Co je proroctví : Rozhovor se starozákoníkem Petrem Slámou, docentem ETF UK (Jiří Schneider)

Co je proroctví?

Rozhovor se starozákoníkem Petrem Slámou, docentem ETF UK

Kým je vlastně prorok? Prostředníkem nebo mluvčím? Je tím, kdo prostředkuje Boží náhled či nadhled do naší situace? Nebo spíš tím, kdo prorokuje, oslovuje, je hlasatelem Božím, jeho hlásnou troubou (jak to třeba naznačuje sbírka kázání Svatopluka Karáska s víceznačným názvem Boží trouba)?
Je těžké vybrat z alternativ, které nabízíš. Záleží na tom, jestli se ptáme na funkci proroka v hotové, kanonické Židovské bibli, nebo na proroka v dvoudílné Bibli křesťanské, nebo na proroka, jak se jeho funkce vyvíjela v Izraeli v kontextu starověku, nebo na proroka, jak bychom ho v naší současné církevní ochablosti potřebovali dnes...

Proroci patří neodmyslitelně k Starému zákonu, takže jakou mají funkci tam?
V Židovské bibli, tedy v našem Starém zákoně, jsou proroci především mluvčími přímého Božího vstupu do nějaké situace. Vyjadřuje to fráze, kterou se zpravidla spouští prorokovo angažmá: „I stalo se slovo Hospodinovo k X: vstaň, jdi do/k Y a mluv / řekni / prorokuj mu / jim Z.“ Bible tedy dost troufale tvrdí, že slovní projev takto autorizovaného člověka je v dané situaci přímým promluvením Hospodinovým. Vzrušující je přitom hlavně to, že tato přímá Boží intervence se nehodlá legitimizovat odkazem k již existujícím institucím, a to ani když se tyto instituce nějak odvozují od Boha – jako třeba v případě chrámu a jeho funkcionářů nebo krále a jeho dvora, ale třeba i Písma. Starozákonní prorok se k těmto institucím často vyjadřuje, často je s nimi v komplikovaných vztazích, ale jeho legitimace a jeho inspirace jsou přímo od Boha. Starý zákon ve své dnešní podobě věnuje prorokům značnou pozornost a obě velká náboženství, která z něj vyrůstají (tedy nejrůznější odstíny židovství a křesťanství), mají přímo v genetické výbavě neustále se střídající a navzájem se doplňující dvojtakt instituce a bezprostřednosti. Starý zákon jakoby naznačoval protiklad kněží a proroků. Ti první jsou exponenty institucionalizované zbožnosti, ti druzí naopak přímé Boží inspirace. Takhle jednoznačně to mají zejména knihy, které jsou prodchnuty „rozumnou“ zbožností knihy Deuteronomium. Tak úplně ale toto rozdělení neplatí. Při bližším pohledu do Bible (a to vůbec nemluvím o mimobiblické evidenci) se ukáže, že jedním z úkolů kněží bylo také udělit obětníkovi přicházejícímu s nějakým problémem věštbu (to je mimochodem původní význam slova „tóra“), viz např. kněz Elí v 1S 1. A proroci zase nežili ve vzduchoprázdnu, ale mohli patřit do nabídky chrámového provozu, sdružovali se okolo mistrů do jakýchsi učednických družin a mohli fungovat jako královští konzultanti.

Zmínil jsi mimobiblickou evidenci. Proroci nejsou výhradním vlastnictvím židovské a křesťanské tradice, v kultech okolních národů byli také. V čem se hebrejští proroci lišili od proroků „pronárodů“?
Já myslím, že v ničem. Anebo jinak: lišili se v tom nejdůležitějším: v čích službách působili. Z hlediska religionisticky pojatých dějin ale zapadá obrázek proroků v Bibli celkem dobře do rámce tzv. mantiky, věštectví, které stálo na počátku mnoha náboženství nejen na Blízkém východě. Kněz a prorok v této fázi často splývají. Postupně se jejich cesty rozešly. Kněz stále víc rozfoukává oheň pod obětním oltářem, prorok se stále víc soustředí na interpretaci. Zajímavé je v této souvislosti vyprávění o věštci Bileámovi. Starý zákon si dává záležet, aby ho ani jednou nenazval prorokem. Jeho jednání v Nu 22–24 ale splňuje parametry proroka a Bible sama mu tento kredit nehodlá brát, to teprve pozdější tradice z něho udělá svůdce Izraele. Mimochodem, postava Bileáma jako významného neizraelského věštce je doložena na nástěnných nápisech v Deir Alla v Jordánsku. A ještě dál na severovýchod, ve městě Mari břehu Eufratu, byla nalezena knihovna klínopisných tabulek, z nichž plyne důležitá role poslů Božích pro politická rozhodnutí králů.

Když mluvíš o poslech Božích, je zásadní postavou islámu „rasúl Allah“, posel Boží neboli prorok Muhammad. Odpovídá Muhammad starozákonním prorokům?
Já myslím, že Muhammad svou funkcí v náboženském systému odpovídá spíš Mojžíšovi. Oba jsou prostředníky doslovně sdělené Boží vůle, oba jsou zakladatelskou postavou. Oběma je pro okamžik jejich „zákonodárného vytržení“ přiznán prorocký status. Ale zatímco Mojžíš zůstává prototypem proroka, z čehož plyne, že se počítá s dalšími proroky, kteří přijdou po něm (viz Dt 18,15), Muhammad je v pojetí muslimů jakýmsi zkonzumováním, završením prorocké tradice. Muhammad je do důsledku dotažený důraz starozákonních proroků na monoteismus a etiku. Jeho tvůrčí vzmach oproti předchozí době je ohromný. Jeho otevřenost dalším změnám nulová. Po Muhammadovi už není co dodat. Mojžíš je naopak v podání Starého zákona postavou, na kterou se může odvolat jak prorocká, tak kněžská tradice. Ztělesňuje ten dvojtakt instituce a nových Božích vstupů.

Jenže nové Boží vstupy mohou být nebezpečné. Není prorok jako prorok. Co je kritériem prorokovy pravdivosti? U pozdějších proroků je znát značná nedůvěra vůči snům a všelijakým prostředkům věštby. Jeremiáš mluví přímo o klamných prorocích, kteří „prorokují klam“, Ezechiel dokonce mluví o těch, co mají „šalebná vidění a věští lživé věci“. Jak se to pozná? Není to tvrzení proti tvrzení?
Když někdo vystoupí proti statu quo, vždycky je to riziko. Ruský sémiotik Jurij Lotman popisuje v knížce Kultura a exploze, jak ve velkých kulturách dochází po období stability a cizelování určité tradice k jejímu rozvratu, přeskupení a k jakémusi znovuzrození. To co z hlediska dojíždějící klasické kultury vypadá jako záškodnická sabotáž, třeba Jeremjášovo defétistické kázání tváří v tvář babylónskému nebezpečí (Jr 27–29), to může ze zpětného pohledu poexilních písmáků, kteří editovali Bibli, vypadat jako prorocké slovo. Osvědčilo se tím, že se naplnilo. Což je ale jasné až ex post. Velikost i závratné riziko proroků spočívá v jejich vědomí Božího povolání, které v okamžiku jejich vystoupení nijak nutně nevyplývá z dosavadního kánonu vědění. Sami a jen se svým povoláním, z hlediska dosavadního kánonu umanutě a jednostranně, stojí proti většině. Někdy si přitom pomohou argumentem návratu k prapůvodním počátkům. Kritika instituce se neopírá pouze o přímé Boží povolání, ale také o jakýsi ideální obraz na počátku, který instituce při vší své pokleslosti často přece jen nějak nese.

Ve vánoční písni Narodil se Kristus Pán se v duchu Matoušova evangelia zpívá o Kristu, „jenž prorokován jest“. Zdá se mi, že dnes tomu spíše rozumíme jako „který byl předpověděn“, než „jemu všichni proroci vydávají svědectví“ (Sk 10,43). Není to ale významový posun? Je rozdíl mezi proroctvím a předpovědí či věštbou?
Já bych řekl, že Pán Ježíš byl velkou prorockou interpretací proroků i celého Starého zákona. Chápu to tak, že starozákonní proroci ve sbírkách svých výroků, subjektivně jistě míněných do konkrétních dějinných situací, které dnes jen těžko zrekonstruujeme, rozevřeli určitý vějíř očekávání. Část tohoto vějíře Pán Ježíš svým vystoupením pokryl, část dozajista nikoli. Lotmanovská exploze uvnitř stávajícího systému pak v souvislosti s Pánem Ježíšem spočívala v tom, že právě on byl rozpoznán a vyznán jako očekávaný mesiáš. Když po této explozi sednou části někdejšího celku zpět, je to už nový celek, v němž můžeme radostně zpívat „jenž prorokován jest…“

Jak je to s proroky v křesťanství? Jak se oproti lidu Staré smlouvy, kde hráli roli kněží a proroci, změnilo postavení proroků u lidu Nové smlouvy? A proměnilo se nějak od doby rané církve po dnešek? Vidíš církevní reformátory jako představitele nebo pokračovatele prorocké tradice?
Je-li křesťanství jakousi troufalou prorockou reinterpretací židovství, pak si myslím, že proroctví máme jako křesťané takřka v popisu práce. Myslím, že dvojdílná křesťanská Bible dobře zachycuje tohle stálé napětí mezi institucí, tedy tím, jak se provoz věcí ustálil, a mezi tím, jak je tento provoz z Božího popudu zpochybněn. V křesťanské církvi se tohle zpochybnění děje pod tlakem neviditelného mocného Boha, který své „ledví“ překvapivě odhalil v nazaretském tesaři a jenž podle své nevyzpytatelné úvahy přilévá svého Ducha do ohně různých nových explozí, jakými byla třeba reformace v 15. a 16. století. Jenže co bylo v době Lutherova vystoupení prorockým zemětřesením, které dalo zazářit jedné zapomenuté tváři evangelia, to se díky už řečené tendenci k zatuhnutí a cizelování klasických forem, posílené navíc ještě tím, jak se hned z kraje Luther vypořádal s radikálním a blouzniveckým křídlem reformace, proměnilo v instituci, která dnes sama potřebuje prorockou obnovu minimálně tolik jako katolictví.

Takže bys fenomén proroctví nepřenechal jen minulosti? Co či koho pokládáš za prorocký hlas nedávné historie či současnosti?
Proroctví bych rozhodně nepřenechal minulosti. Parafrázoval bych Karla Rahnera, že církev buď bude prorocká, nebo nebude. Nemyslím tím, že by měla zakládat prognostické ústavy. Jde mi mnohem spíše o to, abychom ve své zbožnosti nalezli přítomný čas. Abychom se otevřeli otázce, co po nás – po mně osobně, po našem sboru, po ČCE, po evropském křesťanstvu – tady a teď Pán Bůh vlastně žádá. Instituce, které máme, nás – často s pravdivým poukazem na možné zneužití – před ostřím této otázky spolehlivě ochrání korektní exegezí a všeobecně platnými řečmi o spáse. Prorocká odpověď bude naproti tomu riskantně konkrétní krok od potenciálně správného k aktuální interpretaci. Ale pozor: nikoli k interpretaci Bible, ale k interpretaci přítomnosti – jak jen to neříct frází? – světlem Božího slova. Teď je to šílené riziko, do kterého člověk může jít jedině s neustálou reflexí, jestli si náhodou nehřeje svou vlastní polívčičku a v naději, že nějaká budoucí, Bohem kanonizovaná historie, což je jinými slovy Boží soud, tomu riskantně zaujatému postoji dá za pravdu. Konkrétní příklady? Z velikánů jistě Jan Hus, Dietrich Bonhoeffer. Z vlastní zkušenosti několik spíše charismatických kázání, která doopravdy vzala vážně přítomnou chvíli. Ze vzpomínek Marty Kačerové třeba Miroslav Heryán – v roce 1948 prý zažil v Praze slučovací schůzi, při níž do komunistického ČSM musely povinně vplynout všechny mládežnické organizace, včetně tehdejšího Sdružení mládeže. Otřesen přišel na synodní radu a se slovy „musíme je pořádně vyzbrojit“, myšleno evangelickou mládež proti oblbujícímu režimu, rozjel s Janem Šimsou, Martou Kačerovou a mnoha dalšími akci každoročních letních brigád.

Jiří Schneider
Vytisknout