A stanou se jedním tělem (Gn 2,24) | Lukáš Klíma

V předložené úvaze se budu zabývat tím, jak lze tomuto známému biblickému výroku rozumět, konkrétně co znamená, že se muž a žena stanou jedním tělem. Především se nabízí otázka, nakolik je nutno vztahovat „jedno tělo“ především na oblast lidské sexuality, nebo nakolik zde jde spíše o jednotu ve společném údělu, tedy o to, že muž a žena spolu všechno prožívají tak, jako by šlo o jednu osobu, o sdílenou identitu. V tomto druhém pojetí by pak měl autor na mysli především jedinečnost a integritu monogamního spolužití.

Komentáře často pojímají „jedno tělo“ jako výraz fyzického sjednocení. Např. v komentáři ke Starému zákonu, který v roce 2008 vydala Teologická fakulta Trnavské univerzity, je jednomu tělu rozuměno jako „obrazu fyzického sblížení muže a ženy. Jedno tělo je důsledkem svobody a lásky, a ne nepřítomnosti anebo potlačení rozdílů“ (konec parafrázovaného citátu). Jedno tělo jako obraz fyzického sblížení na základě svobody a lásky je ovšem dosti obecné vymezení. Můžeme mu rozumět například tak, že toto fyzické sblížení se konkretizuje v souloži? Je projevem tohoto fyzického sblížení už objetí a polibek?

Porozumění jednomu tělu především jako sexuálnímu sjednocení vychází od významného židovského komentátora Rašiho (1040–1105), jehož komentář k Bibli tvoří v rámci judaismu základ tradičního studia biblických textů. Raši ve svém komentáři k tomuto verši přímo mluví o tom, že dítě je zplozeno oběma rodiči a v tom je učiněno jejich tělo jedním. Vztahuje tedy výraz „jedno tělo“ na dítě jako na výsledek aktu plození. Zajímavou etickou otázkou by pak bylo, zda se muž a žena stávají jedním tělem až ve svém dítěti, nebo již při svém tělesném „sjednocení“, ke kterému při plození dochází.

Ovšem základní otázkou zůstává, zda stávat se jedním tělem je nutno primárně chápat na rovině erotické přitažlivosti a sexuálního spojení, nebo zda jde spíše o sdílení jednoho údělu. Hebrejská gramatika zde každopádně zdůrazňuje, že se jedná o určité dění, o proces, který bude mezi mužem a ženou nastávat. Jde o to stávat se jedním tělem, tíhnout k jednomu tělu, tedy jde o společné zaměření a směřování, jehož je jedno tělo cílem.

Domnívám se, že podstatným způsobem k porozumění tomu, co vyjadřuje obraz jednoho těla, napomáhají mužova předchozí slova o tom, že žena je kost z jeho kostí a tělo z jeho těla... vždyť z muže vzata jest (Gn 2,23). Ženina odvozenost od muže je v tomto verši vyjádřena také etymologickou hříčkou – žena je označena jako išša, neboť je vzata z muže (). Tato slovní hříčka, vyjadřující na verbální rovině mezi mužem a ženou podobnost, má zdůraznit, že žena je muži podobná, neboť z něj byla „vyjmuta“, byla původně jeho součástí.

V následujícím biblickém vyprávění je pak vyjádřeno, že žena bude po svém muži toužit (Gn 3,16); ekumenický překlad zde uvádí „dychtit“. To že se jedná o erotickou touhu, lze vyvodit z textu Písně písní, kde se pro touhu mezi mužem a ženou používá stejné slovo (tešuka – pouze 3× v celém Starém zákoně): „Já jsem svého milého, on dychtí (touží) jen po mně.“ (Pís 7,11) Tentokrát se ovšem jedná o touhu muže po ženě. Pokud tedy jde i v knize Genesis o touhu erotického charakteru, která je navíc dána původní tělesnou jednotou (vyjmutím ženy z muže), nabízí se promýšlet tento motiv v souvislosti s antickým mýtem o androgynovi, podle kterého je erotická touha touhou po prapůvodní jednotě. Je to touha po návratu do původního stavu před rozdělením muže a ženy.

Tento mýtus je uveden v Platónově dialogu Symposion: „Za dávných dob totiž nebyla naše přirozenost taková, jako jest nyní, nýbrž jinačí. Za prvé bylo trojí pohlaví lidí, ne jako jest nyní dvojí, mužské a ženské, nýbrž ještě k tomu bylo třetí, složené z těchto obou, z něhož nyní zbývá jen jméno, ale ono samo vymizelo; bylo totiž tehdy jedno pohlaví androgynů, co do podoby i jména složené z obého pohlaví, mužského a ženského; ale to je nyní pouhé jméno, kterého se užívá ve smyslu hanlivém. Dále byl tvar každého člověka zcela válcovitý, s oblými zády i boky; měl čtyři ruce a právě tolik i noh a dva obličeje na okrouhlém krku, ve všem stejné; hlavu pak u těchto obou obličejů, obrácených v opačné strany, jednu a čtyři uši; dále měl dvoje pohlavní ústrojí a obdobně i všechno ostatní. Trojí pohlaví takovéhoto způsobu bylo proto, že mužské pocházelo původně od slunce, ženské od země a to, které bylo složeno z obou, od měsíce, poněvadž i měsíc má něco společného s oběma. Byli hrozní svou mohutností a silon a zpupnou mysl měli i odvážili se učiniti útok na bohy; co vypravuje Homeros o Efialtovi a Otovi, to platí o nich, že se pokoušeli vystoupiti na nebesa, aby napadli bohy. Konečně Zeus rozmysliv se pravil: »Zdá se mi, že jsem nalezl prostředek, jak by lidé zůstali a přece odložili svou nevázanost, a to tak, že by se stali slabšími. Nyní totiž rozetnu každého z nich ve dvé a hned budou jednak slabší, jednak nám užitečnější, protože se zvětší jejich počet; a budou chodit rovně po dvou nohách. Když tedy původní těla byla rozťata na dvé, toužila každá polovice po své polovici, scházely se, objímaly se rukama i splétaly se k sobě vespolek, toužíce spolu srůsti, a při tom umíraly hladem i vůbec od nečinnosti, poněvadž k žádné práci neměly chuti jedna bez druhé. A kdykoli některá z polovic zemřela a druhá zůstala na živu, ta, která zůstala, hledala jinou polovici a k té se přivíjela, ať nalezla polovici původní celé ženy – kterou nyní nazýváme ženou – ať muže; a tak hynuly. Tu Zeus smilovav se nad nimi pomůže jim jiným způsobem a přeloží jejich pohlavní ústrojí dopředu – neboť až dotud i to měli vně a semene nevkládali do svých těl vespolek, ani z nich nerodili, nýbrž do země, jako cikády – přeložil tedy jejich pohlavní ústrojí takto do předu a učinil, aby jimi jedni v druhých způsobovali početí, mužové v ženách, za tím účelem, aby při spojení muže s ženou plodili a vznikalo tak potomstvo; pakli by se setkal muž s mužem, aby aspoň nastávalo nasycení z toho styku a uklidnění a aby se obraceli ke svým pracím a starali se též o ostatní potřeby života. Jest tedy již od tak dávné doby lidem vrozená láska, spojovatelka staré přirozenosti, která se snaží učiniti jedno ze dvou a lidskou přirozenost uzdraviti.“ (odstavce 189–191, překlad Dr. František Novotný)

Zatímco v řeckém mýtu je důvodem k oddělení muže a ženy snaha omezit lidskou nevázanost tím, že bude člověk oslaben, v biblickém podání je to jinak. Hospodin vynětím ženy z muže učiní někoho, kdo je s ním komplementární, kdo je mu roven (pomoc jemu rovná). Je to tedy projev Hospodinovy dobroty, je to náprava toho, co předtím „není dobré“ (Gn 2,18). Ovšem na základě podobnosti motivu původní tělesné jednoty muže a ženy, která vzbuzuje touhu po jejich tělesném sjednocení, což v řeckém mýtu zdůvodňuje sílu erotické přitažlivosti, se nabízí vnímat také biblický obraz směřování muže a ženy k jednomu tělu jako zásadní výpověď o lidské sexualitě.

Pojímat výpověď o stávání jedním tělem jako výpověď o lidské sexualitě by umožňovalo i eufemistické užití hebrejského slova „tělo“ na jedné straně pro penis (Gn 17,11.14.23–25; Ex 28,42; Lv 6,3; 12,3; 15,3.7; 16,4; Ez 16,26; 23,20 – v posledním uvedeném případě se nejedná o penis mužský, ale oslí), na druhé straně pro ženské ohanbí (Lv 15,19 – „výtok z těla jejího“ eufemisticky znamená výtok z jejích pohlavních orgánů). Výraz „tělo“ může metonymicky zastupovat celé tělo, ale nikdy specificky jinou tělesnou oblast než právě oblast pohlavní.

Ale jsou i dobré důvody, proč vnímat výpověď o stávání jedním tělem spíše na rovině sociální. U muže je totiž v biblickém vyprávění proces vymanění z původního stavu vyjádřen zásadně jinak než nějakým oddělením od prapůvodní jednoty, kterou s ženou tvořil. U muže jde o „oddělení“, ke kterému dochází opuštěním rodičů, a o přilnutí k jeho ženě. Tak jako se v případě muže a jeho rodičů rozvolňuje jejich dosavadní vazba pod vlivem nově vznikající jednoty mezi mužem a ženou, musíme i tuto nově vznikající jednotu pojímat na více rovinách, které zahrnují oblast sociální a emocionální. Biblické vyprávění tak představuje alternativu k dobové patrilokální praxi, když muž přivádí sňatkem svou ženu do rodiny a domácnosti svého otce, jejímž členem zůstává i nadále a nově se její součástí stává také jeho žena. Sexuální přitažlivost, která v tomto procesu může být směrujícím faktorem, zakládajícím novou jednotu, představuje část jejích emocionálních aspektů, ale samotná tato nová jednota, ono jedno tělo, vyjadřuje v tomto pohledu především nový sociální status.

Výraz „a stanou se jedním tělem“, který navazuje na výpověď o ženě z předchozího verše: „Toto je… tělo z mého těla“, je zde, stejně jako v jiných biblických textech, výrazem pro sílu rodinného pouta, které zakládá vzájemnou odpovědnost. „Jedno tělo“ a „moje tělo“ je v obou případech obrazem pro blízký příbuzenský vztah, pro vztah pokrevní, tělesné příbuznosti. „Tělo“ jako metafora příbuznosti je v biblických textech opakovaně doloženo. Např. Lában říká Jákobovi: „Ty jsi má krev a mé tělo.“ (Gn 29,14) Podobně 2S 5,1: „Všechny izraelské kmeny přišly k Davidovi do Chebrónu a prohlásily: ,Hle, jsme tvá krev a tvé tělo.‘“ A Neh 5,5: „A přece jsme se svými bratry jedno tělo, naše děti jsou jako jejich děti.“ Tělesná jednota je ve všech těchto případech výrazem sociální sounáležitosti, která není dána nějakou sexuální přitažlivostí, ale příbuzností, ze které plyne sdílená odpovědnost. V tomto kontextu můžeme obrat „a stanou se jedním tělem“ prostě interpretovat jako „a stanou se blízkými příbuznými“.

Vytisknout