Avšak učení Tóry je nade všechny věci | Daniel Mayer

Systém židovského vzdělávání existující již tři tisíce let sehrál zásadní roli v udržení celistvosti židovského národa a rozvoje jeho kultury. Žádné jiné náboženství nepřipisovalo tak velkou důležitost vzdělání jako judaismus. Tradiční vzdělání mělo klíčový význam pro zachování náboženského života a dodnes židovské komunity v diaspoře považují tradiční vzdělání za hráz proti asimilaci židovského národa. Znalost psaní a čtení mezi Židy dokládají například tzv. gezerský rolnický kalendář z 10. stol. př. n. l., šíloašský nápis z Jeruzaléma kolem r. 700 př. n. l. a různá ostraka ze Samaří nebo judských Lachiše a Aradu, pocházející z 8. až 6. stol. př. n. l. Jsou důkazem, že gramotnost nebyla pouze výsadou nejvyšších vrstev společnosti. Kněží a levité byli povinni znát dopodrobna bohoslužebný rituál. Texty, které jej popisovaly, se nalézají v Třetí knize Mojžíšově. Vzdělávací proces levitů pro chrámovou službu se završil ve věku dvaceti pěti let (Nu 8,24), teprve pak mohli vykonávat službu. Kněží-kohanim se připravovali na chrámovou službu do třiceti let. Příprava kněží a levitů na tuto službu je důkazem dlouhodobého výchovného procesu. Vynikající znalost psaní a čtení musel mít i písař-sofer, který býval vysokým královským úředníkem, například Ševna (2Kr 18,18), Šafan (2Kr 22,9), Baruch (Jr 36,4), Elíšama (Jr 36,12) nebo později, v 5. stol. př. n. l., Ezdráš, zvaný písař-Ezra ha-sofer.

Tóra – Pentateuch je základním kamenem judaismu, židovského práva – halachy a kronikou, v níž jsou zachyceny prehistorie světa a také nejstarší židovské dějiny, počínaje Abrahamem a konče Mojžíšovou smrtí. Tóra však není učebnice historie, je průvodcem života pro každého Žida. Je v ní obsaženo celkem 248 příkazů a 365 zákazů, které Hospodin dal svému vyvolenému lidu. Takto lze charakterizovat písemnou Tóru-tora še-bi chtav, tedy pět knih Mojžíšových. Kromě toho je zapsaná ústní tradice, kterou tvoří Mišna a Gemara, běžně zvaná Talmud, a ta se nazývá tora še-be'al pe čili ústní Tóra. Obě Tóry, jak písemnou, tak i základy ústní Tóry, dostal Mojžíš od Hospodina na Sinaji.

V mišnaickém traktátu Pe’a 1:1 čteme: „Toto jsou věci, které nemají Tórou určenou míru – okraj pole (Lv 19,9; 23,22), prvotiny (Ex 23,19 a Dt 26,10–11), předstoupení před Hospodinovu tvář o svátcích (Dt 16,16), skutky milosrdenství a učení Tóry (Joz 1,8)… Avšak učení Tóry je nade všechny.“

S upevňováním monoteismu se v židovské společnosti stále více uplatňoval názor, že otec má povinnost učit Božím přikázáním syna (Dt 6,7 a 11,19). Zde se zcela jistě myslí otcovo ústní poučení, nicméně tato slova Tóry se stala v období „druhého chrámu“ základem pro zavedení všeobecného povinného vzdělávání chlapců.

Roku 458 př. n. l. zahájil Ezdráš náboženskou reformu veřejným čtením Tóry všemu lidu. Ustanovil též čtení pasáží z Tóry o pondělcích, čtvrtcích a o šabatech. Během jeho působení začínají vznikat první synagogy, kde se slova Tóry četla, učila a vykládala. Synagoga se stala nejen domem shromáždění – bejt ha-kneset, ale současně místem modlitby a učebnou – bejt ha-midrašem. Ezdráš patřil k duchovním vůdcům národa, k mužům Velkého shromáždění, kteří vyzývali učence, aby vychovávali mnoho žáků (Mišna, traktát Avot 1:1).

Vítězství Makabejských v boji proti násilné helenizaci prováděné Antiochem IV. Epifanem a získání nezávislosti r. 142 př. n. l. se odrazilo na prohloubení vzdělání širokých vrstev lidu, zvláště v zákonech Tóry, jejíž učení bylo Antiochem pod trestem smrti zakázáno. Za panování hasmonejské královny Alexandry Salómé (76–67 př. n. l.), kdy farizeové ovlivňovali náboženský, kultovní a kulturní život Judska, jejich představitel a královnin bratr Šim'on ben Šetach zavedl zásadu, že synové mají povinnost navštěvovat školu (Jeruz. Talmud, traktát Ktuvot, kap. 8, halacha 11). Tato Šetachova zásada se pravděpodobně dodržovala jen zčásti. Nejdříve bylo zavedeno učení chlapců v Jeruzalémě, poté se zakládaly školy i v dalších městech. V každém městě však musel být učitel-melamed, aby děti mohly navštěvovat školu ve svém bydlišti. Aby se mohl vzdělávat každý, pospolitost povinně platila učiteli mzdu, a to i za učení dětí, jejichž rodiče byli chudí. V období druhého chrámu se vyučování začínalo čtením textů Tóry a melamed někdy objasňoval určitá přikázání – micvot. Vzhledem k tomu, že tehdy byla dorozumívací řečí aramejština, učitel do ní překládal žákům biblické texty. Značné části žáků se v posledním období existence druhého chrámu dostalo základního vzdělání, avšak děti z vyšších společenských vrstev navštěvovaly tzv. ješívy, školy, kde se učily ústní tradici a různým komentářům Tóry, z čehož se později vyvinula zapsaná část ústní tradice, kterou nazýváme Mišna. Děti z vyšších kruhů se učili též řecky, což v té době byla lingua franca středomořské oblasti.

Po zničení druhého chrámu skončilo nejen přinášení obětí, ale i kněžství-kehuna ztratilo své elitní postavení ve společnosti. Bohoslužby se vedly v synagogách, kde také učitelé – rabíni vyučovali Tóře a ústní tradici. Rabíni a učenci-chachamim se stali jedinými duchovními vůdci židovského národa. Ješívy v Javne, později v Uše a Cipori představovaly hlavní soudní a zákonodárné instituce, což také samozřejmě význam vzdělání zvyšovalo. Na studium Tóry se hledělo nejen jako na prostředek pomáhající člověku posílit a prohloubit zbožnost, výjimečná hodnota studia ale spočívala v lásce ke studiu Tóry pro ni samu – talmud tora li’šma, podobně jako l’art pour l’art.

Jak důležitou roli hrálo v oné době vzdělání dětí, svědčí pasáž z talmudického traktátu Šabat 119b: Řekl rav Jehuda, řekl Rav: „Co znamená ‚Nesahejte na mé pomazané, ublížit mým prorokům se chraňte?‘ (1Pa 16,22) ‚Mí pomazaní‘ – to jsou děti učící se Tóru, ‚mí proroci‘ – to jsou učenci.“ Réš Lakíš (2. pol. 3. stol.) řekl jménem rabi Jehudy ha-Nasiho: „Svět existuje jen díky dechu dětí učících se Tóru.“ Réš Lakiš také pravil: „Vyučování dětí nesmíme přerušit ani kvůli obnově chrámu.“ Město, v němž se nevyučují děti, dojde zkázy.

V talmudickém traktátu Nida 30b je midraš, v němž se uvádí, že anděl učí dosud nenarozené dítě v útrobách matky celé Tóře. V okamžiku, kdy se však dítě narodí, anděl ho plácne přes ústa a novorozenec Tóru zapomene a musí se jí pak celou učit znovu. Učení Tóry začíná v útlém dětském věku a mělo by neustále pokračovat až do posledního dne života. Proto Hilel říkal: „A neříkej budu se učit, až budu mít více času. Možná že už nikdy nebudeš mít čas.“ Pirkej avot 2:4 (5).

Počátkem 3. století byla redigována a zapsána ústní tradice, čímž vznikla Mišna, kterou další učenci komentovali a jejich komentáře se staly základem Gemary. Tyto dvě části, Mišnu a Gemaru, obecně nazýváme Babylónským nebo Jeruzalémským Talmudem. V talmudické epoše, v 3. až 5. století, můžeme hovořit o třech částech vzdělání. Studium Tóry a Bible, studium Mišny a nakonce studium Gemary.

Kromě Judska byla od 3. století n. l. významná centra židovské učenosti v Babylónii. Uveďme ješívu – akademii v Suře, kterou roku 225 založil Abba Aricha, zvaný Rav, žák rabi Jehudy ha-Nasiho. Po svém založení a pod vedením Rava měla ješíva 1200 žáků. Ješíva existovala až do roku 1033, do konce epochy gaonů.

Další ješívou byla akademie u města Pumbedita na středním toku Eufratu. Ješíva byla založena roku 259 skupinou učenců v čele s Jehudou bar Jechezkelem. Byla považována za následovnici ješívy v městě Nahardea, které bylo roku 259 zničeno palmýrskými vojsky. Nahardea byla jedním z nejstarších židovských středisek Babylónie. V posledních desetiletích existence druhého chrámu byla nazývána babylonským Jeruzalémem, sídlil tam exilarcha a byla centrem talmudických studií.

Z výše uvedeného vyplývá, že školou povinni byli jen chlapci, neboť je psáno v Dt 11,19: „Budete jim vyučovat své syny…“ Ženě není přikázáno Tóru se učit, proto je také osvobozena od vyučování svých dětí. Na otázku, zda se ženy mohly učit Tóru, nelze jednoznačně odpovědět. Byli učenci, kteří ženy od učení Tóry osvobodili, byli i tací, kteří jim učení přímo zakazovali. Skutečnost, že dívky byly od učení osvobozeny, neznamenala jejich intelektuální nedostatečnost, neboť například talmudický traktát Nida 45b uvádí, že Hospodin nadal více rozumem ženu než muže. Ženám tedy nebyla cesta k tradičnímu židovskému vzdělání zcela uzavřena. Dívky a ženy z vyšších společenských vrstev se studiu Tóry věnovaly, byť ne tak do hloubky jako muži.

V raném středověku, v 6.–8. stol., se velká část světa od Indie až po Pyrenejský poloostrov dostala pod nadvládu arabského chalífátu. Arabština se postupně stávala hovorovým jazykem židovského obyvatelstva chalífátem porobených zemí a odsouvala dosud používanou aramejštinu. Rabi Sa’adia Gaon přeložil v 10. století Bibli do arabštiny a opatřil ji komentářem, který učitelům velmi pomáhal při výuce. V Babylónii, pod vedením gaonů, pokračovala ve výuce tradiční talmudická centra – ješívy v Suře a Pumbeditě. Ve své činnosti pokračovala ješíva v Jeruzalémě, která později přesídlila do Ramly. V 8. a 9. stol. existovaly ješívy v Luceně a Barceloně, později v Granadě a Cordóbě. Kromě studia Talmudu se žáci učili hebrejskou gramatiku a náboženskou i světskou poezii. Ješívy existovaly již také v 9. století v italských městech Benátky a Lucca. Z Itálie se studium Talmudu přeneslo do Německa a severní Francie. První ješívy vznikaly v Mohuči, Wormsu, Speyeru a Lipsku. Komentátor Písma a Talmudu rabi Šlomo Jicchaki zvaný Raši (1040–1105) přenesl talmudická studia do severní Francie.

Ve většině zemí diaspory bylo až do konce 18. století tradiční židovské vzdělání prakticky jedinou formou vzdělávacího procesu židovské populace ghett.

Teprve evropští osvícení monarchové se začali do dosud zcela nezávislého židovského vzdělávacího systému vměšovat a zaváděli nad židovským školstvím státní kontrolu. Dekretem Josefa II. z roku 1781 bylo povoleno Židům navštěvovat všechny druhy škol, včetně univerzit. Osvícený císař zároveň podporoval zakládání židovských sekulárních škol se státním dohledem. Vyučovacím jazykem v nich byla němčina, žáci se učili též matematiku, zeměpis a etiku.

Autor je rabín, žije v Izraeli.