1/2021 | Ladislav Pokorný

Milí čtenáři,

všichni dnes žijeme (spolu s většinou světa) ve velké nejistotě. To by samo o sobě nebylo nic tak zásadně nového, nejistota nás provází přinejmenším od konce druhé světové války. Co je na nynější situaci nového, je to, že současná světová pandemie je bezprostřednější a klade nám naléhavé otázky ohledně problematiky naší existence na této zemi.

Emanuel Rádl se kdysi, v jednom z prvních čísel našeho časopisu, zabýval tehdy akutní přírodní katastrofou, zemětřesením na Floridě. Položil si otázku: Je to jenom náhodný přírodní jev, jakých jsou na světě stovky, či zde jde o jakési znamení, které nás upozorňuje na zásadní otázky naší existence a jejího smyslu? Domnívám se, že tato otázka má i dnes aktuálně své místo.

Co nám k tomu říká evangelium, ona dobrá zpráva o Ježíši Kristu? Tato zpráva představuje nepochybně jeden z vrcholů hebrejského myšlení, kterému se tolik věnoval náš nezapomenutelný kolega Milan Balabán, jehož dvouleté výročí úmrtí si také připomínáme. Hebrejské myšlení se od myšlení řeckého liší především pojetím času. Zatímco Řekové i některé orientální národy chápali čas jako cosi neustále se opakujícího, Židům je čas dějstvím, které se pohybuje od něčeho k něčemu, má tedy svůj počátek i konec. Život člověka, ale potažmo i celého vesmíru nejsou nekonečné; pohybujeme se tedy v podstatě v jakémsi provizoriu, v dočasnosti, teologicky řečeno mezi prvním a druhým příchodem Ježíše Krista. A právě na to nás upozorňují znamení doby, jaké bylo ono zemětřesení na Floridě i jaké je i současná pandemie.

Kde tedy najít jistotu v této nejisté době? Mnozí doufají, že se to všechno nějak „přežene“ a že budeme zase žít „normálně“. Ale sílí hlasy, že takováto „normalizace“ už možná nenastane nikdy!

A jak se s touto výzvou vyrovnává současná teologie? Tím se v tomto čísle našeho časopisu zabývají tři teologové: Ondrej Prostredník, Petr Macek a starozákoník Petr Sláma. Společným rysem jejich úvah je teze, že křesťanská teologie ze své podstaty žádné faktické jistoty nenabízí. Obsahem křesťanské teologie je něco jiného, a to naděje. Naděje, že nás nic nemůže odloučit od lásky Boží, tak jak to píše apoštol Pavel ve známé pasáži v epištole k Římanům („Jist jsem zajisté…“). Současně proto všichni autoři zdůrazňují nutnost odvratu od kultického (kněžského) pojetí evangelia k pojetí prorockému.

Nemohli jsme se ani v této obtížné době vyhnout připomínkám historických výročí; 600 let od husitského čáslavského sněmu a přijetí čtyř artikulů jako základního zemského zákona (Petr Krejčí, Robert Hart) a 100 let od založení československé Ymky (starší text zesnulého Jana Šimsy), jejíž původně přidruženou, nyní již řádnou součástí je i naše sdružení, Akademická Ymka.

A ještě na závěr: V minulých dnech zemřel Jan Sokol, zeť Jana Patočky, významný křesťanský filosof, překladatel, trochu i politik. I on byl spjat s Akademickou Ymkou, které dokonce svého času předsedal. Budeme se mu věnovat v příštím čísle.

Do roku 2021 vám všem přejeme kromě zdraví hlavně schopnost neztrácet naději.