Co dělat proti korupci? (Rudolf Mareš)

Co dělat proti korupci?

Rudolf Mareš

Denní noviny nám častěji přinášejí zprávy o nějaké korupci nebo defraudaci v částkách odstupňovaných od tisícovek po miliony. Trpíme, bohužel, touto nemocí i v Československu a není možno nevšimnout si případů, jakým byla aféra Stříbrného, pražcová zpronevěra, nepořádky ve věci vranovské přehrady aj. Jde hlavně o to, čím máme tyto zjevy vysvětlit a jak máme proti nim bojovat.

Příčiny se udávají tyto: válečná a poválečná mravní krise, mírné zákony, stranické vlivy politické, nedostatek kontroly. Nelze však tak zcela obecně mluvit o konkrétních případech. Je třeba jednotlivé případy analysovat. V případě defraudace notáře Patsche např. poukazuje notářská komora ve svém vyjádření na poválečné poměry a stranickost (?) veřejného života. Lze tím opravdu vysvětlit jednání tohoto muže, který byl nejen defraudantem, ale záletník a člověk mravně úplně rozvrácený? Není se možno také spokojit všeobecným výkladem, že takové zjevy vždy byly, jsou a budou. Zdá se nám, že se vyskytují přece jen hojněji a hlavně nemají být.

Válka zajisté měla nepříznivý vliv na mravnost, život ode dni ke dni bez pomyšlení na důsledky je typickým zjevem válečným. Tuto anarchičnost a proti sociálnost individua však nelze vyvodit jen z těchto vnějších poměrů. Musí tu býti nějaký defekt v základním pojetí života. Máte tu co dělat s individuem, které není nikomu a ničemu odpovědné. Činy lidské jsou asi tak závazné, jako když vypiješ sklenku vody. Je toto myšlení jen důsledek války, či je to důsledek jednoho chybného názoru na život?

Běžné výklady se neobracejí k vnitřním příčinám a hledají ovšem také vnější léky. Mohou nám prý pomoci přísné zákony. Ukazuje se na SSSR a Německo. Zvládnout řád mravní normami právními nelze ani teoreticky ani prakticky. Vezměte např. případ Stříbrného. Právní normy zklamaly úplně. V mezích i nejpřísnějších zákonů lze jejich ustanovení obcházet, natož porušovat normy mravní. Právník může soudit jen na základě věcných a právních důkazů. Soudit jen podle podezření byť i důvodného jest ovšem zásada nebezpečná (viz Německo a SSSR). Problém není jen v zákonech, ale v zachovávání zákonů. Sankce zákonná ještě nezaručuje zachování zákona. Zákony jistě velmi pomáhají v organizování života, ale tou pravou záchranou nejsou.

Jiný výklad vidí příčinu v politickém stranictví. Fakt, že se vyskytují špatní lidé také v politických stranách, nám nic neříká o tom, že příčinou tohoto zjevu je stranictví. Je zajímavé a potřebné stranictví kritisovat, ale toto objektivní zařízení přece samo o sobě není odpovědným mravním subjektem. V Německu vycházeli na příklad z tzv. atomisace života a pokusili se mravní anarchii překonat tak zv. národním sjednocením. Tu je národ nejvyšším celkem (Gesamtheit), kterému je každý jedinec odpovědný. Poněvadž však národ je pojem příliš neurčitý, byla tato podřízenost přenesena na osobu vůdce a normy jím dané. Zda tímto zase objektivním zařízením lze zvládnout problém, je velmi pochybná otázka.

U nás se vyskytují také podobné názory, které chtějí povýšením národa za nejvyšší normu zvládnout všechny složité bolesti doby. Vydává se abstraktní heslo obrody veřejného života. Čekáte ovšem marně na odpověď, čím a jak se ta obroda stane. Nesprávnost tohoto pojetí je zejména v tom, že chce mravní problémy řešit v oblasti politické politickými prostředky. Mravnost vlastně podřizuje politice.

Musíme jistě schvalovat, když někdo bojuje s konkrétním zlem v politické straně nebo jinde. Ale jde právě o to nehorovat jen proti zlodějství a zloděje nechat při práci. Proto také je si třeba vážit stran, které dovedou vyvodit přísné důsledky z mravních defektů svých vůdců nebo straníků.

Vnitřní bolest nelze hojit vnějším lékem. Mravní anarchii nelze odstranit zařízením objektivním. Liberalistický individualismus lze překonat jen odpovědností individua normě mravní. Nemáme ovšem nic společného s naivním názorem, že pouhým kázáním mravnosti odstraníme všechen koukol. Nejde o kázání, jde o vládu mravnosti nad jedincem a společností. Ceasarové mravní rozklad své doby nezvládli, zachránil nás Ježíš. Dnes jde o to, tento fakt uznat a jemu se podřídit.

Křesťanská revue 8 (1935), str. 177–8

Vytisknout