Čekání na uprchlíky, kteří nedorazili (Alena Fendrychová)

Čekání na uprchlíky, kteří nedorazili

Alena Fendrychová

Vlastně to není úplně přesné; nějaké uprchlíky přece jen máme. Již několik let standardně žádá o udělení azylu kolem jednoho tisíce lidí ročně a ani letos to nebude jiné. V tomto roce dosud požádalo o azyl třináct set lidí, asi čtyři sta žádostem bylo vyhověno. Jedná se však hlavně o žadatele z Ukrajiny a Kuby; uprchlíci „nové vlny“ se Česku vyhýbají. Tato situace se samozřejmě může v budoucnu změnit, zatím tomu však nic nenasvědčuje. Běženců spíš ubývá. Když jsem byla na začátku prosince v detenčním táboře v Bělé pod Bezdězem, měli tam všeho všudy jedenáct zadržených cizinců. Titulek spíš poukazuje na nepoměr mezi strachem většiny společnosti z příchodu desetitisíců uprchlíků a realitou, která z dlouhodobého průměru nevybočuje. Lidé reagují na situaci jinde v Evropě a na evropských hranicích, odkud mohou v přímém přenosu sledovat výjevy téměř apokalyptické. Ty se střídají s obrázky teroristických útoků. Nelze se divit, že podle posledního výzkumu agentury CVVM tři pětiny Čechů odmítají válečné uprchlíky přijímat. Někteří tuzemci to ale vidí jinak. Od začátku uprchlické krize chce mnoho místních obyvatel uprchlíkům pomáhat. Do Diakonie volají lidé z evangelických sborů, chtějí věnovat peníze, nabídnout ubytování syrským rodinám, vzít k sobě někoho na Vánoce. Většinou říkáme: Počkejte s tím, až tu uprchlíci budou, zatím situaci zvládají nevládní organizace, které již dlouho v téhle oblasti pracují. Co je možné dělat již dnes? Jak se na stav, kdy uprchlíci skutečně ve větším množství přijdou, připravit?

Co se děje

Již několik měsíců pracují na Balkáně, v místech, kudy procházejí uprchlíci, stovky českých dobrovolníků. Jejich svědectví je důležité. Mluví o tom, že při setkání s konkrétním uprchlíkem, člověkem, který má jméno a tvář, mizí strach, který může cítit divák při pohledu na masy běženců v televizi. Obavy prý měli hlavně z toho, že lidem nedokážou pomoct. Tahle pomoc vznikla „zespodu“, mimo oficiální struktury. Lidé nečekali, až bude založen spolek nebo až stávající organizace shromáždí peníze, aby mohli na místě pracovat. Svolávali se přes Facebook, cesty i nákupy na místě platili ze svého nebo z peněz od přátel.

Kontakty s uprchlíky v Česku

Již v devadesátých letech měly některé evangelické sbory zkušenosti s afghánskými a čečenskými uprchlíky. Mezi roky 2008 až 2011 do některých sborů přišli lidé z Barmy, kteří se v rámci přesídlení stěhovali do měst a vesnic v Česku. Diakonie spolupracovala s Barmským centrem Praha, které integraci nově přesídlených provádělo. Pokud Barmánci bydleli blízko evangelického sboru, ředitelka centra Sabe Soe sbor oslovila a pomáhala Čechy s Barmánci seznamovat. A v několika našich sborech se přátelské vztahy, tak důležité pro další integraci, skutečně navázaly. Když přesídlování skupiny lidí z Barmy začalo, ozývaly se, stejně jako nyní, skeptické hlasy: „Ti tu nezůstanou, udržují kontakty se svou komunitou ve Skandinávii, tam mají lepší podmínky.“ Někteří skutečně odjeli, ale zase se vrátili. Nakonec zůstali skoro všichni. Velkou roli sehrál fakt, že barmské děti uspěly ve škole, rychle se naučily češtinu, nyní již někteří studují na středních školách. Mají perspektivu. To je pro rodiče podstatné. Píše o tom v Českém bratru také jedna členka evangelického sboru v Novém Městě na Moravě, která se práci s rodinami intenzivně věnovala: „Děti to zvládají úplně jinak. Chlapeček z jedné z barmských rodin mluví česky po roce chození do školky úplně perfektně. Paní učitelky byly nadšeny z toho, jak je chytrý, poslušný a šikovný… Ostatní mají menší děti. Myslím, že ty už potíže nebudou mít vůbec.“ Mluví ale také o tom, že začlenění rodin do společnosti není snadné a trvá dlouhou dobu, ač se na práci s Barmánci účastnilo hodně lidí jak ze sboru, tak z města. To je také důležité – být si vědom toho, že práce s nově přistěhovanými rodinami nebude jednoduchá a že to nejde bez trpělivosti a tolerance. Některé sbory se setkávají s azylanty, kteří bydlí v integračních centrech, než si najdou stálé bydlení. Taková centra jsou teď v Česku čtyři: v Havířově, Jaroměři, Brně a Předlicích. Sbor v Semonicích se nachází blízko Jaroměře a s cizinci ubytovanými v zařízení dlouhodobě spolupracuje. Zvou je na sborové akce, pomáhají při výuce češtiny. Před nějakou dobou to byli Bělorusové, nyní Semoničtí navázali kontakty se syrskou rodinou, mimo jiné ji pozvali na rekreační pobyt do Bělče. Zkušenosti těchto sborů bude dobré využít, až se i do Česka dostanou ti „noví uprchlíci“, o kterých všichni mluví, ale zatím je tu nemáme.

Čas navíc, než přijdou

Oproti Němcům máme výhodu; dostali jsme „čas navíc“, čas se připravit. Uprchlíci nakonec ve větších počtech asi do Česka přijdou, stav, kdy imigrační břemeno nese jen několik zemí Evropy, je dlouhodobě neudržitelný. V příštích dvou letech má Česká republika přijmout několik tisíc žadatelů o azyl z uprchlických táborů v Itálii a Řecku. „Čas navíc“ můžeme využít k tomu, abychom na cizince připravili své okolí. Můžeme mluvit s lidmi okolo nás, mírnit strach a nepodložené obavy z utečenců. Evangelíci mohou kontaktovat ostatní církve, různé organizace a spolky a společně najít oblasti, do kterých by mohli příchozí v budoucnu zapojit. Nabízejí se aktivity sportovní, kulturní, vzdělávací, pravidelné akce sborů či farností apod. Sbory také mohou oslovit vedení města a povzbudit je k přijetí jedné či dvou uprchlických rodin a nabídnout, že část starosti vezmou na sebe. „Čas navíc“ můžeme využít i jinak. Německo je nyní místem, kde mohou pomáhat další dobrovolníci. Vedle získání zkušeností, které v Čechách nezískají, tak lze vyslat důležitý signál – jsme schopni i solidarity a pomoci druhým.

Co dělat, až tu budou

Uprchlíci, kteří u nás dostanou azyl, budou nějakou dobu přebývat v integračních azylových zařízeních, nebo mohou rovnou hledat stálé bydlení a práci. K začlenění azylantů do společnosti slouží Státní integrační program (SIP), který je zaměřen na výuku jazyka, shánění bydlení a zajištění práce. Rodiny azylantů budou mít půl roku k dispozici sociální asistenci v obci, kam se nastěhují. Státní integrační program bude příští rok realizovat Charita ČR ve spolupráci s obcemi, zaměstnavateli a nevládními organizacemi. Co by tedy mohly dělat evangelické sbory? Spolupracovat s ostatními v obci, nabídnout pomoc, včetně bydlení a hledání práce, zvát cizince na to, co se ve sboru pořádá. Hlavní, cenné, je působit tam, kam pomoc státu nedosáhne – přijmout vlídně ty nové, nebát se nabídnout jim společenství. Vyjít na dlouhou a nejistou cestu budování vztahů s příchozími, kteří u nás hledají pomoc a domov. Agapé a otevřenost, to není něco, co by se rozdáváním vyčerpalo a pak nám chybělo. Naopak. Společná práce a solidarita s příchozími může sbor posílit.

Autorka je sociální pracovnice, koordinátorka pro práci s uprchlíky Diakonie ČCE.

Vytisknout