Břemeno viny

Josef Kordík je katolickým knězem na faře v Železnici a nedaleko odamtud, ve Valdicích, pracuje jako kaplan v tamní věznici.

K tomu se ale dobral po cestě dosti spletité – studoval nejprve na textilní fakultě v Liberci, zaznamenal však prý „oznámení“, je přesvědčen, že z těch nejvyšších míst, že se má stát farářem; přešel tedy na Katolickou teologickou fakultu. Vysvěcen byl v roce 1975. Po podpisu Charty 77 byl v roce 81 zbaven státního souhlasu a trestně stíhán za maření dozoru nad církvemi. Po odvolání byl odsouzen k šesti měsícům s tříletou podmínkou. Pracoval jako zámečník a truhlář a ke svému povolání se mohl vrátit až po listopadu 89. Hned ten rok v prosinci začal působit na faře v Železnici a od roku 90 také ve valdické věznici. Začátkem 90. let byl jmenován farářem.

Ve Valdicích jsou odsouzení, kteří si odpykávají těžká provinění. Představuji si, že se tu s pojmy viny a odpuštění zachází víc než ve věznici, kde jde „jen“ o krádeže, drogy… A kdo jiný než právě vězeňský kaplan by měl být s tímto závažným tématem konfrontován?

Tomáš Halík ve své nové knížce Chci, abys byl píše: „Čím více lidí doprovázím na cestě přípravy ke křtu a křtím, tím víc se mi stává zřejmým, že křest je dynamická svátost. Podobně jako manželství a kněžství je i křest událostí, která se nevyčerpává okamžikem udělení svátosti, nýbrž působí tak, že prostupuje celým dalším životem člověka.“

K tomu bych dodal, že zrovna tak i svátost smíření je dynamická. Téměř celý zbytek populace, tedy ti, kteří nesedí ve vězení, říkají: „Já nemám žádnej hřích. Nikoho jsem nezabil, nekradu a manželce jsem věrnej. Pánbůh mne musí vzít do nebe.“

Tím, že se vězeň vyzná ze „skutečného“ hříchu, je teprve na začátku. Jednou vyznaný hřích se už znovu nevyznává, ale jako manželé rádi slyší, že vztah lásky trvá, tak je milé slyšet stále znovu, že Bůh je odpouštějící. Radost z odpuštění se může prožívat po celý život. Milující otec (Lk 15,11n) odpouští bezpodmínečně.

V Bibli je mnoho velkých postav, které mají ruce od krve. Mojžíš, Eliáš, David a Pavel z Tarsu. A přesto je Bůh volá do služby. Odpustil jim a potřebuje je.

Základní terapeutický text o odpuštění čteme v Lukášově evangeliu:
„Tu ho ten druhý okřikl: ,Ty se ani Boha nebojíš? Vždyť jsi sám odsouzen k stejnému trestu. A my jsme odsouzeni spravedlivě, dostáváme zaslouženou odplatu, ale on nic zlého neudělal.ʻ A řekl: ,Ježíši, pamatuj na mne, až přijdeš do svého království.ʻ
Ježíš mu odpověděl: ,Amen, pravím ti, dnes budeš se mnou v ráji.ʻ“
(Lk 23,40–43)

Takový vězeň pak řekne třeba toto: „Vím, za co tu jsem, a jsem tu poprvé a naposled.“

Ale co s těmi, kteří nemají žádný hřích a odpuštění nepotřebují?!

Chtějí odsouzení ve Valdicích o své vině opravdu mluvit? Máte na to, když o vině mluvit začnou, vliv vy sám?

Na katolickou bohoslužbu přichází 35 vězňů. Na skupinu, kde se pracuje s biblickým textem, je ochotna přijít jen asi třetina z nich. Nechávám tam mluvit především je samotné, ale jen co se týká probíraného textu. Co jim text říká, jak je oslovuje. Biblické texty jsou konstruovány terapeuticky. Je to vlastně velmi jednoduché. My křesťané máme Boha, který je vnitřně vztahový (milující) uvnitř Trojice a je vztahový i navenek; a do tohoto vztahu nás zve. Uvěřit tomu je životní výhra, výhra věčného života.

Ti, kteří trpí poruchou osobnosti až narcismem, nechtějí slyšet, že je potřeba změnit sebe, a ne ty druhé. Nemůžu jim říkat, že jsou v pořádku. Říkám na skupině co nejčastěji: „pánové, nebudeme řešit ty druhé, budeme řešit sebe“. Jenomže takoví z té skupiny brzy utečou a tak jim pomoct ani nemůžu.

Ano, biblický text může být terapeutický. Mluvíme ale o „skupině“. Jak je to potom v rozhovoru s jednotlivcem? Tématu viny se přece nelze vyhnout! A pak se tedy ptám – mluví o tom oni sami?

Je pravda, že dávám přednost skupinové práci. Při spoustě rozhovorů s jednotlivci bylo hned nebo později jasné, že to je lež na lež. Je pravda, že není snadné hned poznat, když vězeň kajícnost jen předstírá, a že přichází třeba jen proto, aby si odpočinul od cely. Ale zpravidla to tak je. Kdyžto ve skupině se předvádět nemůže; oni se mezi sebou moc dobře znají. Skupina je ochrana před lhaním. Před ostatními by se zesměšnil.

Zrovna včera jsem na skupině slyšel čerstvé přiznání nesprávného jednání a často se tam probírá, jak je to s odpouštěním a jestli je také nutné zapomenout.

A pak – ve skupině – kdykoliv na téma odpuštění v Bibli „narazíme“, pojednáme o něm. Když k „mým“ vězňům mluvím o milujícím a odpouštějícím Bohu, rádi poslouchají. S tím ujišťováním se jim lépe žije. Přiznávám, že mě práce se skupinou opravdu víc „baví“.

Jak se vy sám potýkáte s „nesrovnalostí“, že odpouštíte někomu, kdo se neprovinil proti vám; že odpouštíte zástupně, vlastně ve jménu Božím?

Počáteční zpověď, ano, to jistě. Ve zpovědi ale spíše potvrzuji, že všechny náležitosti byly splněny, že došlo k vyznání a byla projevena lítost; a taky se musí mluvit o náhradě škody. Ti, co vinu skutečně cítí, přijdou, vyznají se a slyší o odpuštění.

 „Komu hříchy odpustíte, budou odpuštěny.“ To není především forma do svátosti. To je forma do života. Já jsem taky hříšník, taky chci, aby mi bylo odpuštěno. Jak odpouštím, tak mi bude odpuštěno – „A odpusť nám naše hříchy, neboť i my odpouštíme každému, kdo se proviňuje proti nám…“ (L 11,4)

A k tomu bych rád přidal ještě jednu poznámku z Halíkovy knížky. Trochu to souvisí:

„Otec Josef Zvěřina v komunistickém vězení říkával na adresu svých mučitelů: ,Přes všechnu svou moc jednu věc nedokážou – nedokážou mne donutit, abych je nenáviděl.ʻ“ Dnes při pohledu na politiky a velkopodnikatele, kteří ničí zemi a společnost – nejen rozvracejí a okrádají její hospodářství, nýbrž otravují a poškozují její morální klima – si často tuto Zvěřinovu větu opakuji jako mantru; ale není to lehké, mám se tu pořád velmi mnoho co učit!

Stojí vůbec ti odsouzení o odpuštění? A jak je cesta mezi přijetím viny a potřebou nebo touhou po odpuštění dlouhá?

Ano, někteří velmi.

Pokud vězeň nepraktikoval předtím jinde a u mne jakoby začíná, nechám ho minimálně rok čekat. Ale musí pravidelně docházet na bohoslužbu.

V jakém smyslu „čekat“? A jak a čím se daří touhu po odpuštění v těchto lidech probouzet? Jak se stane, že se to roky otupované svědomí najednou stává citlivým, vnímavým?

On ten rok „nečeká“, ale učí se. K čemu je zpověď tomu, kdo nic neví o Bohu? Copak nechceš poznat toho, který tě miluje a chce ti odpustit? S milujícím Bohem přece navazujeme vztah!

Opravdu nepovažuji zpověď za svátost statickou. Já mám ve zpovědi říkat: „Bůh ti odpustil hříchy, jdi v pokoji.“ A co když neodpustil? Jak já to můžu vědět? Kdybych snadno rozdával Boží odpuštění, vydával bych Ho znesvěcení.

 

Jak asi velké procento zločinců se s vinou vůbec potýká a po odpuštění volá? Je mezi tíživostí pocitu viny a závažností trestného činu přímá úměra?

Myslím, že tak asi jedno až dvě procenta. Přímá úměra spíš ne, záleží na citlivosti svědomí.

Co pro vás znamená, když vězeň, který svou vinu vyznal a přijal odpuštění, venku znovu selže?

Nejsem tak dokonalý jako svatý farář Arský, který si ukládal těžká pokání za ty, které zpovídal. Do určité míry mne to mrzí.

Není to celé pro vás k neunesení?

Druhé nemohu donutit k dobru.

Jana Plíšková

Vytisknout