A fakultu studuj rád | Jordan Tomeš

roč zvykli jsme si snadno žít

A málo studovat

Oč v budoucnosti má nám jít

Jak exegetovat?

Proto přemýšlej

Proto víru měj

A fakultu studuj rád

Zkus jednou vážně studium brát

Studentem se stát

Takto jsme u známé písně („Přemýšlej, děkuj a služ“; Svítá 273) před několika lety s pár studenty Evangelické teologické fakulty z legrace pozměnili text. Prvotním záměrem bylo nabídnout účastníkům každoročního fakultního vánočního večírku lehké a vtipné hudební číslo. Píseň studenta teologie se nám ale nakonec stala jakousi hymnou, ke které jsme se čas od času vraceli.

„A fakultu studuj rád“ – k tomu vyzývá refrén písně studenta. A ten často tuto výzvu ani slyšet nepotřebuje a studuje rád, protože studium na ETF – alespoň někdy – radost poskytuje. Je radostné být svědek upřímného nadšení vyučujících: Ti jsou svou látkou mnohdy tak zaujati, že se jim snad i jejich sny musí zdát v jednom z cizích starověkých jazyků. Možnosti studia jsou obrovské, takže každý student má příležitost najít si to, co ho nejvíce naplňuje. Radost lze také najít v rozvinutých zahraničních vztazích fakulty, a to dokonce poměrně snadno, neboť nabídka různorodých cizokrajných teologických či archeologických dobrodružství výrazně převyšuje studentskou poptávku.

Já sám jsem tuto radost nejvíce nacházel ve společenství lidí, které fakulta poskytuje. Studentů teologie není mnoho, o to užší vztahy mezi nimi ale panují. Když se k tomu přidá otevřenost vyučujících i jiných zaměstnanců fakulty, vzniká jakýsi svébytný akademický ekosystém; v něm je i sebenesmělejšímu člověku nabízen studentský život, ve kterém nikdy není daleko k dobrým rozhovorům, smíchu a k pozvánkám na společnou kávu či jiné nápoje.

Studenti teologie vůbec tvoří zajímavý druh lidí. Ano, každý student jakéhokoliv oboru má svůj příběh a důvod, proč šel studovat zrovna to či ono. Když se ale dnes někdo rozhodne jít studovat právě teologii, má pro to většinou hodně dobrý důvod. Snad i proto bylo na fakultě vždy o čem mluvit a vždy komu a čemu naslouchat; střetávání příběhů víry či nevíry z různých prostředí, církví, společenství či ne-společenství pro mě bylo fascinující.

„A fakultu studuj rád.“ Tohle občas člověk potřebuje slyšet. Studium teologie totiž není jednoduché – alespoň pro mě nebylo. Je potřeba je brát vážně. Po odražení útoku jednoho starodávného jazyka na nás udeří druhý (a pak třetí); po první úspěšné souborné zkoušce jich zbývá už „jen“ sedm; po přečtení jedné knihy se otevřou nové souvislosti, do jejichž proniknutí ale vede cesta několika dalšími tlustými tituly…

Tohle mi ale nepřipadalo při studiu ETF jako to nejtěžší.

Metafora cesty patří k metaforám nejvděčnějším, obraťme se k ní proto i nyní. Studium teologie je jako vydat se na cestu: Musím alespoň trochu vědět, kam mířím, musím mít odkud brát na cestu sílu a musím se k ní vůbec odhodlat. Od jiných cest je teologická cesta odlišná v tom, že to nejtěžší na ní nejsou desítky kilometrů v bolavých nohách nebo dramatická převýšení; věc, která pro mě během studia znamenala největší výzvu, byla opustit to, co jsem si na cestu přinesl s sebou.

Poznali to už i Izraelci za Mojžíše. S velkou slávou a vděčností sice vyšli z egyptského zajetí vstříc zaslíbené zemi, trvalo to ale ještě hodně dlouho, než Egypt doopravdy opustili. S námahou dlouhé cesty pouští se jim totiž do myslí kradou vzpomínky na to, jaké to bylo dřív, před tím, než se na cestu vydali. Jsou to vzpomínky zrádné, vzpomínky, které naschvál dávají vyniknout kontrastu toho nejtěžšího z přítomnosti s tím nejlepším z minulosti. „Vzpomínáme na ryby, které jsme v Egyptě měli k jídlu zadarmo, na okurky a melouny, pórek, cibuli a česnek…,“ slyšíme nářek z jedenácté kapitoly knihy Numeri. Život v Egyptě asi lehký nebyl, zároveň byl ale přímočarý, jistý, se zřetelnými pravidly a hranicemi. Tolik a tolik cihel denně a jídlo a noclehy jsou zajištěny. Putování po poušti je oproti tomu nevyzpytatelné, komplikované a často připomíná spíše marné bloudění.

Izrael se proto, aby došel do zaslíbené země, musí nejprve ztratit na poušti a uvědomit si, že ještě neopustil tu zemi, ze které vyšel.

Zdá se mi, že se studiem teologie to pro někoho může být podobné. Vyžaduje totiž po nás, abychom také něco opustili: Abychom opustili sami sebe. Studovat teologii totiž znamená klást si otázky, které v nás probouzí to, co v nás jindy niterně a spíše tiše přebývá. Na čem vlastně stojí moje víra? Co si počít s nekonečnou pluralitou názorů a náboženství? Co když mi historická kritika rozkrájela Bibli na kousíčky? A hodím se vůbec na práci v církvi? Těch otázek může být mnoho a bývá snadné se v nich ztratit. Vybízejí nás ale nakonec k reflexi toho, s čím jsme na fakultu – vědomě či nevědomě – přišli. Něco jistě obstojí a je to tak dobře. Některých představ o tom, kdo jsem já a kdo je Bůh, bude ale potřeba se vzdát. I to je dobře.

Troufám si říct, že studium teologie by ze své podstaty mělo vést k takovéto vnitřní transformaci. Toto nové utváření a přetváření vlastní víry, které v některých chvílích může mít podobu zápasu, bolí. Sám jsem si mnohokrát (i s výhledem na budoucí potenciální farářskou práci) posteskl stejně jako ti Izraelci: Nebylo by lepší vrátit se k něčemu jinému? Nebylo by jednodušší místo té práce s živým, různě promlouvajícím (a mlčícím) Božím slovem, místo práce s lidmi (taková práce není nikdy hotova) a místo spoléhání na Ducha svatého, který si stejně vane, kudy chce, se v životě zabývat něčím pevně daným a jasně ohraničeným?

Nyní mám už fakultu za sebou a věřím, že stojí za to se takto na pár let trochu ztratit – na té poušti. Těch let stačí jen nějakých pět až deset, nemusí jich být hned čtyřicet. Věřím, že stojí za to sestoupit až na hlubinu: biblickou, teologickou, vnitřní. Studium na ETF takovýto výlet nabízí a já jsem rád, že jsem jej mohl v dobré společnosti dalších poutníků absolvovat.

Vytisknout