Církev po pandemii | Jiří Pavlík

Nejsem prognostik, abych si po pandemii dovolil odhadovat nějakou změnu církve. Byl jsem ale na toto kolokvium pozván proto, abych prezentoval některé teze svého článku Co přineslo uzavření kostelů, který jsem publikoval na Christnetu, takže budu mluvit spíš o církvi za pandemie, a to o osobní zkušenosti obyčejného křesťana, který není duchovní. Abych však jen neopakoval, co si může každý na Christnetu přečíst, napadlo mě dát tomuto tématu popkulturní zarámování. Koneckonců jsme teď dva a půl měsíce trávili večery sledováním filmů a seriálů a četli a slyšeli jsme mnoho o tom, jak se virtuální a fyzická realita a další reality prolínají, takže nevidím důvod, proč se držet zpátky.

Quentin Tarantino boří legendu

Loňský a zatím poslední film, vlastně metafilm Quentina Tarantina Tenkrát v Hollywoodu předvedl scénu se soubojem fiktivní postavy kaskadéra Cliffa Boothe (Brad Pitt) s Brucem Leem (to byl ten, který ve filmu Cesta draka z roku 1972 porazil Chucka Norrise). Cliff v Tarantinově filmu souboj vyprovokoval svou pochybností, zda se vůbec někdy Bruce Lee skutečně pral. Souboj skončil nerozhodně, nicméně vyvolal spory a otázky, jak to s Brucem skutečně bylo. Díky tomu mi padl do oka článek na webu sportovního kanálu ESPN s titulem Dokázal by Bruce Lee vyhrát skutečný zápas?, který reagoval na tento filmový střet. Jak to tedy bylo doopravdy?

Bruce Lee se v r. 1958 (ve svých 18 letech) v Hong Kongu, kde byl žák mistra školy Wing-čan, utkal v boxerském ringu podle pravidel západního boxu s místním trojnásobným šampiónem Garym Elmsem. Zápas skončil po třech kolech a každé z nich ukončil Bruce knokautem svého soupeře.

O tři roky později (1961), už v USA v Seattlu, vyzval Bruce Leeho na souboj místní mistr karate školy Šinpu-Ren Jojči Nakači. Boj skončil po pouhých 11 vteřinách a Jojči Nakači zůstal ležet v bezvědomí na zemi se zlomeninou lebky.

O další tři roky později (1964) došlo v Bruceově tělocvičně v Oaklandu k domluvenému zápasu, na který vyzval Bruce stejně starý mistr kung-fu, také emigrant z Hong Kongu, Wong Jack Man, kterého vyprovokovalo Bruceovo nelichotivé vyjadřování na veřejnosti o tradičním kung-fu. Zápas skončil po třech minutách Bruceovým vítězstvím.

Nefunkčnost tradice a ortodoxie

Toto jsou zdokumentované real fights Bruce Leeho z doby, než se stal filmovou hvězdou. Přesto, že ve všech jasně zvítězil, vyvolávaly v něm pochybnosti o smyslu ortodoxního stylu kung-fu, protože jeho techniky samy mu v těchto skutečných zápasech nebyly k ničemu. Bruce Leeův životopisec Matthew Polly jeho úvahy shrnuje takto: „Za starých časů jste museli dělat, co vám řekl učitel, protože to byla 500 let stará tradice a od vás se čekalo, že jí zajistíte pokračování. Bruce Lee byl první, kdo na přednášce, kterou měl po exhibici v Oaklandu v roce 1964, otevřeně řekl: ‚Tradice a bojové styly jsou pitomost, smysl má jen to, co funguje u vás osobně.‘“ Těmito slovy prý velmi pobouřil své auditorium. Nicméně díky jeho přístupu ho mnozí zápasníci MMA dnes berou jako zakladatele své disciplíny. Někteří ho uctívají téměř jako světce a také citují některé jeho výroky. Mezi nejznámější patří: „Pravý bojovník je jako voda: když se nalije do sklenice, stane se sklenicí.“

Církev v nezvyklé situaci

Tímto se dostáváme zpět k našemu tématu církve v pandemii. Tradice a ortodoxie jsou nefunkční tváří v tvář skutečnému boji. Selhávají, protože brání životu, aby vyplnil nově uvolněný prostor rychle a intuitivně jako voda. Co vypověděl zákaz veřejných bohoslužeb o církvi v dnešním světě? Co se stalo s křesťanstvím ve chvíli zavřených kostelů? Stalo se adaptivně sklenicí, nebo se křečovitě snažilo zůstat džbánem? Odpověď na tuto otázku by mohl a měl dát nějaký sociolog. Opravdu by mě zajímal kvantitativní výzkum, jak křesťanstvo tuto situaci prožívalo. Bylo by dobré to vědět, protože by to byla nejpřesnější možná zpráva o stavu církví.

Ve svém článku na Christnetu jsem psal, že v některých reakcích kléru jsem četl většinou spíš cosi jako strach z ohrožení vlastní pozice. Cítil jsem snahu neumožnit církvi, aby se stala sklenicí, ale nutit ji, aby zůstala džbánem. Řada kleriků, místo aby se stáhla a reflektovala novou situaci, se snažila probojovat do soukromí zavřených domácností pomocí televizního nebo online přenosu bohoslužeb nebo pomocí okénkového servírování eucharistie pro okamžitou spotřebu i pro tvorbu domácích zásob. Bylo mi to směšné a fyzicky nepříjemné. V závěru objasním proč.

Víme také, že Kongregace pro bohoslužbu sepisovala dekrety, jak v nastalé situaci liturgicky oslavit velikonoční triduum, jako kdyby se bez jejich předpisů měl zbořit svět. Toto mi připadalo také trapné. Jako by se všichni tito lidé snažili vyslat signál, že katolíci jsou nejubožejší z lidí, jsou svázáni předpisy a sužováni umělými duchovními potřebami, které při vynuceném uzavření kostelů nelze dobře uspokojit, a proto prožívají větší diskomfort a potřebují větší péči než obyčejný nevěřící člověk.

Málokterý představitel kléru nabídl z tisícileté tradice něco aktuálně potřebného pro každého. Misionář z Tokya Bill Grimm o tom psal v jednom článku v La croix. Obsah jeho textu shrnuji několika větami: Sekulární média, konkrétně The New York Times a jistý tokijský deník, přinesly články od amerických a japonských astronautů, kteří strávili měsíce na oběžné dráze a nyní dávali praktické rady lidem, jak žít v domácím vězení a jak nacházet v samotě řešení stresových situací. Tyto deníky převzaly roli duchovních vůdců, kterou církev neuměla zastat, a vedly lidi k prostému živou a sebekontrole. Kde byli mniši a poustevníci? Kde byli církevní představitelé s nabídkou tisícileté zkušenosti těchto křesťanských mistrů sociálního distancování? Až přijde další krize, bude muset přijít poselství naděje a duchovní vedení opět od astronautů?, táže se Grimm.

Příležitost vidět situaci katolíka ostřeji

Lockdown byl pro mě a možná i pro leckoho dalšího příležitost zahlédnout situaci katolicismu jakoby z vnějšku. Jedna z nejpřísněji střežených a zároveň konstitutivních doktrín katolické církve je nauka o eucharistii. Eucharistie se pokládá za nejdůležitější prostředek křesťanského života, bez kterého vlastně církev neexistuje. Řečí na toto téma bylo napsáno plno. Namátkou vybírám z Apoštolské exhortace Benedikta XVI. Sacramentum Caritatis: „Eucharistie je Kristus, který se nám dává a neustále z nás vytváří své tělo. Proto existuje podivuhodné, vzájemné působení mezi eucharistií, která buduje církev, a samotnou církví, která eucharistii uskutečňuje. Eucharistie je tedy základ existence i činnosti církve.“

Tyto řeči vypadají jako teologické, ale ve skutečnosti jsou politické, protože potvrzují status quo rozdělení církevní moci. Eucharistie totiž není jen základ života církve a duchovního života katolíka, ale také konstituční princip nejostřejší hierarchizace katolické církve, který ji rozděluje na ty, kteří eucharistii sloužit mohou, a na ty, kteří nesmějí. Eucharistii smí sloužit pouze specialista, který je k tomu vyčleněn celoživotní ordinací (mj. také víme, že to musí být muž a že zpravidla musí žít v celibátu, ale to by bylo na jinou debatu).

Tato specializace vytváří zvláštní, nikým nenahraditelnou kastu uvnitř církve, která si dnes vyhrazuje výsadní právo formulovat ortodoxii i morálku a prosazováním nauky o centrální roli eucharistie v životě církve si pro sebe může zajišťovat zcela neotřesitelnou pozici. Toto je systémový problém, který stojí v základech klerikalismu, alespoň toho katolického (ale to by také bylo na jinou debatu). V době zákazu veřejných bohoslužeb vedla tato naukově mohutně fundovaná a mocensky pečlivě hlídaná specializace k tomu, že většina církve byla nucena věřit – když nelze jít na mši, jsme odříznuti od Krista a od samotné církve, kterou právě eucharistie uskutečňuje a buduje.

Toto neproporcionální zdůraznění, toto absolutizování eucharistie v duchovním životě katolíka vedlo k tomu, že mezi klérem a většinou laiků vznikl v podstatě nevyslovený konsenzus, že zásadní úlohou kléru je zajistit všemi prostředky přístup katolíků k této magické svátosti. Prostředkem byla virtualizace bohoslužeb a propagace rozporuplné doktríny tzv. duchovního přijímání nebo „eucharistický bufet“. Většina katolíků byla spokojena a po otevření kostelů se plynule vrací do starých kolejí, a právě proto si myslím, že pandemická zkušenost odezní bez jakéhokoli efektu a nic nezmění.

Dva postřehy na závěr

Na závěr se podělím o dva momenty, které mi na zkušenosti života bez eucharistie připadají zajímavé. O jednom symbolickém jsem psal. Ironickým řízením prozřetelnosti se stala eucharistie nepřístupnou skoro pro všechny katolíky na celém světě v roce, kdy eucharisticky saturovaná část světové církve vzkázala katolíkům v Amazonii, že se bez eucharistie mohou docela dobře obejít a že se nebude uvažovat o dobrovolnosti celibátu pro ženaté představené jejich místních obcí, protože kněží nejsou pro život jejich církve potřební (důležitější je disciplína celibátu). Toto je velmi významné rozhodnutí, protože církevní hierarchie jím mezi řádky potvrzuje, že její navenek teologické řeči o eucharistii jsou ve skutečnosti politické, že ve skutečnosti nejde o eucharistii, ale o udržení statu quo. Když totiž měl v Amazonii status quo ustoupit eucharistii, rozhodla se církev raději podpořit status quo.

Osobně jsem život bez eucharistie v době zákazu veřejných bohoslužeb prožíval právě jako výraz povinné solidarity s lidmi v těchto částech světa, a nejen s nimi, ale také s těmi, kteří jsou z účasti na svátostech vylučováni, protože jejich rodinná situace neodpovídá představám celibátního episkopátu o křesťanském manželství. Právě proto se aktivita některých kleriků na poli „krizové distribuce“ eucharistie protivila mému náboženskému prožívání a nesl jsem ji velmi nelibě.

Druhý moment jsou mé prorocké fantazie teologa, které jsem si užíval při konání domácích bohoslužeb a o kterých jsem nepsal. Naše bohoslužby obsahovaly čtení biblických textů podle lekcionáře, chórovou recitaci žalmu a agapé se suchým chlebem a dětmi uvařeným čajem nebo vymačkaným pomerančovým džusem. Důraz jsme kladli na rovnost. Každý se účastní předčítání textů a každý smí přečtené jakkoli komentovat (takže všichni vlastně mohou kázat).

Eucharistii jsme neslavili. Nejsme prostě asi tak zbožná rodina, takže to tak často nepotřebujeme, a ani to nikdo nepožadoval. Na druhou stranu mě po této zkušenosti neopouští utopický sen, že hierarchie jednou skutečně nebude zakazovat křesťanům slavit eucharistii, nebude bránit křesťanům, aby se v rodině domluvili, zda bude sloužit maminka, nebo tatínek, a aby potom všichni vybraného pověřili vložením rukou. Zahlédl jsem dokonce v tomto utopickém snu dalekou budoucnost, ve které se křesťané nebudou vyžívat v předpisech a zákazech a budou si moci oslavit křesťanskou bar micva a bat micva, při které bude slavnostně pověřen dospívající syn nebo dcera (když budou mít zájem), aby poprvé sloužili in persona Christi. Koneckonců Ježíš byl při Poslední večeři vlastně také docela mladý. Mimochodem, umřel ve stejném věku jako Bruce Lee.

Článek vychází zároveň v Universu i v Křesťanské revui.

Vytisknout