ČCE – českobratrská, nebo evangelická? | Jan Štefan

Památce mých evangelických prarodičů Boženy Šaldové, r. Chlebounové, pokřtěné v evangelické církvi h. v. ve Džbánově, a Josefa Šaldy, pokřtěného v římskokatolické církvi ve Svatém Jiří u Chocně, který z římskokatolické církve po návratu z legií vystoupil, po dobu první republiky byl bez vyznání a na konci druhé světové války vstoupil v Praze u Salvátora do Českobratrské církve evangelické.

1.

Letošní výročí ČCE – 100 let od spojení dvou tehdejších církví neslavím. Jsem přesvědčen, že i církev by je měla slavit spíš komorně. Konstatování Synodního výboru ČCE deset let po spojení církví, že „nejpozoruhodnější věc v církvi naší po převratu (rozuměj v říjnu 1918) jest veliké rozmnožení počtu našich příslušníků“, bychom mohli 100 let po tomto spojení obrátit do věty, že „nejpozoruhodnější věc v církvi naší po převratu (rozuměj v listopadu 1989) jest veliké umenšení počtu našich příslušníků“. K oběma evangelickým církvím se v roce 1781 přihlásilo asi 70 000 údů; do unie roku 1918 vplulo na 160 000 evangelíků (34 000 a. v. a 126 000 h. v.) a do deseti let čítala jednotná církev díky přestupovému hnutí bezmála 250 000 členů; dnes nás je necelých 52 000; v roce 2012 evidovala sama ČCE 89 332 svých členů, tedy méně, než kolik utajených evangelíků odpovědělo na vydání tolerančního patentu veřejnou přihláškou k svému dosud skrývanému evangelictví. Jak nepřitakat slovům prvního synodního seniora ČCE Josefa Součka: „A tak jako při všech našich historických vzpomínkách, tak i zde k vděčnosti naší přimísena jest bolest.“ Nechci tu však dnes fňukat ani se rozhořčovat nad brutálním faktem, že tvoříme 0,5 % obyvatel České republiky, chci se zamyslet – podobně jak to učinila řada mých učitelů, např. Luděk Brož, Josef Smolík nebo Pavel Filipi, nad naším evangelictvím a nad naším českobratrstvím.

Nechci tu plédovat pro konfesionalismus. Evropská reformace je, domnívám se, jedna: ta, z níž vzešly evangelické církve západní Evropy. Luteráni a kalvinisté patří k sobě jako dva bratři v jedné rodině. Fakt, že se obě naše evangelické církve spojily, je chvályhodný; rozpojovat je by byl holý nesmysl. Sjednocení se odehrálo ve šťastné hodině všeobecného entuziasmu, kdy se před nimi otevíraly dotud netušené možnosti. A buďme Pánu Bohu vděčni za to, že se odehrálo, a radujme se z toho, že jsme se narodili do století ČCE, spojené evangelické církve.

Jenomže kdo se tu spojil? Nespojilo se ideální luterství s ideálním kalvinismem, spojili se reální luteráni a reálnými kalvinisty. Nebo husité a bratří, popřípadě husité, táborité, utrakvisté a bratří? A do čeho se spojili? Označuje slovo „evangelický“ v názvu unionované církve její podstatu, substanci, esenci a slovo „českobratrský“ její případnost, existenci? Jak si máme vykládat prepozici adjektiva „českobratrská“ před substantivum „církev“ a postpozici adjektiva „evangelická“ za toto substantivum? Generální sněm se v prosinci 1918 vyslovil pro jiný název nové církve: Evangelická církev bratrská; název, z něhož je na první pohled patrno, že atribut „bratrský“ zkonkrétňuje, o jak „evangelickou“ církev se jedná. Byla to tedy nejspíš hegelovská „lest rozumu“, která bývá v okamžicích dějinných zvratů ráda při díle, která způsobila, že jsme se díky dodatečnému písemnému hlasování všech členů generálního sněmu stali z „evangelíků“ „českobratrskými“. Své přemítání nad jménem naší církve skončím důrazným ano k návrhu na změnu názvu církve z „Českobratrské evangelické“ na „Evangelickou církev v ČR“. První z referentů, zdůvodňujících sjednocení církví, Ferdinand Hrejsa řekl mj., že české evangelické církve a. v. a h. v. u nás žily „pod cizím jménem“ nebo spíše pod cizími jmény luteránů a kalvinistů? Ptám se: Nežijí čeští evangelíci pod cizím jménem „českých bratří“? Nejsme snad prostě a jednoduše „evangelíci“? Neměli bychom tedy vstoupit do nového staletí českého evangelictví jako „Evangelická církev“ bez přívlastku?

2.

Na dějinný kairos, zánik nemilovaného mocnářství a vznik vytoužené republiky, nezareagovala církev a. v. a h. v. svoláním mimořádných konventů a synodů, nýbrž svoláním generálního sněmu. Jeho jednání v pražském Obecním domě zahájil kázáním evangelický laik (seniorátní kurátor Ferdinand Kavka, vrchní úředník Městské spořitelny pražské), předsedal mu jiný laik (Václav Havelka, statkář a seniorátní kurátor), rezoluci o „spojení českých evangelíků a obnovení české církve“ přečetl rovněž laik (filolog Antonín Frinta). I když se záhy opět dostali k hlavnímu slovu faráři (tak již při odpoledních projevech na Staroměstském náměstí před pomníkem mistra Jana Husa, následující den se sněm přesunul do vinohradské modlitebny h. v.), tuto manifestaci deklerikalizace, sekularizace a laicizace vznikající církve nelze přehlédnout. Katolíci později právem namítali, pravda, na adresu zcela nové Církve československé, že církve se rodí v kostele, ne na schůzích, že k církvi se máme promodlit, ne prodiskutovat.

Církevní sjednocení nebyl momentální nápad několika entuziastů či idealistů nebo naopak pragmatiků a realistů. V obou církvích se o sbratření, sjednocení již delší dobu jednalo; došlo by k němu zřejmě i v rámci rakousko-uherského mocnářství. Od roku 1848 a intenzivně od devadesátých let 19. století je usilovněji připravovali prominentní faráři obojího vyznání, na straně luterské např. salvátorský farář a budoucí profesor Husovy fakulty superintendent Ferdinand Hrejsa a jeho nadějný mladý vikář Josef Hromádka, na straně reformované např. superintendent Čeněk Dušek (zemřel jako Mojžíš na prahu země zaslíbené, měsíc před sjednocením), budoucí profesor František Žilka a příští první synodní senior, reformovaný pražský senior Josef Souček. Obě „toleranční církve“, jejichž sbory se nedobrovolně a zpravidla nahodile rozhodly jeden pro německou, druhý pro švýcarskou konfesi, pokládaly své sjednocení za něco přirozeného a předkládaly je české veřejnosti jako nápravu dosavadního nepřirozeného stavu věcí. Čeští evangelíci se prostě chopili nabyté republikánské svobody volby, větší, než byla někdejší svoboda císařova, a navázali na přerušenou, násilně ukončenou českou reformaci. Nebo ji dokonce sami hodlali dokončit?

Jeden z architektů a aktérů sjednocení, historik Ferdinand Hrejsa (1867–1953), prokázal šest let předtím ve více než osmisetstránkové historické monografii Česká konfese, její vznik, podstata a dějiny(1912), že Bílá hora zastihla český protestantismus stmelený ve věroučnou i organizační jednotu, která přežila jeden a půl století protireformace. Takto „v podstatě jednotné“ „zbytky někdejší české církve“ či „zbytky české reformace“ paradoxně rozdělil až toleranční patent. Nechtěné rozpojení shora postihlo prý pouze jejich „zevní stránku“. Co bylo přirozenější než vnějšně rozštěpené, ale vnitřně jednotné české a moravské evangelické sbory znovu sjednotit? Tuto linii církevní historiografie, z níž tu a tam vykoukne nehluboký teologický liberalismus a politický patriotismus, výtečně reprezentuje (za 100 let nepřekonaná!) populární Hrejsova syntéza Česká reformace (1914); po listopadovém převratu na ni navázala Eva Melmuková ve své knize Patent zvaný toleranční (1999).

Vedle linie českobratrské tu je i linie evangelická. Její zastánci, v teologii barthiáni, v politice Evropané, nenacházejí jednotu ani v době reformační ani v době tolerance či svobody; jednota pro ně nepředstavuje faktum, nýbrž program. Historická otázka dějinné kontinuity nebo diskontinuity českého evangelictví, otázka vztahu mezi tzv. českou reformací a naším tolerančním a potolerančním evangelictvím, ustoupila u Hrejsových mladších fakultních kolegů do pozadí. Josefa L. Hromádku a Rudolfa Říčana zajímala víc než minulost budoucnost. Při svém historizování a sociologizování si kladli teologickou otázku po konfesijní identitě našich otců – a nás samých.

Můžeme se ptát, zda se naši dědové ve víře rozhodli Luthera a Calvina za Husa, Chelčického a Komenského vyměnit, nebo je postavit vedle sebe. Zpívali jako hymnu reformace „Boží bojovníky“, slavili jako svůj „Den reformace“ Husovu mučednickou smrt v Kostnici místo, nebo vedle Lutherova přibití tezí ve Wittenbergu a jeho „Hradu přepevného“? Sněm opatrně nahradil dosavadní reformační konfese za konfese Bratrskou a Českou; vyučování podle Bratrského katechismu však nedoporučil, bohoslužebné pořádky novoutrakvismu či Jednoty, ani Rohův kancionál nezavedl, praktikování kázně v duchu Jednoty, neřkuli Čtyř pražských artikul jim ani nepřišlo na mysl.

3.

Hlasy proti sjednocení se záhy ozvaly z více stran: zprava od katolíků a probuzeneckých křesťanů, zleva od demokratických liberálů; zevnitř, z vlastních řad, zněl nejprve osaměle.

Protiřímskou agitaci sněmovních řečníků, hřímajících o „odčinění Bílé hory“, čte dnešní český evangelík se zahanbením a studem. V Poselství generálního sněmu českých evangelíků českému národujsme svým spoluobčanům upřeli legitimitu možnosti být zároveň Čech a katolík, a to z pozice té nejpochybnější ekleziologie, opřené o sociologické argumenty o potřebnosti církve a psychologické argumenty o potřebě náboženství.

Ano, máme se českým katolíkům za co omlouvat a ústy synodního seniora Pavla Smetany jsme se jim na Velehradě v červenci 2000 také omluvili. Sny o návratu českého národa pod prapor s kalichem jsme už dávno dosnili. Budeme se radovat, když se budou jednotliví Češi vracet ke Kristu, ať už zakotví v římskokatolické církvi, nebo v letničních křesťanských společenstvích, nebo v českém pravoslaví.

Rezervovaný izolacionismus vyznavačských církví se nápadně odlišoval od převratového nadšení. Nejvýraznější z jejich představitelů, kazatel Svobodné církve reformované (pozdější Jednota českobratrská, dnešní Církev bratrská) František Urbánek (1866–1948) pozdravil Generální sněm připomínkou, že „k spojení nestačí lidská vůle, nýbrž že je k němu též potřebí milosti Boží“. Již v lednu 1919 se tyto církve sešly nedaleko Obecního domu, v modlitebně v Soukenické ulici na svém proti-sněmu, „sněmu věřících“. Alternativní spojení svobodných reformovaných, ochranovské Jednoty a českých baptistů (později na čas Bratrskou jednotu Chelčického) do „církve věřících“ se nezdařilo. České denominace („malé církve“, „menší církve“) zůstaly – mimochodem dodnes – každá pro sebe. Dále žila pouze idea spojení Jednoty bratrské a ČCE, až nakonec v čase nouze nalezly věrné sbory Jednoty svůj domov v Ochranovském seniorátu ČCE. Jsme ochotni a připraveni jednat o nějaké podobě budoucí volné unie třeba s našimi metodisty nebo s Církví bratrskou?

Z vlastního domu nejprve zazněl osamocený hlas Jana Karafiáta, „doživotního odpůrce sjednocení z r. 1918“, který na Generálním sněmu postrádal přihlášku k „tomu hlavnímu, to jest dokonalému ospravedlnění u víře v krev Syna Božího“. Nepřeslechnutelně sebekriticky však vyznívá i Zpráva Synodního výboru ČCE deset let poté. Nová církev se, pravda, rozrostla navenek; nabrala bezmála 100 000 přestoupivších členů. Tito „noví evangelíci“ však sotva věděli, čí jsou: luterství a kalvinismus jim nic neříkaly a pod českobratrstvím si představovali všechno možné – a leccos nemožné (ještě J. Smolík nás studenty častoval humornými zkazkami z rokycanského sboru, např. o bratru, který mu řekl: „Já jsem také v téhle církvi, v té Jeronýmově jednotě“). Vstup velkých „nečeských“ evangelických církví republiky, slovenských, polských a německých luteránů, do církevní unie se nejevil a nejeví jako reálný. Z akademických teologů Karafiátovi přitakal J. L. Hromádka tvrzením, že se sjednocení neodehrálo v hlubinách, nýbrž na mělčině reformace. Úhrnem řečeno, čeští evangeličtí teologové doznali, že motivem a motorem jejich unie nebyly reformační zásady, nýbrž vlastenecký historismus, romantická filosofie dějin nebo prostě účelová politika.

4.

Dostávám se k otázce své přednášky. Teologové sjednocení sdíleli masarykovskou tezi, že česká otázka je otázka náboženská. Byli přesvědčeni o svérázu českého evangelictví a byli odhodláni o něj v nové církvi usilovat. Ferdinand Hrejsa zůstal svému postoji věrný, stačí se začíst do jeho monumentálních Dějin křesťanství v Československu I–VI (1947–1950).

Hrejsovsky hovoří Synodní výbor, vypočítávající snad všechna aktiva české reformace:

„Třeba české náboženské hnutí nebylo zcela jednotné a zahrnovalo rozličné směry, však přece jen v celku svérázné vedle příbuzných evangelických směrů zahraničních, zastoupených jednak luterstvím, jednak církvemi reformovanými a rozličnými denominacemi. České náboženské hnutí vyznačuje se tím, že zdůrazňuje především Zákon Boží, Písmo sv. a církev prvotní jako svůj vzor a zlaté pravidlo. V Písmu sv. pak mu jde zvláště o evangelium, z něhož chce slyšeti nade vše Krista. Jemu se chce český náboženský člověk oddat jako jeho učedlník, jemuž jde především o následování Krista v poslušnosti svatého Boha. Chce Boha poslouchat více než lidi. Nelibuje si v obřadech ani hloubání o nestižitelných tajemstvích, nýbrž zdůrazňuje potřebu, aby člověk, milostí Boží v Kristu uchvácen, oddal se u víře živé z celého srdce svému Spasiteli a svému Bohu, a aby znovuzrozen dal se vésti Duchem Božím, podřídil vůli svou Bohu a tak, těše se z milosti Boží, rostl v člověka dokonalého. A ovšem chce, aby všichni takoví věrní učedlníci Kristovi seskupili se v jednotu Božího lidu, krásnou církev Kristovu, náležitě zřízenou a upevněnou kázní, v níž by království Boží stávalo se skutkem.“

Proti hrejsovskému českobratrství dávám slovo hromádkovskému evangelictví. Slova někdejšího Hrejsova vikáře a spolubojovníka a pozdějšího fakultního kolegy z knížky Cesty českých evangelíků(1934) přepisuji z exempláře, na jejíž první stránce čtu věnování „Prof. Dru Ferd. Hrejsovi v oddané úctě J. L. Hromádka, 5. XII. 1934“:

„Přijímáme pro sebe z českých dějin pouze to, co se dá zasadit do dějin oné smlouvy, o které svědčí proroci a apoštolové. Nic neplatí pro nás, co není dost dobré pro nejvyšší úroveň světovou. Nic nás nezavazuje, co se nedá obhájit ve jménu svědectví prorockého a apoštolského před fórem ostatních evangelických církví. Nic nám doopravdy nepomůže, co nemůže být nabídnuto jako účinný lék na nejtěžší choroby celého lidstva.“

Svéráz české reformace jsme si navykli souhrnně nazývat „českobratrstvím“ a sebe sama jako potomky české reformace, „českými bratry“. Existuje nějaká dnešní podoba českobratrství? Na webových stránkách jednoho našeho sboru, nebudu jmenovat, jsem se – po „dvojiční“ preambuli (s příznačným opomenutím Ducha svatého) – dočetl, že se hlásíme k odkazu české reformace, klademe důraz na náboženskou toleranci a usilujeme o ekumenickou spolupráci; referenčními postavami jsou Jan Hus, Jan Amos Komenský a T. G. Masaryk. Nerad bych se mýlil, ale obávám se, že zvěst, s níž by se dalo žít a umírat, dnes budeme muset hledat jinde; u referenčních postav jako Martin Luther, Jan Kalvín, Karl Barth, J. L. Hromádka, J. M. Lochman. Ostatně žité křesťanství fakticky prostředkuje pozdně modernímu a postmodernímu obyvateli Česka na literární rovině britský anglikán C. S. Lewis, v reálu pak katoličtí kněží Tomáš Halík, Marek Orko Vácha, Jan Rybář, Ladislav Heryán nebo Zbigniew Czendlik.

Před několika lety jsem na farářském kurzu, který se tematicky zabýval evangelickou identitou, zakončil svou přednášku Teologie ČCE citáty rakouského katolíka Karla Rahnera. I teď bych rád skončil citátem jiného významného zahraničního teologa. Britsko-americký metodista Geoffrey Wainright (1939) pojmenoval v slovníkovém hesle Blackwellovy encyklopedie moderního křesťanského myšlenísituaci v teologii před dvaceti lety takto: „Současná situace je nepřehledná, avšak životaschopná, přičemž ji charakterizují čtyři základní zdroje teologie: důraz na Písmo, tradici, rozum i zkušenost.“ „Chceme-li se vyhnout další fragmentaci, stává se na všech úrovních (v synchronním i diachronním smyslu) zcela nepostradatelným ekumenismus.“

Autor je profesor systematické teologie ETF UK.

Vytisknout