Bělohorský syndrom a další osudová data českých dějin | Ladislav Pokorný

Bylo již často konstatováno, že české národní povědomí je víc, než je to u jiných národů, ovlivňováno resentimenty, vztahujícími se k určitým, podle převažujícího pohledu osudovým datům naší národní existence. Souvisí to nepochybně s jistou „nesamozřejmostí“ této existence, ještě více však zřejmě s nedostatkem národní sebereflexe. Zjednodušeně řečeno s tím, že v těchto případech nedokážeme prostě sine ira et studio plně pohlédnout „pravdě do očí“. Vznikají tak různé syndromy, ovlivňující náš pohled na vlastní minulost, ale v nejednom případě žel i na naši současnost. Všechny tyto syndromy mají jedno společné: Představu, že jsme se (jako národ) pokoušeli o něco, co by v případě úspěchu přineslo nezanedbatelný přínos nejen nám, ale celé Evropě, případně celému světu, ale svět nás v tom prostě a jednoduše „nechal“, a tím způsobil krach našeho úsilí.

Prvním takovým syndromem je nepochybně syndrom „bělohorský“. Při našem stavovském povstání roku 1618 jsme přece nebojovali jen za sebe, ale (podobně jako Nizozemci) především proti rozmáhajícímu se absolutismu habsburské dynastie. Bylo tedy úkolem, ba povinností všech odpůrců Habsburků, nás v tomto boji podporovat, to se ale nestalo. Proč? Při bližším zkoumání celé věci je udivující, jak lehkomyslně až diletantsky bylo povstání podniknuto. Povstalí stavové nebyli s to správně zhodnotit reálnou situaci v Evropě, spoléhat se na domnělé spojence a podporovatele se ukázalo ponejvíce lichým a i domácí podpora byla jenom částečná. Připomeňme zde váhání moravských stavů v čele s jedním nejprozíravějších politiků své doby, protestantem Karlem starším ze Žerotína. Ani sami protagonisté povstání nebyli přitom ochotni sáhnout dost hluboko do kapes, aby alespoň najímaní žoldnéři dostávali pravidelně svůj žold. O ozbrojení lidu jako za husitů se přitom vůbec neuvažovalo. Výběr Fridricha Falckého jako vzdorokrále nebyl také nejšťastnější. Za těchto okolností nebyla přes počáteční úspěchy konečná porážka povstání nic překvapivého. Přitom i po prohrané dvouhodinové bitce na Bílé hoře nemuselo být ještě nic ztraceno, kdyby v čele stavovského vojska stáli schopnější a odhodlanější velitelé než kníže Anhalt a král Fridrich. Praha se mohla stáhnout za pevné hradby, držela se i Plzeň a další města, další uherská pomoc stála již na Labi. Nicméně veškeré odhodlání k dalšímu boji se vytratilo a povstalé stavy hladce kapitulovaly, naivně doufajíce v generální pardon vítězného panovníka (jako v roce 1547), ten ovšem nepřišel. Ve světle těchto skutečností je na místě podnes přetrvávající představa, že hlavní viník nesporné pobělohorské tragédie českého národa jsou „kat“ Ferdinand II., katolická církev v čele s jezuity a nespolehliví spojenci.

Druhý podobný syndrom je syndrom „mnichovský“, jak jej svého času označil historik Tesař. I zde, v roce 1938, vystupuje český, resp. československý národ v roli bojovníka za svobodu a demokracii proti nacistickému zlu a jeho spojenci jej zrádně opouštějí. Vina těchto spojenců je v tomto případě zřejmější, než to bylo o 300 let dříve; nicméně není to jistě jediná příčina této tragédie. Československá politika mezi dvěma válkami nereflektovala dostatečně změny situace v Evropě, zejména ve Francii, a vznik autoritativních polofašistických režimů v sousedním Polsku a Maďarsku. Též vztahu ke třímilionové německé menšině nebyla věnována taková pozornost, jakou by si zasloužila, zejména po hospodářské krizi počátkem třicátých let. Bohužel byl opuštěn původní koncept T. G. Masaryka vybudovat ve střední Evropě federální stát v podobě jakéhosi středoevropského Švýcarska a namísto toho se Československo stalo národním státem uměle vytvořeného „československého“ národa. To nemohlo uspokojit ani národnostní menšiny (zejména německou a maďarskou), ale plně ani Slováky. Nacistickému Německu tak byla nabídnuta ideální možnost, jak při jeho nastávajícím tažení na ovládnutí Evropy „legitimizovat“ své požadavky, tím spíše, že politika „usmiřování“ západních mocností byla dominantně vedena snahou tamních elit obrátit německou expanzivní tendenci na východ, proti SSSR. Logickým vyústěním této politiky se stala právě mnichovská dohoda.

Ale ani po Mnichovu nemuselo být ještě vše ztraceno. Nové výzkumy svědčí o tom, že vojenská situace ČSR nebyla zdaleka beznadějná. Pozoruhodná síť opevnění, byť nedokončená, počet divizí odhodlaných mobilizovaných vojáků i slušná úroveň vyzbrojení dávala šanci na alespoň dočasně úspěšnou obranu. Případná slibovaná sovětská vojenská pomoc, byť nejistá a nejspíš hlavně letecká (jako ve španělské občanské válce) by tuto šanci ještě zvýšila. Je otázka, zda by se za těchto okolností německé vrchní velení vůbec do ozbrojeného konfliktu pustilo. Bohužel, tak jako po Bílé hoře, naše politická elita kapitulovala. Znovu se projevily tradiční nedostatky naší politiky: malá předvídavost, chybějící odhodlání, nedostatečná vytrvalost, tendence po prvních neúspěších všechno „zabalit“.

Všechny tyto rysy vykazuje i třetí osudový syndrom našich dějin: syndrom roku 1968. Opakuje se zde známý scénář: chtěli jsme Evropě i celém světu ukázat možnost existence něčeho dosud nevídaného – sloučení socialismu s demokracií – a bylo nám v tom násilím zabráněno. Tvrdě jsme narazili na realitu velmocenských zájmů Sovětského svazu a jejich respektování ze strany Západu, byť v probíhající studené válce. Chyběly nám přitom obvyklé věci: schopnost reálně zhodnotit mezinárodní situaci a odhodlání dovést věc do konce. Jak jasnozřivě připomínal Petr Pithart – buď jsme měli od počátku dát nedvojsmyslně najevo, že jsme odhodláni bránit náš „obrodný proces“ v případě nutnosti i se zbraní v ruce, nebo jej vést od počátku opatrněji a méně provokativně. Nestalo se ani tak ani tak a výsledkem byl srpen. Ale ani potom jsme nemuseli všechno vzdát a mohli jsme se snažit o poněkud přijatelnější podobu „normalizace“, aspoň takové, jaká panovala v kadárovském Maďarsku či v gomulkovském Polsku.

Z toho všeho plyne jedno velké ponaučení: Zapomeňme na své národní syndromy, pohleďme pravdě do očí, reflektujme své chyby a hleďme do budoucnosti, nikoliv do minulosti.

Nakonec ještě poznámka. Vedle syndromů porážek tu mohou být i syndromy vítězství. Jmenujme dva: syndrom roku 1918 a syndrom roku 1989. V obou případech si namlouváme, že naše osvobození bylo dáno celonárodním odporem (proti habsburské monarchii či proti komunistické „totalitě“). Vězme ale, že i tady byla situace značně složitější a že i syndromy „vítězství“ mohou být stejně zavádějící jako syndromy „porážek“.

Autor je geofyzik, člen redakční rady Křesťanské revue.

Vytisknout