České národní obrození mezi vlastenectvím a nacionalismem | Pavel Hošek

České národní obrození 19. století je nejlépe pochopitelné jako specifický příklad kulturního a politického směřování k národnímu uvědomění v prostředí malého národa bez politické samostatnosti, tedy národa, který si svou samostatnost musel v určitém dějinném okamžiku „vyvzdorovat“; proto ji pokládá za principiálně ohroženou a nesamozřejmou a proto do jisté míry fixuje hluboko ve svém podvědomí trvalý pocit ohrožení (který někdy sám produkuje důkazy své oprávněnosti). Takových národů je ovšem více. Jejich procesy národního obrození mají řadu společných znaků.

Odlišný průběh a charakteristické rysy mělo národní obrození v zemích, jako je Německo či Itálie, kde šlo o postupné sjednocování drobných politických útvarů, jejichž obyvatelé hovořili stejným jazykem. Ještě jiný charakter mělo národní obrození v zemích jako Anglie nebo Francie, zemích obývaných velkými a silnými národy, které byly v době nástupu moderních nacionalismů dlouhá staletí samostatné a svrchované.

Česká situace je zajímavá a do jisté míry jedinečná tím, že na rozdíl od jiných malých národů, jejichž kulturní a politická historie v době před nástupem národního obrození nebyla příliš významná, se v tomto případě jednalo o kdysi slavné a významné, nyní však nevýznamné a ujařmené národní společenství. Češi zkrátka měli svého Karla IV. a nemuseli si ho vymýšlet.

Budeme-li pamatovat na toto typologické zařazení „českého případu“, dá se bez většího rizika konstatovat, že vnitřní dynamika společenských, kulturních a politických změn, které v českém případě umožnily a akcelerovaly vznik a rozvoj národního obrození, je více méně tatáž jako v případě jiných národů: rozpad feudálního řádu a tradiční společenské hierarchie, nástup osvícenství, rozvoj měst a průmyslu, slábnutí významu náboženství, potřeba nové (již ne náboženské) symbolické kolektivní identity pro emancipující se společenské vrstvy a teritoriální skupiny obyvatelstva, vzájemné umocňování sousedících nacionalismů, rozpad mnohonárodnostních říší, osvícenstvím a romantismem podnícený zájem o národní minulost a národní jazyky a tak dále.

Jsou-li tyto výchozí podmínky přítomny, následuje v jednotlivých národních společenstvích ve více méně podobném pořadí posloupnost jednotlivých stadií a etap národního obrození: přípravné lingvistické práce, založení vědecké národní jazykovědy (Dobrovský atd.), kodifikace a standardizace národního jazyka (Jungmann atd.), usilovný sběr a vydávání folklórních látek, tedy pověstí, pohádek a písní (Erben, Němcová atd.), nalezení (nebo podvržení) národního eposu (Hanka a Linda a jejich falešné rukopisy), kanonizace panteonu národních hrdinů, sepsání „kritických“ (a přece vlasteneckých) národních dějin (Palacký), široké národní uvědomění prostřednictvím historických románů (Jirásek), národopisných výstav, osvětových vlasteneckých ústavů a kulturních institucí (jako je národní muzeum, národní knihovna a národní divadlo), identifikace „erbovní krajiny“ dané země a dalších symbolů (píseň, strom, zvíře atd.) Za předpokladu dosažené politické samostatnosti pak afirmace národních symbolů prostřednictvím poštovních známek, mincí, bankovek, uniforem, dále rozvoj vlasteneckého školství, stabilizace národních, respektive státních svátků, fungujících jako přehlídky a připomínky sdílených hodnot a ideálů a tak dále.

K získání politické samostatnosti dříve nesvobodných národů pak samozřejmě patří palčivé dilema rozporů mezi politickými, historickými, etnickými a jazykovými hranicemi jednotlivých celků a odtud plynoucí dilema, zda se nově vzniklý samostatný stát bude chovat k národnostním menšinám na svém území jinak, než se někdejší páni ujařmeného národa chovali k němu. Vzniklá napětí pak mohou v krajním případě vyústit až do nuceného vysídlování velkých skupin obyvatelstva nebo dokonce do etnických čistek.

Národnostní napětí, provázející celé krátké dějiny první republiky, stejně jako odsun sudetských Němců v roce 1945 a dvojí rozpad Československa v letech 1938 a 1993, patří ke smutným dějinám politické nestability, způsobené nesouladem mezi státními a jazykově národnostními hranicemi jednotlivých regionů. Všechna možná rozvodová řízení, směřující ke stabilitě srovnáním politických hranic s hranicemi národnostními, zpravidla nemají vítězů. Poražení bývají všichni.

Otázka spornosti příhraničních území souvisí rovněž s velmi důležitou otázkou „přirozenosti“ či „biologické danosti“ národního cítění. Populární představa, že samozřejmost nacionalismu vychází z jeho pudového základu, je podle všeho mylná, zejména proto, že po dlouhá dějinná období národní cítění nebylo hlavní, a dokonce ani důležitou součástí kolektivní identity. Vedle nábožensky a také třídně ukotvené identity příslušníků tradičních společností, která jde napříč hranicemi mezi národnostmi, je v této souvislosti třeba zmínit také politické poměry v Evropě před nástupem novověku, v jejichž rámci bylo obvyklejší identifikovat se buď s nadnárodní říší nebo s teritoriální pospolitostí menší než národ.

Pud kolektivní sebezáchovy rozhodně nemusí dotyčnou kolektivitu identifikovat národnostně či jazykově, ale třeba třídně, nábožensky, teritoriálně, politicky nebo jinak. Národ, i ten docela malý, je konec konců přece jen příliš velký na to, aby jednotlivec ze svého místa takříkajíc dohlédl na všechny jeho příslušníky. A v tomto smyslu je to vlastně do jisté míry čirá abstrakce (byť ne tak čirá jako „lidstvo“), na rozdíl od komunity místní vesnice nebo farnosti. S většinou příslušníků téhož národa se každý jednotlivec identifikuje zcela virtuálně a vlastně velmi teoreticky, aniž by měl šanci většinu z nich osobně poznat nebo i jen potkat.

Není nikde psáno, že by například zemské vlastenectví, překonávající jazykové a národnostní rozdíly citovou vazbou ke společně obývanému území, muselo nutně vytvářet slabší pouto sounáležitosti než vlastenectví jazykové, založené na předpokládané pokrevní příbuznosti.

Ostatně nejobvyklejší argument „pokrevního příbuzenství“ příslušníků téhož národa jako základu jeho kolektivní identity je vzhledem k etnickému mísení, obvyklému v dějinách jednotlivých území, zřejmě docela lichý. Průzkumy DNA posledních let tuto vysokou míru etnické promíšenosti evropských národů (včetně toho českého) vesměs potvrzují.

Mluvený jazyk je pochopitelně daleko sledovatelnější pouto než předpokládaná genetická příbuznost jednotlivců a skupin, ale i jazyk představuje pro národně obrozenecká hnutí značné dilema. V procesu standardizace a kodifikace národních jazyků a jejich masivního šíření prostřednictvím úřadů, škol a sdělovacích prostředků byly totiž z pochopitelných důvodů likvidovány místní dialekty a teritoriální jazykové zvláštnosti.

Ačkoli právě tyto místní zvláštnosti jsou podle ideologie jazykového nacionalismu ten nejvzácnější ryzí projev „duše národa“, byly v procesu národních obrození více méně neúprosně zahlazovány a nahrazovány čímsi do jisté míry umělým, tedy nově kodifikovaným „národním jazykem“.

V případě politicky soupeřících nacionalismů byly naopak zdůrazňovány a stupňovány nevelké rozdíly mezi dvěma podobnými jazyky (či regionálními verzemi téhož jazyka), aby bylo zřejmé, že jde o dva „naprosto odlišné“ a svébytné jazyky, a hlavně, aby někdo neřekl, že jeden je místní dialekt (a tudíž derivát) druhého.

Uvedená úskalí nacionalistických hnutí (a v jejich seznamu by bylo možné pokračovat) vedou někdy k paušálnímu odsuzování národního cítění a vlastenectví jako čehosi, co má více méně vždy neblahé důsledky, analogické asertivnímu egoismu v mezilidských vztazích. Politické dějiny dvacátého století v Evropě jsou pak vykládány jako přehlídka katastrofálních důsledků vzájemně soupeřících nacionalismů. Na tomto konstatování je velký kus pravdy.

V jistém smyslu nepochybně platí, že národ je vlastně ideový konstrukt, nebo, jak říká Dušan Třeštík, že sídlí jen v myslích a srdcích těch, kdo se chtějí považovat za jeho příslušníky. Toto konstatování ale samo o sobě neznamená, že národ je jen chiméra a škodlivá fikce. Opustíme-li romantické snění o nadčasové esenci vlastního národa, ať už uložené v genech, či v jazyce, můžeme daleko střízlivěji chápat národ jako „každodenní plebiscit“, jak navrhoval francouzský učenec Ernest Renan ve své slavné přednášce z roku 1882.

Podstatou národa je totiž stále znovu potvrzované kolektivní rozhodnutí tímto národem být. Namísto více méně planých spekulací o mystické esenci češství, namísto romantizujících obrazů vznešené a slavné národní minulosti nabízí toto pojetí národa jako společného rozhodnutí mnohem praktičtější vlastenecké východisko. Náš národ je především tím, čím jej uděláme.

Namísto planých úvah na téma české národní povahy jako nadčasové esence nebo biologické danosti se tu nabízí „občanské pojetí národa“, typické spíše pro západoevropské než pro východoevropské země, jak ve svých úvahách o češství připomíná právě zmíněný Dušan Třeštík. Je to pojetí, které ústí do angažovaného úsilí o společné uskutečňování sdílených kulturních hodnot. Například v duchu Masarykova neromantického a nepatetického pojetí vlastenectví jako práce a zase práce.

Z autorovy knihy Je to náš příběh. Teologická esej o vlastenectví a křesťanských hodnotách české kultury, která právě vychází v nakladatelství CDK (Centrum pro studium demokracie a kultury) v Brně.

Autor je vedoucí katedry religionistiky ETF UK a člen redakční rady Křesťanské revue.

Vytisknout