44. konference Mezinárodního ekumenického společenství ve Wittenbergu 21.–27. 7. 2017 | Vladimír Albrecht

44. konference Mezinárodního ekumenického společenství ve Wittenbergu 21.–27. 7. 2017 | Vladimír Albrecht

Mezinárodní ekumenické společenství (International Ecumenical Felowship, IEF) vzniklo v r. 1967, tedy bezprostředně po druhém vatikánském koncilu. IEF tak v r. 2017 slaví nejen 500 let od zahájení reformace, ale i 50 let od svého vzniku. Z bohatství různých liturgických tradic a ve společných modlitbách a bohoslužbách chce toto společenství nalézat nová řešení, jak překonat skandální rozdělení při eucharistii – tak aby křesťané mohli přistupovat společně k jednomu stolu Páně. IEF proto na svých setkáních příležitostně slaví Limskou liturgii, která byla vytvořena pro slavnostní zakončení zasedání Komise pro víru a řád Světové rady církví v Limě v r. 1982, na kterém byly přijaty dokumenty ekumenické konvergence, týkající se křtu, eucharistie a pojetí úřadu.

Zakládajícími členy IEF byla národní společenství (nazývají se regiony) Spojeného království, Španělska, Holandska, Německa a USA. Později se přidaly Belgie a Francie a po pádu železné opony také region český, maďarský, polský, rumunský a slovenský (křesťané z východní Evropy, kteří se chtějí podílet na práci IEF, ale neustaví svůj region, mohou vstoupit do regionu německého). IEF formuje své skupiny též v Africe (dosud v Ugandě, Burundi a Keni). S dvouletou periodicitou se pořádají setkání mezinárodní, např. v roce 2015 se společenství sešlo v Praze (hlavním tématem bylo 600. výročí upálení Jana Husa), letošní setkání bylo ve Wittenbergu a v roce 2019 bude v Krakově. Z některých setkání vzešly „deklarace IEF“, které navrhuje teologická komise. Zmiňme alespoň Píseckou deklaraci z konference v Písku 2007, v níž se IEF přihlásilo k Ekumenické chartě, kterou v roce 2001 vydala společně Konference evropských církví (jejímž členem není římskokatolická církev) a Rada evropských biskupských konferencí (slučuje pouze římskokatolické biskupské konference Evropy).

Motto letošní konference, která se konala ve Wittenbergu ve dnech 21.–27. srpna, znělo: „O skutečném pokladu církve (í) – znovu objevme společně Evangelium“. Motto odkazovalo na 62. tezi M. Luthera, která je považována za určité jádro 95 tezí, které Luther v r. 1517 zveřejnil. V ní se říká: „Skutečným pokladem církve je nejsvětější evangelium slávy a milosti Boží.“ Zatímco Luther hovoří o církvi v singuláru, motto v německém originále má Kirche(n), tedy naznačuje plurálem v závorce dnešní rozrůzněnost – není jasné, zda se má hovořit o církvi, či církvích.

Každý den konference se soustředil na jedno téma a zde uvádíme alespoň jejich názvy: Hledejme poklad, Reformace a ospravedlnění (Lutherovo zásadní téma), Hledání Boha, Boží spravedlnost a nespravedlnost na zemi, Od konfliktu k vzájemnému přijetí církví, Sdílení pokladu a Společné slavení eucharistie.

Témata byla uvedena po ranních společných modlitbách přednáškami s diskusí, případně odpoledními workshopy. Jedinou výjimku představovalo téma sedmé, kterému byla věnována celá nedělní liturgie. Šlo o Limskou liturgii, při které koncelebrovalo 11 biskupů. Biskup Heinrich Bedford-Strohm, který je předsedou Rady evangelických církví v Německu, proslovil velmi podnětné kázání, které šlo přímo k jádru nejbolestivějších důsledků rozdělení křesťanských církví.

Na posledním diskusním setkání, které následovalo po Limské liturgii, přijali účastníci deklaraci.

Autor je místopředseda českého regionu IEF.

Kázání biskupa Heinricha Bedforda-Strohma (J 6,30–37)

Řekli mu: „Jaké znamení učiníš, abychom je viděli a uvěřili ti? Co dokážeš? Naši otcové jedli na poušti manu, jak je psáno: ‚Dal jim jíst chléb z nebe.‘“ Ježíš jim řekl: „Amen, amen, pravím vám, chléb z nebe vám nedal Mojžíš; pravý chléb z nebe vám dává můj Otec. Neboť Boží chléb je ten, který sestupuje z nebe a dává život světu.“ Řekli mu: „Pane, dávej nám ten chléb stále!“ Ježíš jim řekl: „Já jsem chléb života; kdo přichází ke mně, nikdy nebude hladovět, a kdo věří ve mne, nebude nikdy žíznit. Ale řekl jsem vám: Viděli jste mě, a přece nevěříte. Všichni, které mi Otec dává, přijdou ke mně; a kdo ke mně přijde, toho nevyženu ven.“

Drahé sestry, drazí bratři,

„Žít dnes církev zítřka!“ – to je motto vašich setkání a společného života v IEF, které letos slaví 50 let své existence.

„Žít dnes církev zítřka!“ Toužebně si přejeme mnoho věcí, když rozvažujeme o budoucnosti církve. Toužíme po církvi, která dá sílu všem vyčerpaným a obtěžkaným starostmi, toužíme po tom, aby se jim dostalo odpočinku v tomto stále rychleji pádícím světě. Toužíme po církvi, v níž zažijeme radost a nadšení pro život, které přichází, když si vděčně uvědomíme, co každodenně od Boha dostáváme a chválíme ho za to. Chceme církev, která nás bude orientovat v tomto porušeném světě, který má tak velké pochopení pro zjednodušování, intoleranci, nacionalismus a programový egoismus. Toužíme po církvi, která nikdy nepřestane protestovat proti morálnímu skandálu, spočívajícímu v tom, že 24 000 lidí každodenně umírá, protože nemají co jíst, nedostane se jim léků, které potřebují, ačkoli víme, že svět tyto potřeby uspokojit může. Toužíme po církvi, která bude svědčit slovy i skutky o Boží lásce v tomto světě, bude ji vyzařovat a šířit.

Taková církev, sestry a bratři, nemůže být církví, která sice oslovuje lidi jako sestry a bratry, avšak ti zůstávají u stolu Páně odděleni. Taková církev musí současně vydat svědectví o své jednotě. Taková církev musí nově naslouchat svému Pánu Ježíši Kristu. Taková církev musí Krista nově objevit, jeho slova musí být její vlastní DNA (tedy genetickou výbavou).

Slova o Kristu jako o „chlebu života“, která jsme právě slyšeli, jsou pro to pevným základem. Propojují duchovní a fyzický pokrm velmi speciálním způsobem. Duchovní pokrm nemůže a nesmí nahrazovat ten fyzický. Citát z evangelia sv. Jana následuje po příběhu nasycení pěti tisíc lidí u Genezaretského jezera. Jenom jedna noc dělí v evangeliu sv. Jana zázračné nasycení od Ježíšova prohlášení, že on je chléb života a že kdokoli k němu přijde, nebude už nikdy hladovět, kdokoli mu uvěří, nebude už nikdy žíznit. Lidé jsou prostě a jednoduše hladoví. Ale měli jen pět chlebů a dvě ryby. Přesto každý dostane najíst, všichni jsou uspokojeni a po té hostině dvanáct košů chleba ještě zbyde.

A lidé tak pocítí, jakou má Ježíš sílu. Je tím, kdo může dát všem tolik jídla, aby byli nasyceni, a samozřejmě ho pak nechtějí nechat odejít. Chtějí ho vyhlásit králem. Ale Ježíš jim unikne do samoty hor. A právě druhý den jim sdělí tu tajemnou zprávu „Já jsem chléb života. Kdokoli ke mně přijde, nebude už hladovět, kdokoli ve mne uvěří, nebude už žíznit“. Má ta věta i po dvou tisíci letech ještě relevanci? Ano, má. Je aktuální. Ale je na štíru s tím, jak se věci mají dnes. A to přesně z toho důvodu, že duševní pokrm nestaví proti fyzickému. Němci vyhodí 313 kilo poživatin nikoliv za den, ne za hodinu, ne za minutu, nýbrž za vteřinu. Každoročně tak v Německu skončí 18,4 milionu tun potravin v odpadu. Přitom podle World Wildlife Fund by se nejméně 10 milionů tun dalo využít k nasycení hladových.

Ve světě je potravin dostatek. Jsou však distribuovány krajně nerovně. Ze současných sedmi miliard lidí přibližně jedna miliarda hladoví. Přitom současná produkce potravin by nasytila nejen 7, nýbrž 9, 10, 11 až 12 miliard lidí.

Kvůli tomu je důležitá potrava pro duši. Právě z tohoto důvodu je nutné zastavit se a promyslet, co je zdrojem síly, která nás živí, a co je zdrojem informací, z nichž žijeme. Proto je důležité začít znovu. Proto je tak přitažlivé a slibné slyšet slova: „Já jsem chléb života. Kdokoli ke mně přijde, nebude hladovět a kdokoli ve mně uvěří, nebude žíznit.“

Za těmito slovy je jeden život. Za těmito slovy je ten, z něhož život povstává. Tiší hlad všech, kteří hledají. Ano, tomu opravdu věřím: chléb, který nám dává Kristus, ve kterém se zpřítomňuje, tiší hlad dnešních lidí, o kterých my tak rádi a často hovoříme jako o „moderních sekulárních lidech“.

Je to hlad po lásce. Po schopnosti přijmout sám sebe. Po schopnosti přijmout druhé a žít s nimi ve vztahu. Potom, aby člověk, kterého miluji, neměl ke mně vztah jako ke zboží, které vracíme, protože nám nevyhovuje. Nýbrž aby mi řekl „ano“ bez omezení. Ježíš je chléb života, protože jeho láska je radikální a nekončí na nějaké hranici, kterou jsme my vytyčili, je to láska, která zahrnuje i nepřítele.

Je to náš hlad po odpuštění. Umět sám sebe poctivě nahlédnout, vidět své temné stránky, umět nahlédnout do své hlubiny, aniž se budeme bát, že spadneme do bezedné propasti. Nebát se, neboť existuje odpuštění. Naše modlitba je vyslyšena: „Odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům.“ Ježíš je chléb života, protože on sám řekl z kříže svým mučitelům: „Otče, odpusť jim, protože nevědí, co činí.“

Je to hlad po slitování. Abychom byli schopni zastavit své odsuzování druhých, zastavit svůj jazyk vždy připravený druhé soudit, rozcupovat je na kousíčky, a tak nad nimi zvítězit. Být schopen nahlédnout osobní chyby i chyby ve veřejném životě, aniž budeme druhé napadat. Ježíš je chléb života, protože nás učí nehledat třísku v oku druhého, nýbrž vidět trám ve vlastním oku.

Je to hlad po společenství. Nebýt osamělý. Hlad po lidech, kteří nám důvěřují a na které se můžeme spolehnout. Aby existovali a podpořili nás v těžkých časech. Ježíš je chléb života, protože on dává sám sebe v našem společenství: „Tam, kde jsou dva nebo tři v mém jménu, budu já v jejich středu.“

Je to hlad po naději. Nerezignovat, když stojíme tváří v tvář všemu zlu a násilí, které ve světě vidíme. Mít odvahu překonat všechny porážky, které zažíváme. Nevidět svět na cestě do černé díry, nýbrž na cestě k novému nebi a nové zemi. Ježíš je chléb života, protože přemohl smrt a my se můžeme navždy znovu a znovu radovat: „Pán žije. On skutečně vstal!“

Ano, Ježíš je chléb života. Tiší hlad po lásce, po odpuštění, po společenství, po naději. On nám dává sám sebe, když s druhými lámeme chléb a sdílíme víno. Mám tady s sebou kámen, který je obvykle na mém stole. Jsou na něm vyškrábány dvě ryby a koš s drobky chleba. A ještě je tam slovo: Tabgha. Tabgha je benediktinský klášter u Genezaretského jezera. Pravděpodobně stojí blízko místa, kde Ježíš nasytil ten zástup 5 000 lidí. Když jsme byli s Radou protestantských církví Německa společně s devíti katolickými biskupy jako poutníci v říjnu ve Svaté zemi, při římskokatolické eucharistii jsme my protestanté museli zůstat sedět. Cítili jsme bolest, že na tomto výjimečném místě nejsme schopni slavit společně, bolest pronikala až do morku kostí nejen mých, ale i druhým. Pracovat pro jednotu církví s větší zaníceností se stalo naší pastorální povinností. Pouze o dva týdny později reprezentanti Světové luterské federace společně s papežem Františkem vydali toto prohlášení:

„Mnozí členové našich společenství touží slavit eucharistii společně jako konkrétní výraz naší jednoty. Zažíváme bolest všech, kdo sdílí s druhými svůj život, ale nemohou s nimi slavit spásnou přítomnost Boha. Uvědomujeme si naši společnou pastorální odpovědnost za nasycení spirituálně hladovějícího a žíznícího lidu, abychom všichni jedno byli v Kristu. Toužíme po tom, aby už konečně nastal čas, v němž toto zranění v Kristově těle bude uzdraveno. To je cíl našeho ekumenického úsilí.“

Kdy naplníme toto naše předsevzetí?

Někdy si můžeme sami pro sebe vyjasnit situaci, v níž se nacházíme, tím, že uděláme krok do budoucnosti, ze které se podíváme na přítomnost. Co řeknou o nás jako o církvi lidé za 100 let? Obraťme tu otázku na okamžik k naději, že v r. 2030, tedy 500 let po vyhlášení Confessio Augustana, které znamenalo faktické rozdělení církve, církve dospějí k viditelné jednotě, takže se už budeme u stolu Páně shromažďovat společně. Pokračujme dalších 50 let – tj. dvě generace – a představme si, jak bude církev v r. 2080 slavit 50 let církevní jednoty. Bude vděčně vzpomínat, jak k tomu došlo. A konečně si představme 600 let od reformace, tj. výročí v r. 2117: Jednota velkých církví bude už zcela normální. Tři generace už vyrostly, aniž poznaly něco jiného než tuto jednotu. A někdo se na sympoziu o církevní historii v r. 2117 bude pokoušet porozumět tomu, jak křesťané před 100 lety mohli tak samozřejmě nebrat v úvahu všechny biblické texty, které hovoří o jednotě, o jedné víře, o jednom křtu, o jednom Bohu a Otci všech a o pozvání našeho Pána Ježíše Krista k jednomu přijímání, k pokrmu všech, kdo v něj věří. Pokoušeli by se pochopit, jak jsme mohli ignorovat, že neexistuje římskokatolický Kristus či protestanský Kristus nebo ortodoxní Kristus, nýbrž že je pouze jeden Pán Ježíš Kristus.

Bratři a sestry, nebylo by úžasné, kdyby církevní historici na takovém sympoziu při pohledu 100 let zpět řekli: Rok 2017, s těmi všemi ekumenickými bohoslužbami a s mnoha dalšími událostmi, připomínajícími 500. výročí reformace, způsobil cézuru v lidských srdcích – jak mezi řadovými členy, tak mezi církevními vůdci. Existuje hluboké přesvědčení, že my křesťané patříme k sobě a nikdo už nás nemůže rozdělit, že jen společně můžeme vydat silné svědectví o usmíření v tomto rozervaném světě. Toto je rok, v němž vyvstal rozhodující tlak, nutný k tomu, aby všechny konverzace o církevním učení, všechny dosažené shody, veškerá zkušenost s ekumenickou jednotou mohly nakonec dosáhnout cíle, tj. viditelné jednoty v usmířených rozdílech.

Nemůžeme se spokojit s ničím menším. Slova Ježíše Krista v evangeliu sv. Jana ukazují jasný směr: „Já jsem chléb života; kdo přichází ke mně, nikdy nebude hladovět, a kdo věří ve mne, nebude nikdy žíznit. …kdo přijde ke mně, toho nevyženu…“

Kristus nás zve. Všechny, kteří k němu přicházejí a zůstávají s ním.

A Boží pokoj, který převyšuje všechen náš rozum, zachová naše srdce a naši mysl v Ježíši Kristu. Amen.

Přeložil Vladimír Albrecht

Wittenbergská deklarace

Pokračujeme na cestě k viditelné jednotě církve

50 let existence Mezinárodního ekumenického společenství IEF – 500 let od reformace

„Zůstaňte ve mně, a já ve vás. Jako ratolest nemůže nést ovoce sama od sebe, nezůstane-li při kmeni, tak ani vy, nezůstanete-li ve mně.“ (Jan 15,4)

Velebíme Boha, Otce, Syna a Ducha svatého, za 50 let činnosti IEF a za to, že si můžeme společně připomenout 500 let od reformace.

Od svého založení v r. 1967 usilovalo IEF o to, aby jeho členové toužili po jednotě. S radostí a s vytrvalostí dáváme své síly na podporu dialogu a vzájemného setkávání, snažíme se, aby naším posláním bylo uzdravit zranění, dospět k usmíření a společně vydat svědectví o naší víře v Krista.

V tomto roce si připomínáme reformaci u příležitosti 500. výročí zveřejnění 95 Lutherových tezí. Ty jsou počátkem dlouhého období nejednoty církví na Západě, za kterou nesou odpovědnost všechny strany.

Mezi křesťany všech tradic však vznikla touha po jednotě, kterou inspiroval sám Svatý Duch. Věříme v trojjediného Boha jako zdroj naší jednoty a společenství (koinonia).

My, členové Mezinárodního ekumenického společenství, které je hnutím řadových křesťanů, chceme nabídnout specifický příspěvek k jednotě.

S naléhavou prosbou za společenství mezi křesťany zveme všechny, aby se k nám připojili a obnovili tak naději k naplnění Božího příkazu: „aby všichni jedno byli“.

Stojíme před výzvou proměnit bolestivou historii konfliktů a vzájemného nerespektování v cestu usmíření a jednoty. Během naší 50leté historie jsme se pokoušeli k této cestě přispět a budeme v tom pokračovat. Nemůžeme však na této cestě uspět, pokud se nebudeme vzájemně uznávat jako bratři a sestry.

Proto prohlašujeme:

1. Na konferenci ve Wittenbergu jsme si naléhavěji než kdykoli předtím uvědomili, že evangelium Ježíše Krista je náš společný poklad, který vnáší do našich církví stálou proměnu, reformu a obnovu.

2. Děkujeme Bohu za duchovní dary, které jsme přijali v nových přátelstvích, při společném pohoštění, ve společných modlitbách, zpěvech a tancích; při vzájemném sdílení v rozličných liturgiích, při společném čtení Bible, při učení z ekumenických dialogů, při seznámení s různými tradicemi, při prožívání různých církevních kultur; a za to, že se to vše dálo v duchu otevřené, přijímající katolicity.

3. Přes veškerou naši soudržnost však zažíváme akutní bolest působenou tím, že ne vždy jsme schopni slavit eucharistii ve společenství jedněch s druhými. O to větší je pak naše radost, když za jistých okolností zodpovědní představitelé církví nabídnou a umožní eucharistickou pohostinnost. Jsme hluboce vděčni za vše, co bylo v minulých desetiletích dosaženo ve směru plného eucharistického společenství mezi některými církvemi. Pokoušíme se chápat význam eucharistie nejen jako znamení jednoty, nýbrž i jako cesty k jednotě.

4. Ekumenické nasměrování nás inspiruje k tomu, abychom v našich lokálních církvích a společenstvích vydali prorocké svědectví ke zlepšení ekumenických vztahů, tedy abychom jako křesťané společnou prací podporovali křesťanské hodnoty v sekularizované společnosti, abychom přijímali a podporovali přistěhovalce a uprchlíky, podporovali spravedlnost, mír a zachování neporušeného stvoření.

5. Chceme začít znovu, a to s přesvědčením, že viditelná jednota v usmířené rozdílnosti je konečným křesťanským cílem, za který se modlil náš Pán. K dosažení tohoto cíle budeme hledat nové prostředky, nové cesty, nové generace, nová místa.

Prosíme Ducha svatého, aby nás na této naší cestě vedl.

Vytisknout