Čáslavský sněm | Petr Krejčí

Letos to bude 600 let, co se ve dnech 3. až 7. června 1421 konal v Čáslavi v kostele sv. Petra a Pavla sněm zástupců orebitů, pražanů, táborů a některých českých katolických šlechticů.

Jednání sněmu mělo za cíl uznat čtyři artikuly pražské jako zemský zákon, a pokud tento zákon bezpodmínečně uzná Zikmund Lucemburský, uznat i jeho za krále českého.

Čtyři artikuly pražské v té době nebyly nic nového. Již od roku 1420 byly předmětem rozhovoru mezi jednotlivými husitskými proudy, ale i katolíky a Zikmundovými stoupenci. Do rozhovoru se zapojila i pražská univerzita, která měla po teologické stránce hlavní slovo. Artikuly podpořil i pražský arcibiskup Konrád z Vechty, ten pak se účastnil i Čáslavského sněmu. K dalším přítomným patřili kněží Jan Želivský a Jan z Příbrami a zástupci vyšší a nižší šlechty z Čech i Moravy i stoupenci Zikmunda Lucemburského, usilujícího o trůn český.

Zápis z tohoto sněmu, k němuž patří i soupis více než padesáti českých a moravských osobností, které s usnesením souhlasili, obsahuje i tato slova:

„Vyznáváme tímto listem obecně všem, ktož jej uzří nebo čtouce uslyší: že znamenavše mnohé, rozličné a veliké nesnáze, bouře, záhuby, pálení, násilí i jiné rozličné neřády v království našem Českém, vzniklé pro nesvornost vůle, rozumu a žádosti ku pravdám světle písmem svatým ohlášeným, žádajíce vší naší pilností, jakožto dlužni jsme, ty neřády v řád a ty bouře v klid a ve svornost uvésti, a tady obecné dobré téhož království napraviti a upevniti, učinivše a svolavše sněm obecný České země, všichni vespolek za jeden člověk na tom sněmu se ustanovivše, v takouto smlouvu a v jednotu vnikli jsme a vstoupili, i mocí tohoto listu vnikujem a vstupujem; nejprvé, abychom těchto pravd božských dole psaných svornú myslí a vší naší snažností hájili a bránili proti každému člověku, jenž by nám na nich anebo na které z nich kterýmžkolivěk obyčejem překážeti a škoditi mínil a od nich nás mocí tisknouti chtěl; a je sami osobně s svými poddanými držeti a skutečně vésti máme, leč bychom lépe písmem svatým zpraveni byli, kterémuž by písmu mistři Pražští a kněží odolati písmem svatým nikoli nemohli. Kterýchžto pravd rozum těmito slovy takto položen jest a oznámen:

Najprvé aby slovo Boží po království Českém svobodně bez překazy od křesťanských kněží bylo zvěstováno a kázáno.

Druhé aby velebná svátost těla a krve pána našeho Jesu Krista pod oběma spůsoboma chleba a vína všem věrným křesťanóm starým i mladým svobodně byla rozdávána, podlé jeho ustanovení a přikázání.

Třetí že mnozí kněží a mniši světským řádem panují nad velikým zbožím tělesným proti Kristovu přikázaní a na překážu svému kněžskému úřadu a k veliké škodě stavu světského, aby takovým kněžím to neřádné panovánie odjato a staveno bylo a aby podlé čtení nám příkladně živi byli k stavu Kristovu a apoštolskému.

Čtvrté aby všichni hříchové zjevní smrtedlní a jiní neřádové zákonu Božímu odporní, řádem a rozumně od těch, jenž úřad k tomu mají, v každém stavu byli stavováni a kázáni, a zlá a křivá pověst o této zemi České aby očištěna byla, tak aby se obecné dobré království a jazyku Českému dálo.

Za páté pak sněm odmítl přijmout Zikmunda Lucemburského za krále českého, neb jest ten král zjevný tupitel těch pravd svatých často psaných, písmem svatým jasně dolíčených, a vrah cti i osob jazyku Českého.“

Za šesté sněm jmenoval dvacetičlennou zemskou vládu, složenou ze dvou zástupců Starého Města pražského, dvou zástupců Nového Města pražského, čtyř zástupců ostatních měst (Hradec Králové, Kouřim, Kutná Hora), dvou zástupců Tábora a z pěti pánů a pěti rytířů. Řešení sporů duchovní povahy pak měli být nápomocni kněží Jan Želivský a Jan Příbram, to vše na dobu do svátku sv. Václava.

Rovněž bylo stanoveno, aby se sešel „společní sněm všech kněží starších po království Českém, kteříž lid zákonem Božím zpravují, a tu aby knězem arcibiskupem, mistry a kněžími byl veškeren řád kostelní ustanoven, neřádům a výtržkám všelijakým ku poražení a zkažení. Pod kterýžto řád kostelní všeckno kněžstvo i žákovstvo i v království českém jednostajně a svorně má podniknouti a podstoupiti; a jestliže by se který kněz vytrhl a z řádu vystoupil, chtě jinak vésti neb kázati, ten ode pánův a obcí nikoli pro své výtržky nemá trpěn býti, než ihned má odeslán býti k úředníkům arcibiskupovým“.

Ony čtyři artikuly nebyly tedy ničím pro Čáslavský sněm novým. Novým bylo to, že se staly rozhodnutím sněmu zemským zákonem a o jejich platnost se vedly spory až do doby Rudolfova Majestátu.

Zabýval se jimi Soudce Chebský, byla s nimi srozuměna Basilejská kompaktáta.

Na sněmu v Kutné Hoře v březnu roku 1485 bylo mimo jiné stanoveno: „Všickni kněží naši, kteréžkoli nyní máme, neb potom za sebú míti budeme na panstvích a zbožích našich dědických neb zástavných, máme k tomu jmíti a držeti, aby obyčeje při přijímání těla a krve Boží pod jednú spuosobú neb pod obojí spuosobú slušně vésti mohli a svobodně, kážíce čtení svaté a jiné spravedlivé písmo svaté bez hanění, kaceřování strany druhé i všelijakých úštipkuov, podávajíc lidem obecným, jakž v těch farách zvyklost mají, tajně ani zjevně žádného nenutíc; neb byli-li by při které faře kteří lidé, buď jeden neb více, jinak při přijímání obyčej majíce, než kněz ten má při podávání té velebné svátosti, ten přijímáním svým muož spasení svého hledati, kdež se jemu zdáti bude podlé duověření spasení jeho, a mimo to v ničemž jeho neobtěžuj, jako křesťanu přísluší.“

O devadesát let později bylo císaři Maxmiliánovi předloženo ke schválení „Vyznání víry svaté křesťanské všech tří stavův království českého Tělo a Krev Krista Pána pod obojí přijímajících“. Jednalo se o tzv. Českou konfesi.

Císař ji potvrdil jen ústně; písemně jako zemský zákon byla potvrzena až Majestátem Rudolfa II. z 9. července 1609 s tím, aby „pro zachování lásky a svornosti každá strana náboženství své volně provozovala, kněžími svými se řídila a spravovala, a jedna strana druhé v jejím náboženství a řádích žádného vyměřování nečinila, provozování náboženství, mrtvých těl v kostelích a na krchovích pochovávání a zvonění nebránila. Také již po dnešní den žádný jak z vyšších svobodných stavův, tak ani města, městečka i také sedlský lid od vrchností svých ani žádného jiného duchovního ani světského člověka nemají a nemá od svého náboženství odtiskován a k náboženství strany druhé mocí ani nižádným vymyšleným spůsobem přinucován býti“.

V evropském kontextu šlo o jedinečnou věc. Leč to, co bylo počato Sněmem čáslavským, bylo násilně přerušeno Obnoveným zřízením zemským z roku 1627 pro Čechy a z roku 1628 pro Moravu, a to až do roku 1861, kdy byl vydán císařský patent č. 41/1861 ř. z., který v § 1 stanovil: „Evangelíci augsburského i helvétského vyznání mají právo záležitosti své církevní samostatně pořádati, spravovati a říditi“. A v § 2 je pak dáno: „Úplná svoboda evangelického vyznání víry, jakož i právo společného veřejného vykonávání náboženství jsou jim po všecky časy od nás pojištěny. Za příčinou tou se všecka bývalá obmezení, co se dotýče zakládání kostelův s věžmi i zvony a bez nich, odbývání všelikých slavností náboženských, s učením víry jejich se srovnávajících, vykonávání správy duchovní, pokud by omezení taková posavad v obyčeji byla, tímto moci a působnosti zbavují se a za neplatná a nijaká se prohlašují. Dále není bráněno evangelíkům, aby knihy evangelicko-náboženské a bohoslovecké, jmenovitě písma svatá anebo spisy vyznávací sobě objednávali a jich užívali.“

Jestliže za symbol období po Obnoveném zřízení zemském můžeme považovat mariánský sloup na Staroměstském náměstí, v roce 1918 stržený a v roce 2019 znovu postavený, pak za symbol úsilí o svobodu víry v době předbělohorské můžeme považovat překlad Bible do češtiny – Bibli kralickou. Na biblickém svědectví, přepsaném do mateřského jazyka, byly založeny čtyři pražské artikuly, Česká konfese a konec konců i Majestát Rudolfův.

A Bible kralická na rozdíl od mariánského sloupu společnost nerozděluje.

Vytisknout