Blahoslav Hájek: Vymýtit mýtus?

Ač si nikdo nemyslí, že oba výrazy v nadpise jsou jazykově příbuzné, proti věcnému spojení obou by sotva kdo co namítal. Vždyť to dobře vystihuje racionalismus naší doby. V běžné mluvě mýtus nejčastěji znamená mylnou, zpravidla ne zcela uvědomělou kolektivní domněnku. „Několik mýtů okolo raketové základny“ – zní novinový titulek a autor vyjmenovává utkvělé představy o této základně, které jsou mylné a proto je třeba je pojmenovat, objasnit a vyvrátit. To ve prospěch reálného obrazu světa bez předsudků, bez lichých obav i planých nadějí. Tento přístup vychází z přesvědčení, že mýty jsou škodlivé, že jsou to oblíbené, leč nedoložené fámy a jen záludně kontaminují zdravé a střízlivé uvažování i rozhodování. Některé z mýtů jsou dokonce pravděpodobně někým záměrně šířeny – s cílem obalamutit veřejnost ve prospěch podezřelého záměru. Je-li tomu tak, je nutné mýty vykořenit a osvojit si poučený, racionální výklad vší skutečnosti a podle něho odpovědně jednat.

Ostatně ani odborným historickým či antropologickým kruhům nemusí být takové chápání mýtu cizí. Známe řadu vývojových období lidstva, avšak zhruba se dá mluvit o období mýtickém a období racionálním. V mýtickém období člověk přistupoval ke světu instinktivně a vyjadřoval své chápání emocionálně, avšak jakmile začal své chování i myšlení reflektovat, mýtus vyloučil. Pragmatický rozum pohřbil mýty, protože kde se objevuje logika výkladu skutečnosti, tam není místo pro neprokazatelné. Ač dávné mýty mohly postihovat hlubokou zkušenost člověka ve světě, nemohou nás už dnes přesvědčit. Jsou-li tedy dnes v našem světě jaké mýty, jsou to jen nekontrolované pošetilé představy, ať už samovolně nebo zlovolně vzniklé. Zasluhují si, aby se na ně posvítilo dobře informovaným argumentem a takto aby byly vyhubeny. Dnes to mohou být jen plody zaostalého ducha, a jsou tedy škodlivé.

Toto soudobé obecné užití pojmu mýtus je proti odbornému chápání mýtů v historii zploštělé, nevztahuje se na posvátno, přece však i v sekulárním světě vykazuje značnou oblibu. Tyto dnešní mýty už nepostihují nadpřirozené jevy, neužívají obrazných forem k vyjádření pra-zkušenosti národů, nepředpokládají intenzitu prožitku, neskrývají v sobě nedefinovatelný smysl skutečnosti. Přece však neužívají tento výraz zcela neprávem. Mýty v dnešním všedním smyslu se také – podobně jako klasický mýtus – vyznačují společnou intuicí, vytvářejí soudržnost společenství, jejich sdílená pravda je také převážně nevědomá a také je nezanedbatelnou kulturní silou. Jeho stoupencům se pravda jejich mýtu jeví emocionálně přesvědčivá, třebaže jiným nepochopitelná.

Toto soudobé obecné užití pojmu mýtus je proti odbornému chápání mýtů v historii zploštělé, nevztahuje se na posvátno, přece však i v sekulárním světě vykazuje značnou oblibu. Tyto dnešní mýty už nepostihují nadpřirozené jevy, neužívají obrazných forem k vyjádření pra-zkušenosti národů, nepředpokládají intenzitu prožitku, neskrývají v sobě nedefinovatelný smysl skutečnosti. Přece však neužívají tento výraz zcela neprávem. Mýty v dnešním všedním smyslu se také – podobně jako klasický mýtus – vyznačují společnou intuicí, vytvářejí soudržnost společenství, jejich sdílená pravda je také převážně nevědomá a také je nezanedbatelnou kulturní silou. Jeho stoupencům se pravda jejich mýtu jeví emocionálně přesvědčivá, třebaže jiným nepochopitelná.

V britském filmu Královna říká příslušník královské rodiny: „Diana, kterou lidé tolik milují a Diana, kterou my jsme znali, jsou dvě docela rozdílné osoby.“ Jak jinak nazvat nimbus okolo mladé, krásné a ukřivděné princezny, než mýtus? A přece jistě ne škodlivý: její dobročinnost, její pokora, s níž snášela příkoří, to vše spojené s půvabem – to vzbuzuje v uctívačích jejího mýtu jejich lepší vlastnosti.

Jestliže se kdo odhodlává tyto mýty racionálními argumenty vyvracet, může být v jednotlivých případech úspěšný, avšak sám sklon opírat se o intuitivní, nedoloženou a těžko pojmenovatelnou zkušenost je nevymýtitelný. Má dvojí příčinu: První, že člověk nemůže žít beze smyslu – a ten smysl bývá intuitivně zakotven v hloubi nitra. Druhý, že člověk potřebuje být přijímán, náležet ke skupině. Ta skupina může mít třeba i obskurní ireálný základ, zvrácený, může mít lživé východisko, avšak jestliže poskytuje jedinci respekt, má u něj vyhráno.

Osvícená mysl jistě cítí potřebu vyvracet lži, omyly a polopravdy, jestliže se o ně mýty opírají. Avšak ten její hlavní zápas není proti mýtům jako takovým, nýbrž je veden snahou zařadit mýtus do souvislosti, ukazovat na jeho východisko a důsledky, jeho prospěšnost nebo škodlivost. Osvícená mysl však také tuší, že kde chce postihnout smysl všeho bytí, tam objektivní vědění nestačí, tam řeč selhává a učiní lépe, když se uchýlí k symbolům.

Právě jimi dávné mýty operují. Nepochybně, jakmile je začneme podrobovat svým objektivním poznatkům a zkoumat je svými promýšlenými zkušenostmi, ony vyblednou, odhalíme jejich naivitu a musíme se jich vzdát. Avšak nepřijdeme přitom o něco životadárného? Legendy starých pověstí českých převypravují dávné mýty – a jak ony podepřely sebeuvědomění národa při jeho obrození! Podrobíme-li je však jen svému kritickému zkoumání, vytratí se nám jejich náboj zaujetí, odhodlání a hotovosti k obětem. Což nemůže být také kriticky reflektovaný mýtus? Což nelze i při reflexi podržet něco z horoucího zaujetí, co působilo při vzniku mýtu? Chceme-li trvat jen na kritické reflexi mýtů, zbyde nám něco jiného, než prázdné sebevědomí, blízké cynismu? O ně není v našich generacích nouze. Jakkoliv máme dnes k dispozici ohromné množství faktů, odborných poznatků i zkušeností, pro klíč k jejich hodnocení však přece saháme do hlubší roviny, než jak nám je zprostředkují fakta.

Čteme-li tedy dnes novinové varování před mýty, není to neoprávněné. Dejme si říci, že emocionálně podbarvená nechuť je podezřelá, že obliba ustálených klišé je pošetilá, že nedomýšlené předsudky jsou škodlivé. Ale není šťastné nazývat to všechno mýty. Lingvisté prý odlišují mluvu od jazyka. Obecná mluva ať si tedy pěstuje tento svůj pohrdlivý, odsouzeníhodný význam mýtu a snaží se jej vymýtit. Avšak jazyk ví, že mýtus je skrytý poklad. Má numinózní hodnotu.

A co s mýty v bibli? Nepochybně je jich tam bohatě. Jak jinak se mohla starověká nereflektující mysl vyjadřovat, než myticky? Badatelé si dokonce všimli, že mýty starověkých kultur často vykazují nápadné podobnosti, i když mezi sebou nemohly mít v různých světadílech žádné styky. Mýtus není jen primitivním prostředkem vyjádření smyslu života a světa před-reflexivního období. Je jím, ale tím se nevyčerpává. Navíc, často týž mytický příběh obsahuje různé významy. Právě tohoto přeznačujícího významu Písmo využívá, aby sdělilo zvěst slova Božího. Nevylučuje, nepotlačuje mýty, ale spoluužívá jejich prostředků.

Vždyť ony, zbaveny objektivujících, tedy modloslužebných obsahů umožňují nakročit k posvátnu Božího tajemství.

Ovšemže je dnes žádoucí vypreparovat zvěst Písma od jeho průniků barvitou mytologií. Tedy provádět soustavnou demytologizaci. Avšak nelze toho dosáhnout eliminací mýtů, nýbrž jejich užitím na pravém místě v pravý čas. Jinými slovy: demytologizace – ta je žádoucí, ale demytizace – neuskutečnitelná! Mohu doložit, že by s tím i R. Bultmann souhlasil. Neváhejme tedy ani dnes dát se okouzlit, prostoupit mýtickou milostí Kristovou.

Autor je evangelický farář.
Křesťanská revue 3/2007

Vytisknout