židovství o křesťanství.

Jako první krok nabízíme osm stručných tezí o tom, jak k sobě Židé a křesťané mohou přistupovat: 1) Židé a křesťané vzývají téhož Boha. 2) Židé i křesťané nacházejí autoritu v téže knize, v Bibli. 3) Křesťané mohou respektovat nárok Židů na zemi Izrael. 4) Židé a křesťané přijímají mravní zásady Tóry. 5) Nacismus nebyl křesťanským fenoménem. 6) Některé lidsky nesmiřitelné rozdíly, které mezi Židy a křesťany jsou, zůstanou otevřeny až do doby, kdy Bůh vykoupí celý svět, jak stojí v Písmu. 7) Nový vztah mezi Židy a křesťany neoslabí židovský způsob života. 8) Židé a křesťané mají společně pracovat pro spravedlnost a mír.

Vážený pane rabíne, profesore Novaku, vaše jméno je ve skutečnosti jedním z nejobvyklejších českých příjmení. Čím to je? Pocházíte z této země?

Ano, ačkoli jsem se narodil ve Spojených státech, stejně jako oba moji rodiče. Ale tatínek mého tatínka pocházel z města, které se jmenuje Teplice, tedy z takzvaných Sudet. Byl německy mluvící občan této země. Jsem si jist, že aspoň trochu česky uměl, ale doma mluvili německy. Lidé z České republiky, kteří mě potkávají, mě někdy osloví česky a pak se diví, že neumím odpovědět. Jmenujete se Novák, tak byste přece měl mluvit česky, ne?

Přijel jste do Prahy na konferenci na Právnické fakultě Univerzity Karlovy. Jak se vám tady líbí?

Nejsem tady poprvé a i tentokrát jsem se moc těšil. Mám v této zemi své předky. A velmi dobře vím, že v třicátých letech mnoho německých Židů, kteří museli utéct z Německa, našlo útočiště právě v Československu, které tehdy bylo považováno za téměř ideální demokratický stát. Pamatuji si velmi živě, jak jsem byl ve Spojených státech jako malé dítě přítomen nějakému setkání, kterého se účastnil také jeden židovský ministr Benešovy vlády. Byl jsem docela prostořeký chlapec, rád jsem zapřádal rozhovory s dospělými a tehdy jsme s tím milým panem ministrem mluvili také o tom, že se jmenuji Novak a že naše rodina pochází z Československa, stejně jako on. I tato moje vzpomínka je součástí citového pouta, které mě k České republice váže.

V naší zemi je vaše jméno spojeno především s přelomovým prohlášením židovských učenců o křesťanství, nazvaném Dabru Emet. Co vás vedlo k uveřejnění tohoto prohlášení?

Pod textem Dabru emet jsme podepsáni čtyři; původní formulaci textu jsem dostal za úkol já. Od samého počátku jsme vycházeli z toho, že na křesťanské straně došlo v posledních desetiletích k důležitým změnám. Objevila se řada církevních prohlášení, která vyjadřovala zásadní změnu postoje vůči Židům a židovství. Stále častěji se pak pochopitelně ozývala ze strany křesťanů otázka: „A co si vy, Židé, myslíte o nás?“

Mnoho Židů mělo a dosud má o křesťanství dost nepřesné představy. Někteří se domnívají, že rozdíly mezi židovstvím a křesťanstvím jsou zanedbatelné, případně že na náboženství stejně nezáleží, takže o nic nejde. Jiní mají naopak za to, že křesťanství a židovství jsou vzájemně nepřátelské tradice, a kdykoliv tedy křesťané říkají ano, Židé musí říct ne, a naopak. A protože jsme otázku po židovském názoru na křesťanství dostávali od křesťanských přátel stále častěji a protože rabínská tradice říká, že když se tě někdo upřímně ptá na důležitou otázku, měl bys odpovědět, měli jsme za to, že je potřeba takovou odpověď zformulovat.

Všichni čtyři spoluautoři prohlášení se dlouhodobě účastnili rozhovorů s křesťanskými kolegy, teology a představiteli církví. V mém případě byla zkušenost kontaktu s křesťanstvím ještě hlubší, studoval jsem mimo jiné pod vedením evangelického teologa Markuse Bartha, syna Karla Bartha (dokonce jsem se i se samotným Karlem Barthem jednou setkal). Doktorská studia jsem absolvoval na katolické Georgetown University. V mém případě bylo zformulování Dabru emet vyústěním určitého neformálního rozhovoru, který probíhal už celá léta.

Podstatným kontextem, ve kterém toto prohlášení vzniklo, je úplně nová společenská situace, ve které se dnes jak Židé, tak křesťané nacházejí. Obě komunity jsou více méně na okraji společnosti. V severní Americe je ve skutečnosti asi snazší být praktikujícím Židem než křesťanem, protože je hodně lidí, kteří mají proti křesťanství zásadní kritické výhrady a kteří se z různých důvodů na církev zlobí. A zároveň platí, že mnoho lidí si dává velký pozor, aby jejich veřejný projev nebyl vykládán jako antisemitismus. Tím pádem mají křesťané v současné době vlastně podobnou zkušenost, jako mívali po celá staletí Židé.

Česká republika je velmi sekulární a zároveň platí, že hodně občanů České republiky má vůči židovské kultuře přátelský postoj. Přitom ale je v české společnosti vůči křesťanské církvi dosti obvyklý postoj podezření, takže zde nejspíš platí to, co jste právě popsal. V jakém smyslu přinesla právě sekularizace nový kontext pro židovsko-křesťanské vztahy?

Tváří v tvář výzvě, kterou představuje zesvětštění současné kultury, jsou Židé a křesťané v mnohém spojenci. V minulosti byli křesťané velmi početní a měli ohromnou moc, kulturní i politickou, zatímco Židé byli nepočetnou menšinou, což vzájemné vztahy silně poznamenávalo.

Samozřejmě hraje svoji roli také stín holokaustu. Jsou historikové, kteří trvají na tom, že nacistická genocida Židů byla přirozeným nebo dokonce nutným důsledkem staletí křesťanského antijudaismu. My v prohlášení Dabru emet tvrdíme něco jiného. Některé prvky křesťanské tradice nepochybně k antijudaismu vedli, ale ideologický rasismus přispěl k tragédii holokaustu daleko víc.

A především je třeba říct velice jasně: jako Židé jsme přesvědčeni, že ti křesťané, kteří riskovali život ve snaze zachránit Židy před nebezpečím, byli daleko věrnějšími křesťany než ti, kteří byli loajální vůči nacistickému režimu nebo se na pronásledování Židů přímo podíleli.

Podstatným teologickým problémem zůstává tak zvaná teologie náhrady, tedy přesvědčení, že křesťanská církev plně nahradila židovský lid a ten už jaksi nemá důvod dál existovat. Jako Žid bych k tomu řekl asi toto: Na jednu stranu křesťané pochopitelně musí nějak teologicky odůvodnit, že nejsou jenom jakýmsi „rozšířením judaismu na nežidy. To ale neznamená, že Bůh s židovským národem skončil a všechna zaslíbení přešla na církev. Říkejme tomu umírněná teologie náhrady. Proti takové teologii, která se může opřít třeba o pojetí smlouvy u Jana Kalvína, nemám zásadní námitky. Tato teologie velmi zjednodušeně říká: Bůh nikoho neodmítá. Tím, že povolal křesťany, nezavrhl Židy. Židé nepřestali být součástí smlouvy s Hospodinem tím, že vzniklo křesťanství.

Podle mého přesvědčení není z židovské strany nutné teologickou legitimitu křesťanství popírat, pokud křesťané neupírají teologickou legitimitu judaismu. Jestliže křesťané chtějí obývat dům Božího lidu, nemám nic proti tomu, samozřejmě dokud mne z něho nezačnou vyhazovat.

Věděli jsme, že z osmi tezí Dabru emet narazí na největší kontroverzi právě věta, že nacismus nebyl křesťanským fenoménem. A také to tak dopadlo. Chtěl bych ale říci toto: Skutečnost, že křesťanství přispělo k vytvoření klimatu, které umožnilo pronásledování Židů za druhé světové války, je dnes obecně uznávána. A i díky tomu křesťané v uplynulých sedmdesáti letech svoje postoje k židovství a k Židům opravdu zásadním způsobem přehodnotili. Proto dnes může i židovství nabídnout vstřícné přehodnocení vztahu ke křesťanství.

Na druhé straně nemůžeme dojít do opačné krajnosti a říkat, že mezi židovstvím a křesťanstvím podstatný rozdíl není. To je relativismus, který podle mě nikomu nic dobrého nepřinese.

Co se týče mé osobní zkušenosti, chtěl bych zmínit ještě jednu věc. Vyrůstal jsem ve zvláštních rodinných podmínkách. Moji rodiče měli křesťanské přátele. Šlo zejména o jednu rodinu, byli to velice zbožní anglikáni, jmenovali se Jonesovi. Moji rodiče nebyli ateisté, ale nebyli ani nábožensky praktikující, judaismus pro ně nebyl důležitý. Já jsem ale prožil v relativně raném věku velice silné náboženské obrácení a mé rodiče to uvádělo do rozpaků. A právě ta úžasná křesťanská rodina mě před rodiči velmi obhajovala. Říkali: „Měli byste být hrdí na to, že dědictví židovské tradice bere váš syn tak vážně.“ Takže jsem měl ve věci víry křesťanské spojence. Myslím, že i tato zkušenost moje postoje k židovsko-křesťanskému dialogu ovlivnila.

Z vašeho odborného konání a také z vašich knih je zřejmé, že máte dlouhodobý badatelský zájem o židovský pohled na nežidy, což je trochu širší téma, než je židovský pohled na křesťanství a křesťany. Jaký je tedy rabínský pohled na nežidovské lidstvo?

To je samozřejmě složitá otázka. V nejstarších dobách to bylo jednoduché: Židé uctívají jediného pravého Boha, Stvořitele nebe a země, ostatní uctívají jiné bohy. Později se rabíni stále více věnovali otázce, jak je to s křesťany a muslimy a jinými monoteisty, kteří podle svého vlastního svědectví uctívají téhož jediného Boha jako Židé, tedy Stvořitele nebe a země. A co říci k tomu, když spousty nežidů žijí velmi ušlechtilým a eticky chvályhodným způsobem života? Uctívači model byli podle rabínských tradic nemravní. Rabíni vycházeli z přesvědčení, že modlářství nutně vede k nemravnému životu. Ale neplatí to i obráceně? Tedy že ušlechtilí lidé nemohou být modloslužebníci? V židovské tradici postupně sílilo vědomí toho, že ačkoliv Bůh vyvolil Izrael k zvláštnímu úkolu, neznamená to, že se nezajímá o ostatní národy, že se jim nezjevuje, že s nimi nejedná, že o ně nepečuje.

Tato velkorysejší perspektiva umožnila Židům, žijícím v nežidovském prostředí, pěstovat dobré vztahy se svými nežidovskými sousedy, aniž by o nich nutně smýšleli negativně a bez úcty k jejich životnímu stylu. Postupně se vytvořila teologická platforma pro dobré sousedské vztahy, založené na vzájemném respektu, aniž by Židé vnucovali své tradice ostatním.

V prohlášení Dabru emet vyjadřujete uznání křesťanům za podporu státu Izrael, ale nepodmiňujete přátelství mezi Židy a křesťany jednoznačnou politickou loajalitou křesťanů vůči izraelské vládě. Jaký postoj křesťanů vůči státu Izrael je podle vás žádoucí?

My Židé jsme pochopitelně velmi vděčni, že křesťané v současné době, skoro všichni, uznávají právo židovského národa na zemi Izrael. Musíme ovšem v této citlivé záležitosti velmi opatrně formulovat. Nemám v žádném případě na mysli nějaký slepý křesťanský sionismus. Když řeknu, že Židé mají právo žít v zemi Izrael, zároveň musím rychle a poctivě dodat, že podle židovské tradice mají i jiné pospolitosti právo tuto zemi obývat.

Nesmíme svědomí lidí zavazovat loajalitou ke konkrétní politické linii té či oné izraelské vlády. Jde o principiální uznání legitimity tohoto státu. Existují totiž křesťanské skupiny, a ovšem také židovské skupiny, které jsou zcela principiálně proti-sionistické. A to mi dělá starosti. Hodně Židů nesouhlasí s některými rozhodnutími izraelské vlády, to je naprosto v pořádku. Ale na druhé straně musíme pamatovat na to, že v židovské duchovní tradici má země Izrael odnepaměti velice zvláštní místo. Je to prostě podstatný prvek židovské víry, židovské identity a dějin židovského národa.

Mám-li být konkrétní, v židovské pospolitosti je antisionismus buď extrémně pravicový, nebo extrémně levicový. Extrémně pravicové ultraortodoxní kruhy říkají, že Izrael je pouhý sekulární stát, který nemá žádnou náboženskou legitimitu. Krajní levice zase vychází z určitého univerzálního pojetí člověka a společnosti. Proto odmítá něco tak „partikulárního“ jako vytvoření státu, který by měl zvláštní kulturně náboženský význam pro konkrétní národ.

V prohlášení Dabru emet jsme se v této věci snažili jít rozumnou střední cestou. Naše konstatování ohledně kladných postojů křesťanů k zemi Izrael, kterých si vážíme a které vítáme, je myslím vyvážené. Nevyžadujeme nekritickou podporu. Sám jsem se podílel nejen na formulaci původního textu, ale také na překladu do němčiny a do hebrejštiny. Mimo jiné proto, abych dohlédl na správnou volbu slov, aby v němčině a hebrejštině zaznělo přesně to, co jsme se snažili vyjádřit v originálním anglickém znění.

Pane rabíne, prohlášení Dabru emet bylo publikováno před sedmnácti lety. Když se podíváte na současnou podobu židovsko-křesťanských vztahů, myslíte si, že se nějaký významný posun skutečně stal? Čelíme dnes jiným zásadním výzvám ve srovnání s dobou, kdy bylo toto prohlášení uveřejněno?

Myslím, že dobré důvody k partnerské spolupráci mezi Židy a křesťany s postupující sekularizací současné kultury spíše přibývají. Například v provincii Quebec v Kanadě byl sekularismus v podstatě prohlášen za státní náboženství. Občané nemají nosit pokrývku hlavy, která vyjadřuje jejich náboženskou příslušnost, křesťané nemají mít na krku kříž, Židé by neměli na veřejnosti nosit jarmulku a tak podobně. To je myslím velký problém. Vždycky je samozřejmě nebezpečné vytvářet spojenectví na základě identifikace společného „nepřítele“. Ale musíme si jako Židé a křesťané uvědomit, že sekulární stát má tendenci vstupovat do role nejvyšší autority v morálních otázkách, a to nejednou v konfliktu s etikou vycházející z náboženské víry. Myslím, že stojí za to společně promýšlet způsoby, jak vnášet do veřejných rozprav prvky tradiční náboženské moudrosti, samozřejmě v jazyce věcných argumentů a vědeckých analýz. Ostatně, moje zkušenost je, že přírodověda tady bývá překvapivě často spojencem. Nejednou totiž při podobných rozhovorech docházíme k závěru, že Bůh měl pro to či ono přikázání velmi dobré věcné důvody.