Bílá hora – ještě trochu jiný symbol | Robert Hart

Čtyřsetleté výročí bitvy na Bílé hoře znovu potvrdilo, že tato událost má v české společnosti stále velmi výrazný symbolický potenciál. Je pravděpodobné, že tento potenciál jaksi umocnila jednak samotná skutečnost, že jde o výročí takto jubilejní, jednak přispělo nedávné obnovení mariánského sloupu na Staroměstském náměstí. Ale přesto je vlastně překvapivé, že tato dávná událost má i v tak sekularizované společnosti, jakou česká společnost je, u nemalé části veřejnosti pořád vysoce štěpný ohlas. A velkou schopnost generovat polarizované tábory a nutit účastníky společenské debaty, aby se přinejmenším pomyslně postavili pod prapor tehdejších vítězů, nebo pod korouhev tehdy poražených, a pokračovali v boji.

V následující úvaze bude mojí snahou se této polarizaci vyhnout. Vlastně ji nechat stranou jako (mám za to) dnes již poměrně nezajímavý relikt minulosti. Mým cílem rovněž není podrobněji evidovat tehdejší historické události ve všech relevantních souvislostech ani důsledky bělohorské porážky stavovských vojsk (J. Pekař: Neštěstí bez míry a hranic) pro politický a společenský vývoj zemí České koruny. Bílá hora, jaksi velmi volně uchopeno, je a může být určitým symbolem slepé uličky, kterou představuje propojení politických a náboženských zájmů, nebo symbolem problematičnosti používání politických, mocenských, či dokonce vojenských prostředků v prosazování věcí víry, které v posledku nepřináší plody, jež zprvu slibovalo.

Cesta do slepé uličky

Když pomineme ještě starší násilné potlačování nonkonformních a heretických proudů, měla v Českých zemích v době Bílé hory myšlenka prosazování víry a náboženské pravdy mocenskými a politickými prostředky již dvousetletou tradici. 15. století, století husitských válek, naplněné bouřlivými a nesmírně krvavými boji za pravdu zákona Božího, přineslo na svém konci potvrzení dvojvěří. Víceméně i pod tlakem všeobecného vyčerpání se podařilo dosáhnout smírného ujednání. Český zemský sněm uzavřel v roce 1485 v Kutné Hoře dohodu o míru mezi husitskou většinou a katolickou menšinou, která uzákonila rovnoprávnost obou stran. V podstatě na půdorysu starších basilejských kompaktát z roku 1436 mělo být všem, i poddaným, umožněno „spasenie hledati podlé jich viery a zvyklosti“. Náboženskou svobodu tento smír ovšem neznamenal ani zdaleka. Radikálnější skupiny, jako například Jednota bratrská, do tohoto smírného ujednání zahrnuty nebyly, a i jejich další působení bylo z tohoto hlediska ilegální.

Zrod evropské reformace pochopitelně nezůstal bez odezvy ani v Českých zemích. Lutherovo kvasivé a třaskavé učení o ospravedlnění pouhou milostí skrze víru i důraz na křesťanskou svobodu, již působí moc evangelia, osvědčovalo svou přitažlivost i v řadách českých a moravských husitů a způsobovalo, že pro mnohé utrakvisty staré nastavení náboženského smíru přestávalo být dostačující a kutnohorské ujednání pociťovali stále více spíš jako svěrací kazajku, jež brání dalšímu duchovnímu rozletu. A tak tito stoupenci nové, luterstvím inspirované linie utrakvismu (novoutrakvisté) nepřestávají hledat příležitosti, jak s pomocí politických prostředků dosáhnout změny. Jak si vymoci na katolickém panovníkovi (od roku 1526 z habsburského domu) zákonných úprav náboženských poměrů, tak aby víc odpovídaly momentálním poměrům. První výraznější příležitost se zdála rýsovat, když se Ferdinand I. coby římsko-německý král dostal do konfliktu s říšskými protestantskými stavy v letech 1546/1547 v tzv. šmalkaldské válce. Pokus českých stavů o vzdor, který by za dané situace vytvořil tlak na panovníka, aby řešil mj. i jejich náboženské požadavky, měl ale jen velmi krátký dech. Po Ferdinandově vítězství v Německu se chuť rebelovat rozplynula jako pára nad hrncem. A na náboženském nastavení se nezměnilo nic. Či přesněji, panovník jeho platnost ostrým postupem proti Jednotě bratrské (jejíž šlechtičtí ochránci se odboje aktivně účastnili) ještě hmatatelněji potvrdil.

Rovněž v německém prostoru se ani po více než třiceti letech bojů nedařilo náboženskou otázku uspokojivě vyřešit, a to ani řečí zbraní ani prostřednictvím pokusů o teologický rozhovor. Říšský sněm tak v Augsburgu v roce 1555 nakonec k ukončení bojů přece jen dospěl. Pro oblast říše byla uznána rovnoprávnost katolictví a luterství (kalvinisté a novokřtěnci do míru zahrnuti nebyli), nicméně s naprosto podstatným doplněním, jež jí dávalo zcela specifickou kvalitu. Řídicím principem smíru se stala zásada cuius regio, eius religio (čí vláda, toho náboženství). Pán dané země si svobodně volil své vyznání pro sebe i pro své poddané. Ti se mu museli ve víře přizpůsobit. Za daných poměrů to patrně bylo maximum možného. Augsburský náboženský mír sice umožnil klid zbraní, ale konfesijní napětí pochopitelně neodstranil. A jak se mělo poměrně brzy ukázat, mentalita tohoto přístupu brzy začala nést spíš hořké ovoce. Otvírala se totiž otázka, kdy se habsburští císařové odhodlají aplikovat augsburskou zásadu i jinde na svých územích, a tedy i v Čechách a na Moravě. Když přinesl tridentský koncil (1545–1563) výrazné impulzy ke konsolidaci římskokatolické církve, stali se habsburští panovníci významnými podporovateli těchto katolicismus posilujících tendencí.

Čeští a moravští nekatolíci na toto posilování a konfesijní zpevňování pozic Říma reagovali zvýšenou politickou a teologickou aktivitou, jež by jim pomohla dosáhnout u císaře Maxmiliána legalizace jejich nových náboženských pozic, kterým staré kompaktátní vymezení už dávno neodpovídalo. Poměrně výrazná politická aktivita roku 1575 ale žádné změny nepřinesla. Jediným, za to ovšem pozoruhodným úspěchem bylo vypracování České konfese. Ta se měla stát věroučným základem pro vznik nové, již vyhraněně reformační, evangelické strany. Jinak ovšem vše zůstalo při starém a svobod dosaženo nebylo. Naopak, panovník dokonce zakázal Českou konfesi byť jen tisknout. Politický neúspěch ovšem ani tentokrát nekatolické stavy nepřivedl k nějaké revizi politické strategie v náboženských otázkách. Ba spíše naopak. Sblížení nekatolických stran v zápase o Českou konfesi spíše posílilo doufání, že příště budou politicky úspěšnější. Že se jim podaří ještě víc zpevnit své mocenské pozice a podaří se jim své politické a náboženské protivníky politicky přetlačit.

Katolická strana ovšem vůbec nejevila ochotu nějak politicky se oslabit, a tak se situace koncem 16. století stále více vyostřovala. Nastupující nová generace katolických šlechticů se netajila připraveností v soupeření s nekatolíky neustoupit ani o píď a na svých panstvích prováděli poměrně nekompromisní rekatolizaci. Napětí uvnitř habsburského domu, mezi Rudolfem a Matyášem, v němž se český král a římský císař ocitl v těžké defenzivě, ovšem poskytlo českým nekatolickým stavům nečekanou příležitost, které poměrně bez zábran neváhali využít. Za svou věrnost Rudolfovi v konfliktu s jeho bratrem si naúčtovali vyhlášení náboženské svobody. Majestát náboženských svobod z roku 1609, díky níž všichni nekatolíci včetně poddaných „náboženství své pod obojí volně a svobodně beze všech překážek vykonávati mohli“, se ale brzy ukázal jako jen chatrné vítězství. Zhoršující se domácí i mezinárodní situace stále víc dávala tušit, že tato náboženská svoboda bude trvat jen do té doby, dokud se poměry na politické mapě nezmění v její neprospěch. Stavovský konflikt s panovníkem a královskými úředníky katolického vyznání, k němuž došlo o pouhých devět let později, jen ještě víc propojil otázku náboženských svobod se stavovskými, politickými i osobními zájmy jeho proponentů. Jejich porážka na Bílé hoře pak znamenala i porážku poměrů, které Majestát vytvořil. Ferdinand II. nejen nemilosrdně účtoval se svými politickými protivníky, ale záhy přistoupil i k razantnímu prosazení principu cuius regio, eius religio v zemích České koruny, k nekompromisní rekatolizaci. 140 let trvající křehké dvojvěří bylo u konce, protože ti, kdo je politicky hájili, definitivně přišli o své mocenské pozice.

Symbol slepé uličky hledání pokojného náboženského soužití

Na Bílé hoře tak vlastně symbolicky skončil ve slepé uličce náboženský experiment limitované náboženské tolerance. Pokus o soužití nábožensky „dvojího lidu“ v jedné zemi, na svou dobu jistě převratný a jedinečný, se ocitl na konci svých možností a vlastně se vyčerpal. A to proto, že byl od počátku založen nikoliv předně na přesvědčení obou stran, že je třeba tolerovat přístup „těch druhých“ ve věcech víry, ale spíše na politicko-mocenské rovnováze. Nekatolická strana vyvíjela prakticky po celou dobu trvalé úsilí o vylepšení vlastní pozice. Její rozhodnutí pro otevřený konflikt s panovníkem skončilo neúspěchem a zdrcující porážkou. Je jen logické, že ztráta politických a stavovských svobod pak znamenala i ztrátu svobod náboženských, které s těmi politickými byly nerozlučitelně propojeny. A bylo asi jen chabou útěchou, že ani celoevropský vývoj neprobíhal v nějak výrazně lepším nastavení. Výsledkem inferna třicetileté války, jíž bylo české stavovské povstání jen prologem, bylo zas jen náboženské soužití na principu cuius regio, eius religio, byť v říši rozšířené o uznání pro stoupence kalvinismu.

S určitou nadsázkou bychom tak mohli konstatovat, že bitva na Bílé hoře, na níž skončilo porážkou úsilí evangelických stavů o svobodu pro své vyznání, je výmluvný symbol neplodnosti politické a státní moci v oblasti náboženství. Politická moc, je-li propojena s náboženskými motivy, nedokáže uspokojivě vyřešit skutečnost existence různých konfesijních přístupů. Není schopna zajistit tolerantní soužití, jež by mělo jiný než de facto donucovací půdorys, vyjádřený oním principem „čí vláda, toho náboženství“. Tam, kde má státní moc zásadní pravomoc i ve věcech duchovních, nemůže spor různých vyznání skončit jinak než nějakou formou Bílé hory.

Jiná cesta

Není tedy vlastně až tak překvapivé, že po konci brutálního období třicetileté války, do níž většinu Evropy vedle jiných faktorů zavlekly v nemalé míře právě i spory náboženské, nastává prakticky v celoevropském měřítku frustrace a deziluze ze společenských možností náboženství samotného. Jako by se odhalila nahá pravda, že konfesijně rozdělené náboženství nemůže nabídnout pokojnou, společnost integrující sílu. Víra selhala, církve selhaly. To, co dosud bylo jistým a nezpochybnitelným základem pro život a uspořádání společnosti, se ukázalo být vratké a nestabilní. Tam, kde člověk hledal jednotu a mír, kde hledal základ pro pokojný život společnosti, tam se projevila jen nestabilita a chaos a násilí. A tak se rodí nová naděje, kterou přináší rodící se osvícenství. Na místo náboženského přesvědčení a víry nastupuje coby nový potenciální základ společenské jednoty a harmonie rozum a úsilí o racionální uchopení světa. I jeho možnosti se pochopitelně brzy ukážou jako velmi omezené. Ale v otázce vztahu státu a náboženství se rodí určitá nová kvalita: sekulární stát, který oblast víry a politické moci začne systémově oddělovat.

Nelze asi alespoň na závěr nepřipomenout, že v dějinách české reformace se objevují postoje, které se (byť velmi osobitě) tomuto směru, jenž odděluje moc světskou od moci duchovní, podobají. Jednota bratrská, která rozvinula starší teze Petra Chelčického, se prakticky po celou dobu své existence držela přesvědčení, že státní moc do věcí víry zasahovat nesmí. Vládne totiž jen mocí meče. Mocí, která donucuje násilím. Opravdová víra je ale dar, který Bůh svobodně dává a který člověk musí svobodně přijmout. Tam, kde je svědomí nuceno mocenskými prostředky, nevzchází nic dobrého. A kde na to církev zapomíná a spojuje své duchovní úsilí s mocí meče, ošklivě na to doplatí (jak se ostatně i Jednota bolestně přesvědčila). Církev tuto moc v rukou mít nesmí – umí ji použít jen k násilí. Kde ji používá, ztrácí důvěryhodnost. A stát nesmí určovat, čemu smíme a máme věřit. Má vytvářet a hájit svobodný prostor pro svobodné duchovní hledání, náboženský a konfesijní rozhovor a svobodnou výměnu myšlenek.

Autor je kazatel Církve bratrské v Praze 4-Šeberově a senior pražského seniorátu CB.

Vytisknout