5/2018 | Pavel Hošek

Milí čtenáři, jubilejní rok 2018 spěje do finále. Podzimní oslavy stého výročí vzniku nezávislého Československa rozjitřily mnoho palčivých otázek, podnítily mnoho užitečných rozhovorů, nabídly hlubší reflexi současného stavu české kultury. A staly se pozoruhodným komentářem aktuálního politického a společenského dění. Některé z důležitých úvah nad významem přelomového období kolem roku 1918 uveřejňujeme v tomto čísle Křesťanské revue.

Úvahy nad dílem T. G. Masaryka a nad odkazem první republiky, ke kterým letošní výročí i tematické články našeho časopisu vyzývají, slouží také jako zpovědní zrcadlo. Některé z nás právě oslavy stého výročí vyhlášení Republiky československé vedou k neveselému rozjímání nad současným stavem české politiky. Právě podzim roku 2018, tedy období vrcholících oslav jubilea, zastihl českou politickou scénu v kondici, která nabízí jen málo důvodů k optimismu.

Demokracie se v současné době ocitla v situaci fatálního ohrožení. Kdo říká, že to tak není, vychází spíš ze svého přání než z věcného rozboru situace. Pragmatické mocenské spojenectví předsedy vlády a hlavy státu, umocněné kumulací politické, ekonomické a mediální moci v rukou jednoho muže, navíc bývalého agenta komunistické Státní bezpečnosti, stíhaného pro podvodné čerpání evropských dotací, to vše by úplně stačilo, aby se občan cítil velmi vážně znepokojen. „Všechno jim projde,“ konstatuje dnes a denně žasnoucí divák televizního zpravodajství.

Stále nové a nové podezřelé informace, které se vynořují kolem premiéra a které by za normálních okolností dávno znamenaly demisi až do vyšetření případu, jsou (z hlediska případných důsledků) v podstatě předem neutralizovány z Hradu, a to ještě dřív, než policie vyšetří, co se přesně stalo. Masaryk měl zajisté své chyby, ale to, co se dnes děje, vyvolává při vzpomínce na něho opravdu skličující nostalgii.

A vzpomeneme-li na prvorepublikové novináře Peroutkova formátu? Neúspěšný pokus veřejně očernit tohoto hrdinu nezávislé žurnalistiky měl svou vnitřní logiku. (Stejně jako odmítnutí pachatele přijmout soudem vyměřený trest za nactiutrhání.) Nezávislí novináři, Peroutkovi pokračovatelé, jsou v současné době z nejvyšších pater politické reprezentace hanobeni a označováni za hyeny a paparazzi, prostě proto, že kladou otázky; ty příjemné i ty nepříjemné. Chvály se dostává pouze těm, kdo jsou vůči držitelům politické moci servilní, protože to chtějí daleko dotáhnout.

Když k této výroční bilanci přičteme politický význam a reálný mocenský vliv KSČM, včetně jejího tvrdého stalinského jádra, a také počet poslaneckých křesel obsazených členy strany, která se pohybuje na hraně populistického nacionalismu a extremismu, vyvstává před námi obraz současné české politické scény, který opravdu svádí k trudnomyslnosti.

Ale depresivní chmury je třeba odmítnout jako pokušení, stejně jako rozmrzelou skepsi a poraženecký cynismus. Situace je vážná. Ale o to víc je třeba přiložit ruku k dílu. Věřím, že přichází doba nové občanské angažovanosti, nového aktivního zapojení do veřejného života – těch z nás, kterým není jedno, co se to v posledních letech s českou politikou děje. Odkaz první republiky je myslím v této věci zavazující.

S přáním všeho dobrého

za redakční radu

Pavel Hošek