Česká konfederace – první pokus o demokratický stát ve střední Evropě v roce 1619 | Eva Melmuková

Ve vývoji českého státu v letošním roce si můžeme (a měli bychom!) připomenout významné výročí. Před 400 lety, 31. července 1619, byla na Hradě Pražském slavnostně prohlášena Confederace neboli Sjednocení. Navazovala v určitém smyslu na podněty vycházející z Majestátu Rudolfova z 9. července 1609 (400. výročí). Oba dokumenty základního významu, i když jejich reálná platnost byla omezena na velmi krátké časové období, jsou nezpochybnitelné mezníky ve vývoji evropských dějin.

Všimněme si nejprve historického vývoje správy Českého království. Jeho určující uspořádání představuje od poloviny 15. století stavovská monarchie (dualistický systém – panovník a stavy, v Čechách stav panský, rytířský a měšťanský, nikoli duchovenský). Kutnohorský smír z r. 1485 přinesl na jedné straně významné mírové řešení do napětí dvou ideových směrů v Čechách, na druhé straně znamenal i širší spolupráci stavu panského a rytířského v zemi na úkor stavu městského. To se naplno projevilo v Zemském zřízení království Českého (tzv. Vladislavské zřízení zemské) v r. 1500 (přijato zemským sněmem proti odporu měst). Svatováclavská smlouva z r. 1517 nastolila dočasný mír.

S nástupem Ferdinanda I. Habsburského (1526, osudná chyba stavů) začíná a stále se rozrůstá také konflikt mezi nekatolickou stavovskou většinou a katolickým panovníkem o náboženskou svobodu a vliv v zemi. Osudný byl v tomto ohledu rok 1547 v souvislosti s tzv. válkou šmalkaldskou (němečtí protestanté proti Ferdinandovi). Na králem zakázaném sněmu vypracovali stavové dokument „Přátelské snešení stavův českých“ a svolali zemskou hotovost na obranu proti Habsburkům. Po prohrané válce byla nejvíce postižena města, a to ekonomicky i politicky. Podstatně se posílila moc panovníka, výslovně bylo konstatováno i právo korunovace králových dědiců již za života krále, a to bez vědomí a souhlasu stavů. To se projevilo i v novém Zemském zřízení z r. 1549.

Po augšpurském míru mezi císařem Karlem V. a německými protestantskými knížaty r. 1555 a po ukončení tridentského koncilu r. 1563 svolal císař Maxmilián r. 1575 do Prahy významný sněm (šlo také o korunovaci Maxmiliánova syna Rudolfa českým králem. Na sněmu měly být přednostně projednány konfesní otázky. K tomuto účelu byla vypracována Česká konfese, kterou císař odmítl písemně potvrdit; svůj slib Českou konfesi zachovávat dodatečně odvolal a její tisk zakázal. V druhé polovině 16. stol. postupovala systematická, i když zatím oficiálně nevyhlášená rekatolizace (po obsazení pražského arcibiskupství v r. 1561 byla v r. 1583 přeložena do Prahy i nunciatura papežské kurie, od r. 1556 zde působil jezuitský řád a významná místa v nejvyšších zemských úřadech byla obsazována stoupenci myšlenky protireformace, což vyvrcholilo v letech 1598–99.

Arcivévoda Matyáš (mladší bratr císaře Rudolfa II.) vyjednal r. 1606 mír se sedmihradským magnátem Štěpánem Bočkajem. Šlo o náboženskou svobodu pro Uhry a Matyáš přizval na uherský sněm v Prešpurku i rakouské stavy. K nim později přistoupili i stavové moravští. Vznikla tak konfederace rakousko-uhersko-moravská, k níž však nepřistoupili čeští stavové, ač byli také přizváni. Zůstali ve sporu dvou bratří věrni Rudolfu II., od něhož si potom do roka, 9. 7. 1609, vymohli potvrzení Majestátu, základního dokumentu svobody víry. Náboženská svoboda platila i pro královská města. Důležité bylo ustanovení, že vrchnost nesmí nutit své poddané k víře, kterou sama vyznává. Nedílným doplňkem Majestátu je Porovnání, upřesňující některé body jednání.

Konfederační téma, přítomné už v prvním desetiletí 17. stol. při různých jednáních zástupců stavů rakouských, uherských, moravských, českých i slezských, se vrátilo na generální sněm v Praze už v r. 1611 a znovu pak v r. 1615, ale bez valného výsledku. Přijat byl pouze český jazykový zákon – obyvateli Českého státu se mohou stát pouze cizinci znalí českého jazyka.

Významnou událostí byla příprava českého volebního sněmu. Ten měl zajistit nástupnictví Ferdinanda Štýrského po Matyášovi, který neměl přímého potomka (Ferdinanda Štýrského však počátkem r. 1617 adoptoval). Nejvyšším státním úředníkům, povolaným do české kanceláře, byla přečtena královská propozice, kterou měli bez jakékoli diskuse schválit. V stejném duchu se neslo i další jednání českého volebního sněmu, včetně osobního hlasování každého člena zvlášť. Za této situace se proti volbě Ferdinanda postavili nakonec jen čtyři muži, dva šlechtici a dva měšťané.

Defenestrace místodržících jako trest za soustavné porušování Majestátu byla odstartována večer 22. května 1618 v domě Jana Albrechta Smiřického na Malostranském náměstí v Praze, kde se sešli hlavní vůdcové opozice. Byla dohodnuta i následná volba direktoria a svolání zemské hotovosti. K tomu také skutečně došlo, třicetičlenný sbor direktorů nahradil sbor místodržitelů i zemské úřady. Pro povstání byla získána téměř celá země až na tři katolická města: České Budějovice, Plzeň a Český Krumlov. Oficiálně nebyla vzpoura namířena proti panovníkovi a dynastii (např. královských důchodů se neměla týkat), ale proti jeho špatným rádcům. Současně nastává vypovězení a konfiskace majetku jezuitů a vyslání zmocněnců direktoria do řady evropských zemí se žádostí o pomoc. Výsledek byl poměrně slabý (2000 mužů pod vedením Arnošta z Mansfeldu poslal savojský vévoda Karel Emanuel, Spojené Nizozemí poskytlo určitou finanční podporu, ale jinak šlo většinou o slova a sliby). Slezsko vyjádřilo podporu. Moravský sněm byl zdrženlivý, povolil průchod císařského vojska. Konec neutrality nastal až převratem 2. května 1619.

Už vzápětí po defenestraci, 25. května 1618, sepsal právník Martin Frühwein z podnětu představitelů stavovské opozice tzv. první apologii, která měla informovat domácí i zahraniční veřejnost o událostech v Čechách. V prosinci téhož roku byla vypracována apologie podrobnější s mnoha dalšími doklady. Obě byly přeloženy do němčiny a holandštiny, první navíc ještě do latiny. Apologie byly určeny jak pro českou veřejnost, tak, a to především, pro zahraničí. Vysvětlovaly důvod jednání stavů. Proč to bylo pokládáno za tak potřebné, ba nutné? K tomu je třeba nastínit alespoň v hrubých rysech tehdejší poměry v Evropě.

Od velkého dějinného předělu na přelomu 15. a 16. století (objevení Ameriky, vynález knihtisku, rychlejší komunikace myšlenek na dálku) se v Evropě vždy výrazněji formovala seskupení oficiálně církevní, v realitě však více ve funkci tehdy ještě neexistujících politických stran. Středověká uniformita ideového vedení byla totiž zásadně narušena nástupem reformace 16. století, která na rozdíl od valdenství i české reformace mohla rychle pronikat i do vzdálených míst. Jejím protipólem se stala protireformace v podání tridentského koncilu.

K významným celkům se počítala království španělské a portugalské (v souvislosti se zámořskými objevy a napojením zejména na Jižní Ameriku), království francouzské s počínající koloniální soustavou a ve spojenectví s Turky a císařství římské národa německého (celek zahrnující prakticky celou střední Evropu, kde císaře volilo sedm kurfiřtů – čtyři světští a tři duchovní).

V této době bylo Německo rozdrobeno do mnoha států, z nichž žádný nebyl království. To byly pouze Čechy, Polsko a Uhry, které byly ovšem téměř celé obsazeny Osmanskou říší – Turky. České a velmi oslabené Uherské království spolu se zeměmi rakouskými (většinou velkovévodství a vévodství) utvořily v osobě Ferdinanda I. Habsburského jakousi personální unii. Tento zvláštní politický útvar, Habsburská říše, se později nazýval Rakouské mocnářství. Vznikl na základě skutečnosti, že r. 1282 německý král Rudolf Habsburský udělil Rakousy a Štýrsko v léno členům svého rodu, a položil tak základ příštímu mocenskému postupu Habsburků (v 16. století ovládali kromě střední Evropy i Evropu jižní, Nizozemí a osady v Americe).

Středověké Evropě vládli (často ve sporech) římský papež a císař říše římské národa německého. Vládní soustava obou složek byla hierarchická a absolutistická. Snahu o získání větší svobody projevila ekonomicky prosperující města v severní Itálii už v 11. století a později v Německu, kde významná byla zejména města hanzovní. Zcela zvláštním příkladem byl vznik Švýcarského spříseženstva: R. 1291 utvořily ve Švýcarsku tři tzv. lesní kantony (Uri, Schwyz a Unterwalden) spolek na obranu proti Habsburkům pod názvem Věčný svaz. R. 1315 domobrana Věčného svazu zvítězila nad Habsburky. Vznikl nový stát Švýcarské spříseženství. Procházel v dalších stoletích různými obdobími (i opakované boje mezi katolickými a protestantskými kantony), aniž by byla zásadně zpochybněna jeho samostatnost. Pro situaci na počátku 17. století lze však považovat za nejzávažnější vznik samostatného Holandska. Nizozemí bylo spravováno španělskou vládou, proti níž severní kraje zahájily odboj. Po popravě předních činitelů odboje Egmonta a Hoorna začala emigrace protestantů do ciziny. R. 1578 byly spojeny jižní kraje Španělského Nizozemí jako základ příští Belgie, severní kraje (příští Holandsko) se spojily k obraně a r. 1581 vyhlásily samostatnost.

V této vyhrocené situaci, když na různých místech Evropy vzplanuly boje o příslušnost k římskému katolicismu či reformaci, byla roku 1608 založena Protestantská unie (knížata jihoněmecká a západoněmecká a některá říšská města v čele s falckým kurfiřtem Bedřichem IV.) a roku 1609 se ustavila Katolická liga, podporovaná především Habsburky, v čele s bavorským vévodou Maxmiliánem. V tomto výbušném ovzduší se odehrál i pokus o vznik nového typu státu obdobně jako v Holandsku, v tomto případě v celém středoevropském prostoru. Právní akty, které předcházely České konfederaci, dosvědčují jednání postupně se Slezskem, Dolní Lužicí, Moravou i Horní Lužicí. Další jednání probíhala (kromě zemí Koruny české) také s Horním a Dolním Rakouskem i s Uhrami.

Na generálním sněmu v červenci 1619, který svolali čeští direktoři, byl projednán a schválen návrh nové ústavy Českého státu – České konfederace. Text ústavy předem připravila komise, složená ze zástupců jednotlivých historických zemí, ta jej konzultovala i s rakouskou delegací. Uzavření česko-rakouské konfederace nastalo pak v srpnu 1619, česko-uherská konfederace byla potvrzena na počátku roku 1620.

Svým obsahem i formou vychází Česká konfederace z domácích i zahraničních vzorů (sbírky zemského práva, sněmovní usnesení, husitské manifesty, Majestát a Porovnání, stavovské apologie, snad i mírový projekt Jiřího z Poděbrad; konfederační hnutí ve Švýcarsku, Holandsku a Německu). Zevrubná předmluva vysvětluje důvod vzniku konfederace v návaznosti na starobylé vztahy zemí Čechy, Morava, Slezsko a Lužice, které se nyní prohlubují a zpřesňují pro lepší vzájemnou ochranu před nepřáteli evangelické víry. Na úvodní slovo navazuje jednak osobní přísaha představitelů všech dotyčných zemí a jednak prohlášení, že sjednocení nemá nikoho potlačovat, koná se jen k obhájení svobod sjednocených zemí.

Jednotlivými články (artikuly) je konstatován evangelický stavovský stát. Jeho forma je spíše volná federace, skládající se z pěti historických zemí – Čech, Moravy, Slezska, Horní a Dolní Lužice. Pravomoci voleného panovníka jsou silně omezeny ve prospěch evangelických stavů a připouští se i možnost odporu. Jednotlivé země vystupují jako právnické osoby na principu rovnoprávnosti. Panovník i nejvyšší úřady musí plně „šetřit svobody i privilegia“ jednotlivých konfederovaných zemí.

Důležitou otázku vztahu vládnoucích evangelíků ke katolíkům řeší zejména artikuly 7, 9, 12, 13, 14, 15. Nezakazují jim jejich víru a nenutí je k přestupu, ale vyžadují prohlášení, že nebudou veřejně ani skrytě zemím Konfederace škodit. Odpovědné úřady mají být obsazeny evangelíky. (Nutnost obsazení řídicích funkcí veřejného života evangelíky je dána trpkou zkušeností způsobu pronikání systematické rekatolizace od druhé poloviny 16. stol.) Katolíci mohou veřejně působit, pokud se oficiálně zavážou, že nebudou vystupovat ani nic činit proti Majestátu a Porovnání, a pokud se nebudou řídit směrnicí, že slovo dané kacířům se nemusí dodržet. Jezuitský řád se jako narušitel obecného pokoje v zemi nesmí nikdy objevit. V České konfederaci se nikde výslovně neuvádí, že vrchnost nesmí nutit své poddané ke své víře, zmiňuje se však opětovně Rudolfův Majestát, kde tato skutečnost uvedena je.

Jako nejvyšší zákonodárný orgán státní struktury českého státu působil už od 14. století generální sněm. Na to navazuje i konfederační listina, zejména v souvislosti s volbou panovníka, kterého nově volí všechny země, zatímco doposud projevovaly pouze souhlas s volbou českého sněmu. Významný je i komplex norem, týkajících se obránců víry – defenzorů.

Krátká dějinná epizoda působení České konfederace skončila po neslavném panování zvoleného krále Bedřicha Falckého, po vojenských úspěších i prohrách, po zoufalém shánění peněz za mlčení většiny Evropy a za nezájmu vlastního „lidu země“, nijak neosloveného tragédií bělohorské bitvy, staroměstskou exekucí a Obnoveným zřízením zemským. Mělo tedy celé úsilí smysl? Ve své době opravdu nemělo šanci dozrát. Dnes však přes všechny tehdejší omyly a nedostatky dávných různorodých aktérů dění dává úsilí těch nejopravdovějších řadu velmi aktuálních podnětů pro naši současnost i budoucnost.

Oč šlo tehdy a oč jde dnes? Evropa na prahu novověku se začala probouzet k samostatnému odpovědnému životu. Stále více ji tížil nárok absolutistického vládnutí, který byl obtížný už dříve lesním kantonům Švýcarska. Rozhodný zápas sehrály Spojené provincie nizozemské a České království. Vestfálský mír zpečetil vítězství jedněch a prohru druhých. Příčinou byla kromě mnoha jiných i geografická poloha obou celků v historické souvislosti. Říši římskou národa německého ovládali Habsburkové, jejichž mocenská rozpínavost pronikla nejen na Pyrenejský poloostrov, ale až za oceán. Česká konfederace měla být alternativa k absolutistické moci; počítalo se velmi seriózně s jejím postupným rozšiřováním na další státy. Skutečnost, že se tak nestalo, ztížila a zpomalila cestu Evropy k demokracii. To je vážné upozornění a výstraha i pro naši současnost. V globalizovaném světě je inteligentní a odpovědná soudržnost evropského kontinentu nesporně a mimořádně důležitá. Na jakých základech může být založena? Česká konfederace připomíná, že základem jsou rovnoprávné vztahy spolupracujících subjektů a jejich oficiální reprezentace, která nediktuje, ale odpovědně slouží dané společnosti.

Autorka (nyní v důchodu) působila jako soukromá docentka církevních dějin na ETF UK.

Vytisknout