Budoucnost podle Švihlíkové a Varufakise (Úvaha nad dvěma knížkami o současné světové ekonomice) | Ladislav Pokorný

V nedávné době vyšly dvě pozoruhodné knížky pojednávající o ekonomii, každá ovšem zcela jiná. První z nich, z pera levicové české ekonomky Ilony Švihlíkové a sociálně demokratického publicisty a komunálního politika Miroslava Tejkla s názvem Kapitalismus, socialismus a budoucnost aneb Mikeš už přišel je poměrně obsáhlá, odborná politicko-ekonomická studie, zabývající se problémy současného světového kapitalismu a jejich politickými důsledky. Druhá je český překlad útlé, populárně napsané knížky známého řeckého ekonoma a bývalého ministra financí v první Tsiprasově vládě Janise Varufakise Co jsem řekl své dceři o ekonomii. Autor zde ve výkladech své čtrnáctileté dceři vychází z teze, že každá ekonomie, která chce být vědecká, musí své závěry umět tlumočit srozumitelně i naprostým laikům. A o to se Varufakis právě snaží. Oba tak žánrově rozdílné spisy mají jedno společné: dominuje zde povědomí o systémové krizi současného ekonomického řádu ve světě a hluboká starost o jeho budoucnost.

Švihlíková s Tejklem se ve své analýze vývoje kapitalismu a jeho současné krize výslovně hlásí k odkazu Karla Marxe a dvou liberálně-socializujících ekonomů první poloviny 20. století Johna Maynarda Keynese a Josepha Aloise Schumpetera. Samotný pojem „kapitál“ chápou přitom nejen jako finanční veličinu, ale jako výraz určitého společenského vztahu, který vzniká zhruba v 18. století a postupně se stává dominujícím, což je spjato především s prudkým rozvojem výrobních technologií. Jejich rozvoj vytváří potřebu neustálé reprodukce zdrojů výroby (továrny, strojní vybavení, pracovní síly), jinými slovy zde vzniká reprodukční dluh. Aby tento dluh mohl být pokryt, musí být produkty jednotlivými podnikateli neustále zhodnocovány a zisk z jejich prodeje znovu investován. Toto soukromé zhodnocování je základ kapitalismu. Když je úspěšně plní, je eo ipso plně legitimní přestože jeho praktické fungování je drsné a vůči zaměstnancům často až nelidské. Situace se ale začíná zásadně měnit v pozdním kapitalismu, kdy (opět) s raketovým vývojem nových technologií dochází k takovému zlevnění výroby, že reprodukční dluh výrazně klesá, přičemž ani na jeho snižující se úroveň už soukromý zisk z výroby nestačí. Nastupují tedy investice z veřejných rozpočtů, u nichž ovšem zhodnocování není jen soukromé, ale převážně společenské. To je v současné době na cestě k dominanci, i když soukromé zhodnocování zcela nevylučuje, ale v jistém smyslu je i zahrnuje. Podle autorů stojíme tak na prahu nového společenského systému, který autoři pracovně nazývají „sociál“, čili jakýsi přirozený socialismus. Kapitalismus v původním smyslu slova se stává nelegitimním. Jeho protagonisté, kteří se v posledních desetiletích zasloužili o raketové zvětšování obrovských (podle Kellera nesouměřitelných) příjmových nerovností, jsou jako privilegovaná vrstva stále méně závislí na legitimních ziscích z reálné produkce, ale stále více na parazitním „dobývání renty“ z veřejných prostředků („socialismus pro VIP“). Tato situace musí být dříve či později řešena, tak jako musela být řešena vzhledem k parazitující aristokracii Velkou francouzskou revolucí.

Autoři velice přejně připomínají ekonomickou analýzu vrcholného kapitalismu v díle Karla Marxe a uvádějí na pravou míru některé mýty jeho následovníků (např. v otázce soukromého vlastnictví, které Marx zdaleka neodmítal), ale všímají si i jeho omylů: První z nich je Marxův předpoklad, že očekávaný nový společensko-ekonomický řád bude závislý ne na objektivních ekonomických procesech, nýbrž na svobodné vůli nově vládnoucí třídy „výrobců“. A za druhé, že tato nová vládnoucí třída bude proletariát, tj. ti, kteří byli za kapitalismu „zotročeni“. Autoři dovozují, že něco takového se v dějinách nikdy nestalo a stát nemohlo (i francouzská revoluce osvobodila buržoazii a nikoliv poddané nevolníky). Nestalo se tak ani tam, kde socialistická revoluce zvítězila, naopak tam vznikla vládnoucí „nová třída“ (slovy Jugoslávce Milovana Dilase) ze stranické a státní byrokracie.

Závažnou část knížky představuje také analýza tzv. reálného socialismu v SSSR a jeho satelitních státech a jeho kolapsu. Autoři ukazují, že tento radikální projekt, přijímaný poměrně dlouho se sympatiemi i západoevropskou socialistickou levicí, byl funkční pouze v počáteční fázi vývoje, charakteristické především industrializací zaostalého Ruska; ta však byla provázena utrpením zejména rolnictva, které bylo na mnoha místech téměř vyhladověno. Nicméně tu vznikl svébytný fungující systém, který byl schopen po jistou dobu koexistovat s odlišným kapitalistickým systémem na Západě, jeden čas se dokonce mluvilo o jejich konvergenci. Autoři přitom odmítají názor, že by v „socialistických zemích“ šlo o jakýsi státní kapitalismus. Nicméně po úspěšné fázi industrializace, která splnila úkol socialistické reprodukce, nastaly problémy. Nastávající „vědecko-technická revoluce“, verbálně skloňovaná ve všech pádech, neměla kromě jistých speciálních oborů (vojenská technika, výzkum vesmíru) ve státem řízeném hospodářství šanci na úspěch a nastalo neodvratné zaostávání, které postupně zasáhlo nejširší vrstvy obyvatelstva. Jako východisko se jevil návrat ke kapitalistickým výrobním a společenským vztahům, což se týkalo i zemí, které nebyly pod vlivem Sovětského svazu (Jugoslávie, Albánie) a kde se tedy nemohlo mluvit, jako někdy u nás, o údajné „Gorbačovově zradě“. Kapitalismus byl pak skutečně obnoven, ať už šokovou „evropskou“, či postupnou „asijskou“ (Čína, Vietnam) cestou. Tak kolaps „reálného socialismu“ prodloužil existenci upadávajícího kapitalismu. Jak poznamenávají autoři, naše smůla je v tom, že jsme do expresu obdivovaného kapitalismu naskočili ve chvíli, kdy měl svůj zenit dávno za sebou.

Závěr knihy pojednává o výhledu do budoucnosti. V současném mainstreamovém ekonomickém myšlení se podle autorů uplatňují tváří v tvář nepopiratelné krizi systému tři hlavní proudy. První z nich navrhuje návrat k „echtovnímu kapitalismu“ 19. století, což je ovšem z principu nemožné. Druhá cesta, to je postkeynesiánská snaha o soustavné a narůstající regulace kapitálových trhů ze strany politické moci. Ani tato cesta nemá podle autorů budoucnost, protože neřeší základní rozpor stávajícího systému. Zbývá tedy možnost třetí – základní systémová změna. Ta už ovšem přichází, aniž bychom si jí dostatečně všimli. Autoři odmítají usilovné hledání a vytváření umělých představ, jak by měla budoucnost vypadat, o což se někteří levicoví politici stále pokoušejí. Na poetické metafoře, podle níž Ladův očekávaný kocourek Mikeš už přišel, jenže z jiné strany, než se čekalo, a jeho přítomnost je určitými nepřejícími lidmi před námi tajena, ukazují, že prvky budoucího uspořádání společnosti tu už jsou. V této souvislosti poukazují především na raketový rozvoj nových technologií, umožňujících např. vznik trojdimenzionálních tiskáren, pomocí nichž si prakticky s téměř nulovými náklady budeme schopni sami vyrábět předměty denní potřeby. Dále zmiňují již nyní se rozšiřující vliv tzv. sdílené ekonomiky (jako příklad uvádějí noviny typu Metro). Pro dovršení procesu dominance společenského zhodnocování zdrojů je však třeba omezit, příp. úplně zrušit vliv těch privilegovaných, kteří na společnosti parazitují dobýváním renty. To ovšem nebude jednoduché, poněvadž tito dobyvatelé současně disponují značnou politickou i ekonomickou mocí.

Studie je provázena rozsáhlým poznámkovým aparátem a mnoha literárními i internetovými citacemi z děl světových i našich autorů.

A v knížce je toho ještě mnohem víc (úvahy o daňových systémech, o negativních i pozitivních externalitách, o vlivu keynesiánství a postkeynesiánství, otázky globalizace ekonomiky atd. atd.) Já jsem se ve své úvaze soustředil na ty nejdůležitější části, kterým jsem jako naprostý ekonomický laik byl schopen (jak doufám) porozu- mět.

Varufakis ve své daleko útlejší a žánrově zcela odlišné knížce vychází z podobných motivů jako Švihlíková s Tejklem. I jeho trápí obrovský nárůst příjmových nerovností mezi privilegovanými a většinou společnosti. Systémovou krizi a její příčiny vnímá na základě analýzy vývoje kapitalismu podobně jako oni. Podstatně větší pozornost však věnuje příčinám poslední finanční a ekonomické krize z roku 2008, jejíž důsledky jsou v jižních zemích eurozóny, jako je Řecko, pociťovány dodnes. Přístupným slohem popisuje vznik finančních „bublin“, když banky půjčují ne z fondů svých, ale z fiktivních, vzniklých podle předpokladů až v budoucnosti. Dluhy firem, ale i celých států se tak stávají nesplatitelnými. Varufakise také fascinují některé sci-fi filmy, zejména Matrix, který vidí spíše než sci-fi jako dokument o rizicích současnosti, hrozící zotročením lidstva stroji. Pokud jde o budoucnost, pléduje především pro masivní zasahování státu zejména do finanční oblasti; poznamenává, že je v pořádku, když stát zachraňuje krachující banky, neměl by přitom ale zachraňovat bankéře. V tom se shoduje s výše zmiňovanými autory (přes jejich skepsi k dlouhodobým možnostem státní regulace), ale otázku, jak zbavit politické a ekonomické moci ty, kteří na společnosti parazitují, ponechává stejně jako oni otevřenu.

V každém případě i Varufakis (který již před několika lety zaujal svou kritickou knihou o „globálním Minotaurovi“, o níž jsme tehdy také referovali v KR) stejně jako naši autoři Švihlíková s Tejklem podle mého soudu přesvědčivě ukazuje, že celosvětově stojíme na prahu zásadních systémových změn. Jsme na ně připraveni?

Autor je geofyzik, člen redakční rady Křesťanské revue.

Vytisknout