1/2020 ROZDĚLENI SVOBODOU? | Pavel Hošek

Milí čtenáři,

právě držíte v rukou nové číslo časopisu Křesťanská revue. Tematické příspěvky jsou zarámovány nadpisem: Rozděleni svobodou. Tento název vychází z výstižného pojmenování nedávno provedeného sociologického průzkumu české společnosti. Ačkoli to zní jako paradox, Češi jsou v desetiletích následujících po sametové revoluci v roce 1989 skutečně „rozděleni svobodou“ čím dál více.

Svoboda, kterou alespoň v politickém smyslu přinesl pád komunistického režimu, s sebou přinesla celou řadu zatěžkávacích zkoušek, na které česká společnost nebyla připravena. Svoboda není jen blahodárný společenský a kulturní statek, je to také úkol, výzva, odpovědnost, břímě. Politické osvobození ještě neznamená osvobození hlav a srdcí. Jak praví stará rabínská moudrost, Hospodin nejprve za několik hodin dostal Izraelity z egyptského otroctví a pak mu trvalo 40 let, než dostal egyptské otroctví z Izraelitů.

Sametová revoluce v roce 1989 trvala jen pár dnů, možná týdnů. Z egyptského otroctví totalitního režimu jsme byli vyvedeni raz dva. Od té doby uplynulo 30 let. A třeba jen letmý pohled do současného Parlamentu ČR svědčí o tom, jak výstižný a hořce pravdivý je ten smutný rabínský vtip o vyvedení Izraele z Egypta.

Ano, „k svobodě je dlouhé putování“, praví se ve známé písni zpěvníku Svítá. Je to píseň, která vypráví právě o vyvedení Izraele z Egypta. A hned následující věty vysvětlují proč: „Těžké bývá zvednout se a jít. Tolik různých pout, tolik závor v cestě brání, jen sám Bůh je umí rozlomit.“ A jak je to dál? Však to známe z Bible: „V noci naplněné odhodláním, v noci, která je tou poslední, beránek a chléb, v ruce hůl a žádné spaní za zdmi domů krví značených. Na úsvitu voda staré splaví stíny zákeřného otroctví, cesta míří dál, celý průvod jde před námi, směr udává nám sloup ohnivý.“

Při vší úctě k půvabným veršům – nesplaví. Cesta míří dál, to ano, ale „stíny zákeřného otroctví“ si všichni nesou s sebou. Mají je v sobě. Žádná voda je nesplavila. Reptají, remcají, stýská se jim po bezpečí Egypta. Nemohou si vynachválit egyptské okurky a melouny, česnek a cibuli. Vždyť to v tom Egyptě vlastně bylo fajn.

Ano, k svobodě je dlouhé putování. Svoboda je náročná. Nevím, jestli ji opravdu chceme. Nevím, jestli jsme k ní dozráli. V posledních letech mívám při pohledu na politické dění v České republice dojem, že ne.

Svoboda jako možnost dělat, co se mi zlíbí, ta je zajisté velmi populární. Ale svoboda jako přijetí plné odpovědnosti za vlastní život a také společné odpovědnosti za život obce, na tu vlastně nejsme příliš zvědaví. Je nepohodlná, zbavuje možnosti vymlouvat se na kdeco.

Je myslím docela zřejmé, proč se Izraelitům stýskalo po Egyptu. Nešlo o nepohodlí cesty. Chybělo jim bezpečí řádu. A bezpečí řádu, o který se člověk nemusí starat, protože jej určuje někdo jiný, patří k základním potřebám lidské přirozenosti. A jestli z dějin lidského rodu plyne nějaké poučení, pak spočívá v tom, že mají-li lidé na výběr mezi bezpečím řádu a nejistotou svobody, zvolí to první. Skoro vždycky…

Vážení čtenáři, při četbě tematických článků tohoto čísla vám přejeme inspirující zážitky.

Za redakční radu Pavel Hošek